ECLI:CZ:US:2021:4.US.1907.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1907/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Petrem Jahodářem, advokátem, sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2021 č. j. 4 Tdo 1336/2020-1604, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2020 sp. zn. 9 To 14/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2019 sp. zn. 1 T 8/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání dvou samostatných zločinů podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelovo jednání spočívalo podle městského soudu, stručně uvedeno, v tom, že (podle bodu I rozsudku) v úmyslu vylákat finanční prostředky uzavřel s poškozenými smlouvy o půjčce, aniž by měl úmysl poskytnuté prostředky vrátit, a naopak činil majetkové kroky k zabránění možnosti uspokojení věřitelů. Dále před jedním z poškozených předstíral, že společně zakoupí činžovní dům v P., přičemž si prostředky, poskytnuté na tento záměr poškozenými, ponechal pro svou potřebu. Uvedeným jednáním tak stěžovatel způsobil celkově škodu ve výši 22 257 315 Kč. Podle bodu II rozsudku městského soudu stěžovatel uzavíral s dalšími poškozenými smlouvy o půjčce (nebo zdánlivě zprostředkovával takové uzavření), aniž by měl úmysl poskytnuté prostředky vrátit. Tímto jednáním způsobil škodu ve výši 5 900 000 Kč. Za skutek pod bodem I [a sbíhající přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 trestního zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. 8. 2015 sp. zn. 4 T 57/2015] byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, peněžitý trest ve výši 50 000 Kč a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena v obchodních korporacích na dobu sedmi let. Za skutek pod bodem II byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí poškozených a listinných důkazů, z nichž vyplynul rozpor mezi stěžovatelem deklarovaným účelem užití finančních prostředků a jeho následným jednáním. Jednání stěžovatele mělo vykazovat vysokou promyšlenost a sofistikovanost, což zvyšuje jeho společenskou škodlivost. Soud nepřisvědčil námitce obhajoby o nepřípustnosti trestního stíhání pro skutek spočívající v podvedení jeho bývalé partnerky. Tento vztah skončil nejpozději v první polovině roku 2017 a poškozená tak není osobou, jejíž souhlas by byl k trestnímu stíhání potřeba. Za uvedená jednání musel soud udělit dva samostatné tresty, neboť dělícím momentem byl odsuzující rozsudek obvodního soudu ze dne 3. 8. 2015 sp. zn. 4 T 57/2015, k němuž jsou u jednání pod bodem I splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu. Ten však nelze uložit za jednání uvedená pod bodem II rozsudku, neboť ta byla spáchaná později.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a stěžovatelem navržené důkazy lze považovat za nadbytečné, neboť se nikterak netýkají souvislostí stíhaného jednání. Stěžovatelova vina byla jednoznačně prokázána a v úvahách městského soudu neshledal žádné rozpory. Námitky obhajoby (nepodložené důkazy) nezpochybňují dostatečně skutková zjištění soudu prvního stupně. Vzhledem k okolnostem spáchané trestné činnosti nelze aplikovat institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody, a to ani s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel byl odsouzen ke dvěma samostatným trestům.
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Dospěl přitom k závěru, že rozhodnutí soudů nižších stupňů neobsahují žádný relevantní (extrémní) rozpor s obsahem provedených důkazů. Dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a nevyhovění dalším důkazním návrhům bylo řádně odůvodněno. V souladu se zákonem byly rovněž uloženy dva samostatné tresty. Na této situaci měl stěžovatel zásadní podíl, neboť žádost o zahlazení předchozího odsouzení podal až v době, v níž byl předchozí trest již zrušen.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v dané trestní věci nebylo řádně prokázáno naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Dále se soudy nedostatečně zabývaly stěžovatelem předloženými důkazy, z nichž vyplynulo, že některým poškozeným žádná reálná škoda nevznikla, neboť jejich pohledávky si mohli uspokojit jiným způsobem. Stěžovatel uvádí, že obchodní společnost X, (kterou měl stěžovatel ovládat) vlastnila nemovitost v hodnotě zhruba 9 000 000 Kč, z níž se mohla poškozená A. uspokojit. Není přitom pravdou, že by nemovitost byla prodána obratem, před splatností půjčky od poškozené. Další údajná poškozená byla majoritním akcionářem uvedené společnosti a mohla tak rozhodnout o jakékoliv dispozici s jejím majetkem. Tuto skutečnost odvolací soud nijak nehodnotil. Nesprávně pak soudy hodnotily státním zástupcem předložené výpisy z bankovních účtů, z nichž naopak vyplývají výnosy stěžovatelem ovládané společnosti. Soud prvního stupně se nezabýval faktickou existencí údajně podvodných závazků (tedy náležitého uzavření smluv). Dále stěžovatel obsáhle poukazuje na nevěrohodnost jednotlivých svědků (rozpory v jejich výpovědích) a zpochybňuje logickou udržitelnost závěrů, které z jejich výpovědí obecné soudy u každého dílčího útoku dovodily. Stěžovatel dále namítá, že soudy odmítly řádně posoudit jeho důkazní návrhy s tím, že jejich obsah nepřípustně presumovaly.
6. Dále stěžovatel považuje za ústavně nekonformní uložení samostatných trestů za uvedená jednání. Pouhá skutečnost, že k vydání usnesení o zahlazení předchozího odsouzení došlo až o téměř dva roky později (ač stěžovatel aktivně splnil podmínky mnohem dříve), vedla soudy k uložení mnohem přísnějšího trestu. Takový postup je podle stěžovatele ryze formalistický. I kdyby snad byly splněny podmínky pro uložení dvou samostatných trestů, bylo vzhledem k uvedeným okolnostem namístě přistoupit k mimořádnému snížení trestu podle §58 odst. 1 trestního zákoníku. Na danou situaci lze analogicky aplikovat závěry nálezu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Uložený trest je čistě represivní a ve výsledku stěžovateli znemožňuje hradit vzniklé dluhy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. V první části ústavní stížnosti stěžovatel téměř doslovně opakuje svou argumentaci uplatněnou v odvolacím a dovolacím řízení, aniž by konkrétně reflektoval, že s těmito námitkami se soudy již obsáhle vypořádaly. Všechny tyto námitky jsou výsledkem stěžovatelova vlastního hodnocení provedených důkazů, jehož potvrzení se domáhá po Ústavním soudu. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Soudy se se všemi uvedenými námitkami podrobně a logicky vypořádaly, přičemž neopomněly žádný z relevantních argumentů obhajoby (odkázat lze zejména na podrobné usnesení vrchního soudu). Stejně tak se soudy podrobně zabývaly stěžovatelem předloženými důkazními návrhy, jak ostatně konstatoval rovněž Nejvyšší soud. Pro vypořádání konkrétních námitek může Ústavní soud odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, jejichž závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
12. Druhá část ústavní stížnosti brojí proti uložení dvou samostatných nepodmíněných trestů odnětí svobody (v celkové délce dvanácti let). Ani této námitce nemůže Ústavní soud přisvědčit. Postup soudů odpovídá právním předpisům (srov. §43 odst. 2 trestního zákoníku) a nelze jej označit za formalistický. Celková délka trestu pak není s přihlédnutím k rozhodným okolnostem pro jeho uložení (srov. §39 a násl. trestního zákoníku) jakkoliv nepřiměřená. I v této části se lze plně ztotožnit s podrobnou argumentací vrchního soudu a Nejvyššího soudu. Vliv trestů a jejich dopady na život stěžovatele soudy v napadených rozhodnutích zvažovaly. Není na Ústavním soudu, aby tyto jejich úvahy nahrazoval vlastní "trestní politikou".
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu