ECLI:CZ:US:2021:4.US.1878.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1878/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Lubošem Nevrklou, Ph.D., advokátem, sídlem Kováků 554/24, Praha 5 - Smíchov, proti výrokům I., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2021 č. j. 17 Co 88/2021-191, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) I. K., 2) nezl. V. R. K. a 3) nezl. B. E. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení výroků I., III. a IV. v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že došlo k porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a základních práv vyplývajících z čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 4. 2021 č. j. 17 Co 88/2021-191 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 12. 2020 č. j. 43 Nc 628/2019-118 změněn tak, že nezl. V. R. K. a nezl. B. E. K. se pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů svěřují do péče matky (výrok I.). Stěžovateli byla stanovena povinnost platit výživné pro nezl. V. R. ve výši 16 000 Kč a pro nezl. B. E. ve výši 14 000 Kč měsíčně (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilými každý sudý týden od čtvrtka 18:00 hod. do neděle do 18:00 hod. a dále v každý lichý týden od čtvrtka 8:00 hod. do pátku 8:00 hod., přičemž byl podrobněji upraven také prázdninový styk stěžovatele s nezletilými (výrok III.). Městský soud také rozhodl, že stěžovatel si bude nezletilé vyzvedávat a zpět je po ukončení styku předávat matce v jejím bydlišti a že prázdninový styk má přednost před běžným stykem (výrok IV.). Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.).
II.
3. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že zatímco rozsudkem obvodního soudu byli nezletilí svěřeni do střídavé péče obou rodičů, přičemž během školního roku je stěžovatel měl mít během čtrnáctidenního období v péči po dobu pěti dnů, městský soud nezletilé svěřil do výlučné péče matky a pravidelný styk stěžovatele s nezletilými zkrátil na čtyři dny během čtrnáctidenního období. Městský soud podle stěžovatele nijak nezdůvodnil, proč je podstatné zkrácení rozsahu běžného styku v zájmu nezletilých. Odůvodnění rozsudku městského soudu stěžovatel považuje za nedostatečné, zkratkovité, zcela nekonzistentní a vnitřně rozporné. Pokud byly jediným důvodem pro změnu úpravy péče a zúžení rozsahu styku zdravotní potíže nezletilých, měl dle stěžovatele městský soud zadat vypracování znaleckého posudku, jehož obstarání stěžovatel navrhoval již v řízení před obvodním soudem. Stěžovatel je přesvědčen, že původní střídavá péče by pro nezletilé byla nejlepším řešením i z toho důvodu, že by s ním trávili dost času na to, aby mohli poznat též kulturu, hodnoty a jazyk jeho země (stěžovatel je občanem Spojených států amerických, nezletilé děti jsou občany Spojených států amerických i občany České republiky, matka s nimi komunikuje v českém jazyce, stěžovatel s nimi hovoří primárně anglicky), rozsudek městského soudu však pro tento účel neposkytuje dostatečný prostor.
III.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů.
6. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Obecné soudy mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
7. Jakkoliv se Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyjádřil v tom směru, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů, nutno současně zdůraznit, že střídavá péče není jediným právním institutem, který může naplnit zájem na zhruba stejné míře péče a výchovy oběma rodiči. Jak Ústavní soud rozvedl např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 577/20 ze dne 24. 3. 2020, z ústavního hlediska je určující, v jakém rozsahu soud umožnil rodiči péči o své dítě a jeho výchovu a zda tím byl naplněn postulát zhruba stejné míry péče obou rodičů. Ta může být naplněna i jinak než střídavou výchovou, např. institutem společné výchovy či podle okolností i svěřením dítěte do péče jednoho rodičů za současné odpovídající úpravy dostatečně širokého styku s druhým rodičem [srov. např. nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477), bod 22.]. Naplnění požadavku zhruba stejné míry péče obou rodičů tam, kde jsou pro něj podmínky, přitom není možno vnímat jako striktní požadavek na 50 % času stráveného v péči a výchově matky a 50 % času v péči a výchově otce. Jde spíše o vyloučení zřetelnějších nerovnoměrností, přičemž při náležitém odůvodnění soudního rozhodnutí mají obecné soudy dán prostor pro uvážení a zhodnocení okolností případu.
8. Namítá-li stěžovatel, že městský soud nijak nezdůvodnil, proč je podstatné zkrácení rozsahu běžného styku v zájmu nezletilých, z napadeného rozhodnutí je patrné, že městský soud ke změně přistoupil zejména s přihlédnutím k podrobné lékařské zprávě MUDr. Dimové, dle které mají obě děti zdravotní potíže vesměs psychosomatického původu. Z rekapitulace obsažené v rozsudku městského soudu vyplývá, že nezletilý je léčen na endokrinologii, je u něj nutná každodenní injekční aplikace růstového hormonu a doporučen pravidelný režim, kvalitní stravování a vyvarování se dlouhodobějších stresových situací. Dochází také na logopedii s výraznějšími nedostatky v řeči, které se zatím nedaří odstranit ani pravidelným cvičením. V poslední době se u něj objevují také bolesti břicha, plačtivost a věku neadekvátní vyžadování péče a pozornosti. U nezletilé se objevily na několik měsíců tiky, postupně se zhoršila její úzkostnost, objevily se obavy ze selhání, negativismus a neadekvátní záchvaty pláče, stejně jako časté bolesti hlavy a břicha. Lékařka upozornila, že zdravotní problémy dětí nelze bagatelizovat a vedle psychologického vyšetření a psychoterapie doporučila stabilní výchovné prostředí, pravidelný řád a vyvarování se stresových situací.
9. Za těchto okolností shledal městský soud podmínky pro svěření obou dětí do péče matky, tedy nastavení jednoho výchozího stabilního rodinného prostředí a upravil jejich široký styk s otcem. Poukázal přitom na to, že tento styk v převážné míře odpovídá původnímu návrhu kolizní opatrovnice a prakticky odpovídá i rozsahu, který byli schopni rodiče akceptovat a jež byl obvodním soudem označen jako střídavá výchova. Městský soud upravil i předávání a převzetí dětí v bydlišti matky, což považoval za vhodnější s tím, že nic nebrání rodičům se v konkrétním případě dohodnout jinak (byť komunikace mezi rodiči vázne, ohledně péče o děti se v zásadě byli schopni dohodnout).
10. Pokud jde o požadavek stěžovatele na vypracování znaleckého posudku, obvodní soud uvedl, že neměl pochybnosti o tom, že oba rodiče nezletilých mají předpoklady pro zajištění péče o nezletilé a zadání znaleckého posudku se tak jevilo jako nadbytečné a z hlediska procesní ekonomie silně zatěžující. Obvodní soud také nevyžádal souhrnnou zdravotní zprávu ke stavu dětí, když měl za postačující jednotlivé lékařské zprávy. Městský soud následně dokazování doplnil (kromě jiného) právě aktuální lékařskou zprávou, kterou považoval za dostatečně podrobnou pro své rozhodnutí.
11. Dle městského soudu z obsahu spisu a ze stanoviska rodičů vyplynulo, že děti byly doposud u stěžovatele ob víkend od pátku po škole do neděle večer a dále u něj přespávaly z pondělí na úterý. Rozhodnutím městského soudu tak došlo k faktickému rozšíření stávající doby styku stěžovatele s nezletilými. Je-li pak úprava doby styku stěžovatele s nezletilými zvolená s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu nezletilých městským soudem o dvacet čtyři hodin kratší než úprava zvolená obvodním soudem při asymetrické střídavé péči, nejde o natolik zásadní rozdíl, který by snad nezletilým mohl bránit v seznamování se s jinými hodnotami, kulturou a jazykem, jak stěžovatel namítá. Z vyjádření stěžovatele navíc vyplývá, že si může přizpůsobit pracovní dobu a určený čas styku s nezletilými tak může využít naplno, aniž by byl omezován pracovními povinnostmi. Nezletilým tedy momentální úprava umožňuje získávat životní zkušenosti v rámci soužití s každým z rodičů při zachování stabilního výchozího prostředí u jednoho z nich. Stěžovatel je oprávněn o nezletilé po nikoliv zanedbatelnou dobu osobně pečovat, podílet se na jejich volnočasových aktivitách i běžných povinnostech, obohacovat je o znalosti jiného jazyka i kulturních zvyklostí a rozvíjet jejich vzájemný vztah ve všední dny, o víkendech a v adekvátním rozsahu také v průběhu svátků a prázdnin. Sama skutečnost, že by si úpravu styku s nezletilými představoval jinak, přitom za důvod k zásahu Ústavního soudu považována být nemůže.
12. Městský soud při svém rozhodování věnoval nejlepšímu zájmu nezletilých potřebnou pozornost, přičemž při zohlednění konkrétních okolností posuzovaného případu nelze způsob jeho vymezení promítnutý do napadeného rozsudku považovat za ústavně nekonformní. Je zřejmé, že aplikoval relevantní zákonná ustanovení, vycházel z provedeného dokazování, zohlednil pro věc podstatné skutečnosti a srozumitelně vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Pochybení, pro které by napadené rozhodnutí bylo nutné označit za svévolné či excesivní, nalezeno nebylo a jeho další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení při znalosti dané situace nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly potřebným způsobem vhodně upravit aktuální rodinné poměry (pakliže toho nejsou schopni v rámci vzájemné dohody a oboustranných kompromisů sami účastníci).
13. Pokud by měl stěžovatel v budoucnu za to, že současná úprava výchovných poměrů již není nadále nejvhodnější (s přihlédnutím např. ke zvyšujícímu se věku nezletilých, stabilizaci jejich zdravotního stavu a úspěšné adaptaci na nyní nastavený režim), nic mu nebrání v tom, aby se s tímto tvrzením opětovně obrátil na obecný soud, který, budou-li pro to splněny nezbytné podmínky, může o péči a styku s nezletilými rozhodnout jinak.
14. Jelikož důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadeného rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu