ECLI:CZ:US:2021:4.US.1879.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1879/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. Eduardem Belšánem, advokátem, sídlem Berounská 107, Lány, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2021 č. j. 32 Co 82/2021-221 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 4. března 2021 č. j. 14 Nc 3708/2020-174, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a P. Š. a nezletilého T. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu soukromého a rodinného života zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že u Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") probíhá řízení o úpravě poměrů nezletilého druhého vedlejšího účastníka pro dobu před a pro dobu po rozvodu jeho rodičů, stěžovatelky a prvního vedlejšího účastníka. Rodiče se na úpravě styku předběžně dohodli, avšak stěžovatelka následně začala poukazovat na objektivní překážku v realizaci dohody spočívající v nařízení vlády ze dne 26. 2. 2021 o zákazu cestování mezi jednotlivými okresy. První vedlejší účastník proto podal návrh na nařízení předběžného opatření, jemuž bylo napadeným usnesením okresního soudu vyhověno a upraven styk. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že má za osvědčené bránění stěžovatelkou ve styku, a proto je třeba zatímně upravit poměry účastníků.
3. Stěžovatelka podala proti usnesení okresního soudu odvolání. V něm zejména uvedla, že tvrzení prvního vedlejšího účastníka byla lživá a zkreslená a že se snažila situaci řešit konstruktivně, avšak prvním vedlejším účastníkem nebyla vyvíjena žádná iniciativa. Dále popisovala okolnosti průběhu některých styků, resp. rozváděla důvody, pro které se první vedlejší účastník vyhýbal stykům v předběžně dohodnutých termínech, a nesouhlasila se závěrem, že by byla osvědčena nutnost zatímní úpravy poměrů. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu, se specifikací místa předání v případě nepřítomnosti druhého vedlejšího účastníka v předškolním zařízení. V odůvodnění konstatoval, že rodiče nejsou schopni se na styku dohodnout, dochází mezi nimi v přítomnosti druhého vedlejšího účastníka k nevhodné komunikaci a jako nejbližší osoby jednají bez ohledu na jeho nejlepší zájem.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka po rekapitulaci řízení před okresním soudem a krajským soudem a okolností uzavírání předběžné dohody o styku s prvním vedlejším účastníkem namítá pouze formální roli opatrovníka druhého vedlejšího účastníka, který s ním ani nevedl pohovor, na jehož základě by určil, jak v jeho zájmu postupovat. V postupu obou soudů spatřuje projevy svévole, neboť nedošlo k zohlednění řady skutečností opřených o předložené důkazy, a dodává, že ve spisovém materiálu obecných soudů nejsou obsaženy žádné podklady osvědčující potřebu zatímní úpravy poměrů. V této souvislosti stěžovatelka doplňuje, že první vedlejší účastník o důvodech neuskutečnění styku lhal. K oběma napadeným usnesením stěžovatelka rovněž uvádí, že v nich chybí řádné odůvodnění, kdy zejména usnesení okresního soudu se nikde nevypořádává s návrhy prvního vedlejšího účastníka, ani neuvádí, ze kterých konkrétních listin vycházel či jaké skutkové a právní závěry z těchto listin učinil. Stěžovatelka při analýze předpokladů nařízení předběžného opatření poukazuje na existenci dřívější hmotněprávní dohody, která vylučuje potřebu úpravy poměrů procesním rozhodnutím soudu. Tím mělo dojít i k porušení jejího práva na ochranu soukromého a rodinného života, neboť autoritativní předběžné opatření bylo nařízeno v době dohodnuté úpravy styku vyhovující potřebám všech účastníků. Stěžovatelka závěrem krajskému soudu rovněž vytýká nezohlednění jí uplatněných důkazů v odvolacím řízení, jež směřovala k vyvrácení tvrzení a zpochybnění důkazů uplatněných prvním vedlejším účastníkem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.
7. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s nařízením předběžného opatření upravujícího styk prvního a druhého vedlejšího účastníka. Podle §102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), platí, že je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Z uvedeného je zřejmé, že vymezení i posouzení předpokladů nařízení předběžného opatření je předmětem úpravy podústavního práva, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
8. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že nemohl zohlednit stěžovatelčinu argumentaci vztahující se k údajným zásahům usneseními okresního soudu a krajského soudu do základních práv nezletilého druhého vedlejšího účastníka, neboť ústavní stížnost nebyla podána jeho jménem. To platí rovněž pro tvrzení stěžovatelky o údajně formální roli jeho opatrovníka.
9. Ústavní soud rovněž nemohl přihlédnout k tvrzením stěžovatelky polemizujícím s hodnocením podkladů, neboť nejsou právní, nýbrž skutkové povahy. Ústavní roviny dosahuje její argumentace ve dvou bodech, avšak není opodstatněná. Jde-li o výtku absence řádného zdůvodnění usnesení okresního soudu, uzavírá Ústavní soud, že náprava byla zjednána usnesením krajského soudu, jehož odůvodnění je podrobné a rozvádí jednotlivá kritéria, na jejichž základě bylo nařízeno předběžné opatření (srov. zejména body 7. až 10. odůvodnění usnesení krajského soudu). K tvrzení stěžovatelky, že krajský soud nepřihlédl k jejím tvrzením a důkazním návrhům obsaženým v odvolání, Ústavní soud uvádí, že i tento postup krajský soud řádně zdůvodnil (srov. bod 11. odůvodnění jeho usnesení).
10. Na tomto místě Ústavní soud stěžovatelce připomíná, že předběžné opatření nenahrazuje roli meritorního rozhodnutí a v žádném případě jej ani nepředjímá. Předpokladem nařízení předběžného opatření není zjištění skutkového stavu, nýbrž osvědčení akutní potřeby zatímně upravit poměry mezi účastníky, a to zejména za tím účelem, aby zjištění stavu věci a následnému vydání meritorního rozhodnutí nebránily žádné nedůvodné překážky. Proto se podle §75c odst. 4 o. s. ř. naléhavost potřeby zatímní úpravy posuzuje podle stavu v okamžiku vydání usnesení soudem prvního stupně. Předpokladem nařízení předběžného opatření v nyní posuzované věci tak nebylo, jak tvrdí stěžovatelka, uvěření lživým tvrzením prvního vedlejšího účastníka, nýbrž ochrana nejlepšího zájmu nezletilého dítěte jako předního hlediska chráněného čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, a to v situaci, kdy rodiče nejsou schopni se na realizaci styku fakticky (byť právně dohoda uzavřena byla) dohodnout. Za těchto okolností byly okresní soud a krajský soud nuceni zatímně ochránit zájem dítěte, a to do doby nahrazení tohoto předběžného režimu meritorní úpravou. Údajné nepravdivosti tvrzení prvního vedlejšího účastníka, základním právům druhého vedlejšího účastníka i dalším argumentům stěžovatelky předestřeným v ústavní stížnosti by se měl okresní soud věnovat v řízení ve věci samé.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu