ECLI:CZ:US:2021:4.US.1865.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1865/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2021 č. j. 33 Cdo 3071/2020-239, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. června 2020 č. j. 25 Co 113/2020-205 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 8. listopadu 2019 č. j. 7 C 212/2018-161, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a Jaroslava Blovského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek a práva na ochranu tohoto majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i do práva na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelčinu žalobu o zaplacení částky 51 366,49 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) náklady řízení ve výši 39 107,20 Kč. V průběhu řízení stěžovatelka vzala svou žalobu, kterou se původně domáhala zaplacení částky 55 206 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 12 116,49 Kč, zčásti zpět. Uvedený soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 11. 5. 2017 č. 9102039696, na jejímž základě měla tato pohledávka vzniknout, je absolutně neplatná, neboť stěžovatelka poskytla vedlejšímu účastníkovi úvěr v rozporu s §86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a že se vedlejší účastník na její úkor bezdůvodně obohatil o částku poskytnutého úvěru (sníženou o splátky jím uhrazené), avšak že tato její pohledávka zanikla v důsledku započtení pohledávky vedlejšího účastníka ve výši 75 128 Kč, která mu vznikla (rovněž jako bezdůvodné obohacení) plněním stěžovatelce podle smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 1. 9. 2015 č. 9100951416, jež byla s ohledem na nepřiměřenou výši sjednaných úroků shledána absolutně neplatnou.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 8 421 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že neuvedla žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 025,80 Kč.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Podle stěžovatelky obecné soudy pochybily, měly-li za to, že vedlejší účastník prokázal, že má vůči ní pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž došlo v důsledku toho, že plnil na (neplatnou) úvěrovou smlouvu ze dne 1. 9. 2015 č. 9100951416 částku 112 128 Kč, ačkoliv v řízení upozorňovala na to, že vedlejší účastník neprokázal, že by tuto částku skutečně uhradil. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na ústavněprávní povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí a důkazní povinnost účastníků řízení, jakož i na to, že Nejvyššímu soudu předložila otázku, zda lze vyhovět námitce započtení bez řádného prokázání, že došlo k platbám, které měly založit bezdůvodné obohacení, v níž se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1494/2002). Nejvyšší soud se však danou otázkou nezabýval, pouze "formalisticky" uvedl, že položená otázka vychází z jiného než krajským soudem zjištěného skutkového stavu. Popis skutkového stavu však podle stěžovatelky pouze dokresloval nastalou situaci a poukazoval na pochybení v podobě neunesení důkazního břemene a na "přihlížení k tvrzením bez náležitého prokázání tvrzení důkazními prostředky".
6. Dále stěžovatelka ke vzniku bezdůvodného obohacení uvádí, že ve výše uvedené úvěrové smlouvě ze dne 1. 9. 2015 byla sjednána úroková sazba 99,24 % p. a., že bezdůvodné obohacení činilo rozdíl mezi poskytnutou částkou a částkou zaplacenou, tj. 75 128 Kč, a že vedlejší účastník měl námitku započtení na jednání soudu vznést "řádně". Současně vyjadřuje nesouhlas s názorem obecných soudů, že šlo o sazbu nepřiměřenou a nemorální s tím, že daná sazba byla sazbou efektivní, nominální úroková sazba, kterou uvádí naprostá většina finančních institucí, činila jen 70,95 % p. a. Sjednání výše úroků není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, a tudíž vedlejší účastník byl povinen hradit úroky v obvyklé výši.
7. Současně stěžovatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 8 Co 36/2018 s tím, že nominální sazba činila pouze 2,99 násobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami, přičemž současnou judikaturou jsou považovány sazby převyšující obvyklou míru až čtyřnásobně za přiměřené. Obecné soudy však uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu nevzaly v potaz a bez jakéhokoliv odůvodnění označily sjednaný úrok za nepřiměřený a potažmo úvěrovou smlouvu za neplatnou. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se touto otázkou nezabýval, pouze formalisticky uvedl, že jde o otázku vycházející z jiné skutkové verze. Popis skutku však měl dokreslovat nastalou situaci a poukazovat na nerespektování rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší námitku, že soudy nižších stupňů svá rozhodnutí náležitě neodůvodnily, jde-li o skutkový závěr, že vedlejší účastník v souvislosti se smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 1. 9. 2015 č. 9100951416 uhradil částku 112 128 Kč, resp. že vedlejší účastník o úhradě neunesl důkazní břemeno. Podstatou této námitky je však pouhé vyjádření nesouhlasu s tím, jak tyto soudy hodnotily provedené důkazy, konkrétně pak předmětnou úvěrovou smlouvou a prohlášením stěžovatelky ze dne 8. 3. 2016 o tom, že veškeré závazky z této smlouvy byly vedlejším účastníkem splněny. Ústavní soud přitom opakovaně připomíná, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; o svém zásahu do této rozhodovací činnosti by mohl uvažovat za předpokladu, že by skutkové (a potažmo právní) závěry obecných soudů byly v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy (kterážto vada zpravidla nastává v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby). O takovou situaci v této věci očividně nejde, k čemuž možno dodat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani neuvádí, ačkoliv jí tato skutečnost musí být známa, jakou částku tedy vedlejší účastník z úvěru skutečně uhradil.
11. Stěžovatelka rovněž vytýká soudům nižších stupňů nesprávné právní posouzení platnosti úvěrové smlouvy ze dne 1. 9. 2015 č. 910009515416, a to z důvodu sjednání nepřiměřené, a tudíž nemorální úrokové sazby. Poukazuje na nižší nominální úrokovou sazbu a tvrdí, že posuzováno z tohoto hlediska nelze považovat úrokovou sazbu za nepřiměřenou. Nehledě na to, že z ústavní stížnosti není zřejmé, z čeho stěžovatelka vyvozuje, že bankovní úrokové sazby, které soudy nižších stupňů považovaly za referenční, nebyly efektivní, ale nominální, stanovení hranice toho, kdy je úroková míra považována ještě za mravnou, je plně věcí obecných soudů a Ústavní soud by mohl zasáhnout až v případě, že by jejich závěr byl nepřiměřený do té míry, že by jej bylo možné označit za tzv. extrémní (k důvodům sub 9). Taková situace v posuzovaném případě však nenastala, a to ani tehdy, kdyby byl sjednán úrok "jen" v trojnásobné výši, jak stěžovatelka argumentuje. K tomu dlužno dodat, že ze stěžovatelkou uváděné judikatury nelze vyvodit, že by za nemravný mohl být považován výlučně úrok, jehož výše přesahuje více jak čtyřnásobně maximální výši, za kterou poskytují obdobné úvěry svým klientům banky.
12. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že postupoval formalisticky, když se věcně nezabýval její otázkou, zda lze vyhovět námitce započtení bez řádného prokázání, že došlo k provedení plateb, které měly založit bezdůvodné obohacení. Ústavní soud však v tomto bodě nemá, co by mohl Nejvyššímu soudu vytknout. Na řešení otázky, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti prezentuje, není rozsudek krajského soudu vůbec postaven, přičemž je evidentní, že započítat lze jen existující (prokázanou) pohledávku. Spornou otázkou by mohlo být, zda právě o takovou pohledávku šlo, což v posuzované věci bylo (výlučně) otázkou skutkovou. Zpochybňuje-li tedy stěžovatelka započtení neprokázáním pohledávky vedlejšího účastníka, uplatňuje jiný než zákonem přípustný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Obdobný závěr lze přijmout ke druhé dovolací otázce, resp. námitce, v níž stěžovatelka nesprávné právní posouzení otázky přiměřenosti úrokové sazby vyvozuje z jiných skutečností, než ze kterých vycházel krajský soud.
13. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu