ECLI:CZ:US:2021:4.US.191.21.1
sp. zn. IV. ÚS 191/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. R. Š., a 2. K. Š., zastoupených JUDr. Veronikou Navrátilovou, advokátkou, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 2020 č. j. 0 Nt 15092/2020-16 a postupu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava, a postupu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru forenzních analýz a dat, spočívajícím v provedení domovní prohlídky nařízené uvedeným příkazem, za účasti Okresního soudu v Ostravě, Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava, a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru forenzních analýz a dat, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že napadeným příkazem k domovní prohlídce a postupem policejních orgánů při ní došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále se stěžovatelé domáhají toho, aby Ústavní soud vyslovil, že postupy v záhlaví uvedených policejních orgánů, spočívající v provedení nařízené prohlídky, došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Z toho důvodu se stěžovatelé domáhají rovněž toho, aby Ústavní soud zakázal v záhlaví uvedeným orgánům Policie České republiky pokračovat v porušování uvedených práv a přikázal jim obnovit stav před jejich porušením (vrácením vydaných a zabavených věcí).
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným příkazem nařídil okresní soud domovní prohlídku rodinného domu č. p. X1 v ulici B., O., který je ve vlastnictví stěžovatele a užívaný oběma stěžovateli. Domovní prohlídku měl provést policejní orgán v rámci trestní věci vedené pod sp. zn. NCOZ-8261/TČ-2020-417705. Ta je vedena pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. Dosavadní zjištění vychází především z podání správce daně. Z doposud zjištěných skutečností vyplývá podle soudu předpoklad, že provedenou prohlídkou budou zajištěny věci důležité pro trestní řízení, nezbytné pro stanovení míry účasti jednotlivých podezřelých. Jde zejména o listiny, které se správci daně nepodařilo opatřit řádnou cestou, konkrétně o veškerou písemnou dokumentaci (smlouvy, účetní doklady, doklady o úhradách atd.) týkající se jednotlivých finančních operací, dále výpočetní technika, obsahující účetní evidenci. Termín prohlídky byl podle soudu limitován do konce roku 2020, a to s ohledem na nebezpečí skartace účetních dokumentů po uplynutí zákonné lhůty pro jejich skladování. Prohlídku soud nařídil jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle §160 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Hrozí totiž podle něj nebezpečí, že při vědomí o trestním řízení budou hledané věci z místa odstraněny, pozměněny, zničeny nebo naopak účelově vytvořeny. Prohlídku nelze nahradit žádným jiným úkonem. Výzva k vydání věci by se mohla minout účinkem, neboť z dokumentace správce daně je zřejmý odmítavý postoj daňového subjektu.
4. Prohlídka byla provedena v záhlaví uvedenými policejními orgány dne 9. 12. 2020 a byl o ní téhož dne sepsán protokol (pod č. j. NCOZ-8261/TČ-2020-417705-F). Z protokolu se podává, že před prohlídkou byly ze strany přítomných advokátů uplatněny námitky proti provedení prohlídky, na něž přítomní policisté reagovali. Při prohlídce byl vydán stříbrný MacBook.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že orgány činné v trestním řízení si mohly podezření ze spáchání trestného činu prověřit jiným způsobem, který by méně zasahoval do práv stěžovatelů. Informace předložené okresnímu soudu jsou popsány zavádějícím způsobem a zásadní informace od finančního úřadu jsou dokonce zcela nepravdivé. Naopak důkazy ve prospěch stěžovatelů byly zatajeny. Provedení domovní prohlídky před prověřením předmětného podezření je v rozporu s ústavními právy dotčených osob, jak vyložil Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 905/13 (N 102/81 SbNU 629). Naproti tomu napadený příkaz nekriticky přejímá všechny finančním úřadem poskytnuté informace a závěry, ačkoliv policie neprovedla žádné vlastní šetření, kterým by zjistila, zda je vůbec možné, aby stěžovatelé mohli spáchat předmětný trestný čin. Příkaz k domovní prohlídce označuje za podezřelou skutečnost, že v den úhrady dluhopisů ve výši 1 600 000 000 Kč byly na účet stěžovatelů odeslány finanční prostředky zhruba ve stejné výši, přičemž příkaz vyslovuje podezření, že tyto prostředky pocházely od samotného daňového subjektu a jejich smyslem tak nebylo dosažení a udržení příjmů. Tento zcela mylný závěr je převzat z trestního oznámení. Prostým nahlédnutím na výpis z účtu zmíněného daňového subjektu by bylo možné zjistit, že v uvedený den byl zůstatek na jeho účtu přibližně ve výši 176 000 000 Kč. Je tedy zřejmé, že zbytek částky musely nejprve na účet daňového subjektu poukázat stěžovatelé, aby jim následně uvedená částka mohla být vyplacena. Prodejem dluhopisů (popsanou transakcí) daňový subjekt podle stěžovatelů získal prostředky k uhrazení dluhů vůči stěžovatelům ve výši 1 597 565 000 Kč, jejichž existenci (a úhradu) bylo možné ověřit z veřejných účetních uzávěrek. Všechny uvedené skutečnosti mohl zjistit již finanční úřad, který však i předkládané důkazy ignoruje, natož aby je vyvrátil. Tím je jeho postup v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudky č. j. 6 Afs 365/2017-41 a 8 Afs 23/2018-37). Nadto mohl všechny jím zmíněné pochybnosti rozptýlit sám ve spolupráci s dalšími státními orgány.
6. Stěžovatelé odmítají zpochybnění účelnosti restrukturalizace závazků, která však byla zcela racionální, což prokázal i předložený znalecký posudek, který rovněž správce daně ignoroval. Finanční úřad však nyní zpětně, v pozici "generála po bitvě", hodnotí vhodnost manažerských rozhodnutí v obtížné situaci, což mu nejen nepřísluší, ale zejména nelze takovýmto způsobem dovozovat z uvedených skutečností podezření ze spáchání trestného činu. Polemika nad způsobem financování společnosti přitom představuje základ trestního oznámení. Podobně nepřípustným způsobem hodnotí finanční úřad možnosti financování výroby železničních vozidel. Napadený soudní příkaz vůbec neuvádí, jakým způsobem mělo dojít ke zkrácení daně z příjmů právnických osob. Finanční úřad měl i zde možnost si ověřit, že snížení daňového základu jednoho daňového subjektu bylo kompenzováno zdaněním jeho obchodním partnerem. K tomu stěžovatelé poznamenávají, že všechny uvedené operace byly svěřeny osobám s potřebným odborným vzděláním (účetní, auditoři atd.), a nikoliv podezřelým jednatelům, kteří se musí na tyto osoby (a jejich odborné schopnosti) spoléhat. Dovozovat v takové situaci trestní odpovědnost je podle judikatury Nejvyššího soudu absurdní (rozsudky sp. zn. 5 Tdo 1101/2018 a 5 Tdo 334/2017). Finanční úřad dělá trestní kauzy ze složité ekonomicko-manažerské problematiky, jejíž základ spočívá v hodnocení potřebnosti obchodních rozhodnutí pro fungování společnosti. To může podle stěžovatelů být předmětem řízení před správcem daně, nikoliv však trestního řízení o úmyslném trestném činu. Polemika v oblasti daňového práva nemůže být základem pro zahájení trestního řízení, neexistují-li zároveň alespoň nejasné obrysy o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Opačný postup je podle stěžovatelů v rozporu s principem trestního práva jako ultima ratio.
7. Dále stěžovatelé namítají, že věci, které mají být nalezeny při domovní prohlídce, jsou určeny naprosto nekonkrétně, což fakticky znemožňovalo jejich dobrovolné vydání. Takový popis je v rozporu s principem proporcionality, chráněném v judikatuře Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 3369/10). Stěžovatelé navíc ani nemohli vědět, kde se hledané listiny nachází. Samotné prohlídce tak měla předcházet výzva podle §78 trestního řádu, která by umožnila naplnit účel prohlídky bez jejího provedení. Za zcela nepochopitelné pak považují stěžovatelé pátrání po výpisech z účtu, jež má k dispozici finanční úřad, a pochopitelně i příslušná banka. Hledání výpisů z účtu prostřednictvím domovní prohlídky je absurdním postupem. Informace o nakládání s cennými papíry si mohla policie opatřit od banky nebo Centrálního depozitáře cenných papírů. Hledaný znalecký posudek měl rovněž správce daně, který měl navíc podle stěžovatelů povinnost jej policii předložit spolu s trestním oznámením. Navíc nebylo možné očekávat, že by se jakákoliv z uvedených věcí nacházely v rodinném domě stěžovatelů. Je tak zřejmé, že soud nezohlednil kritérium proporcionality nařízené prohlídky.
8. Podle stěžovatelů nebyl dán ani zájem na tzv. neodkladném a neopakovatelném provedení domovní prohlídky. Odůvodnění takového postupu v napadeném příkazu je zcela nekonkrétní a obecné, a bylo by možné jej překopírovat do jakéhokoliv příkazu k provedení domovní prohlídky v jakékoliv trestní věci. Soud se nezabýval skutečností, že hledané dokumenty se týkají účetních období starých deset a více let. Zásadní je rovněž skutečnost, že výtky finančního úřadu byly poprvé uplatněny již v roce 2016 a ještě před provedením domovní prohlídky byly vydány příslušné platební výměry (napadené odvoláním). V takové situaci je podle stěžovatelů provedení domovní prohlídky jako neodkladného úkonu neospravedlnitelné (navíc vedení trestního řízení je známé od srpna 2020). Nepřípadné je podle stěžovatelů rovněž tvrzení soudu o hrozbě skartace uvedených listin po skončení roku 2020, neboť tato lhůta uplyne až dne 31. 3. 2021. Soud dokonce argumentuje tím, že mají být zajištěny listiny ve prospěch stěžovatelů, u nichž je však hrozba, že je zlikvidují. Ve výsledku policejní orgán nenalezl v domě žádnou hledanou listinu. V areálu společnosti našla pouze ty listiny, které prokazují tvrzení stěžovatelů a které byly (nebo by byly) na žádost dobrovolně vydány. Za nepravdivé pak označují stěžovatelé tvrzení soudu, že hledané dokumenty nebylo možné získat jiným způsobem. Veškeré důkazní prostředky mohl policejní orgán zajistit jinak (viz argumentace výše). Policejní orgán nevyužil ani mírnější postupy podle §78 a 158 trestního řádu. Dále stěžovatelé poznamenávají, že mezi podezřelými osobami byl uveden rovněž dřívější jednatel, který spolupodepisoval účetní uzávěrky. V jeho domě však domovní prohlídka provedena nebyla, což podle stěžovatelů odporuje principu rovnosti před zákonem.
9. Konečně, stěžovatelé odmítají tvrzení soudu o odmítavém postoji daňového subjektu k prováděné daňové kontrole. Daňový subjekt naopak se správcem daně aktivně komunikuje a pouze namítá nezákonnost této kontroly pro uplynutí zákonné lhůty k jejímu provedení. Tato skutečnost však vůbec neimplikuje ochotu daňového subjektu spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení. Spor o zákonnost předmětné daňové prohlídky vychází ze střetu různých interpretací nejasných novel zákona o investičních pobídkách a zákona o dani z příjmů. Stěžovatelé jsou přitom toho názoru, že správce daně musí, v souladu s judikaturou Ústavního soudu, volit ten výklad právních předpisů, který je nejohleduplnější k základním právům a svobodám.
10. V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2021, stěžovatelé uvedli, že prokázání výše uvedených závěrů vyplývá z analýzy závěrů daňové kontroly zpracované JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským. V dané věci orgány činné v trestním řízení odborně nekonzultovaly daňovou problematiku, pročež neoprávněně dovodily nutnost provedení domovní prohlídky. Tu nelze provádět tzv. preventivně a již před jejím provedením by orgány činné v trestním řízení měly mít dostatečné poznatky o spáchání trestného činu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud již dříve odmítl usnesením ze dne 22. 2. 2021 ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 252/21 pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti pro nepřípustnost. Tuto ústavní stížnost, z velké části totožně odůvodněnou, podaly obchodní společnost A, obchodní společnost B a obchodní společnost C, které jsou řízené stěžovateli a dalšími podezřelými (viz níže). V odůvodnění uvedené ústavní stížnosti se Ústavní soud vypořádal s obdobně uplatněnými námitkami týkajícími se stejné věci (nařízení prohlídek a jejich provedení) a odůvodnil, z jakého důvodu nepředstavují výše popsané postupy orgány veřejné moci porušení ústavních práv stěžovatelek v dané věci.
13. Tytéž závěry lze podle Ústavního soudu přiměřeně vztáhnout i k námitkám stěžovatelů, přičemž nebyl shledán důvod se od této argumentace jakkoliv odchýlit.
14. Pro úplnost se dodává, že obdobná ústavní stížnost sp. zn. IV. ÚS 190/21 (dalších dvou podezřelých stěžovatelů P. Š. a J. Š., obou zastoupených JUDr. Veronikou Navrátilovou), která byla svým odůvodněním totožná s ústavní stížností stěžovatelů, byla rovněž odmítnuta Ústavním soudem pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 23. 3. 2021 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ani od jejích závěrů nemá Ústavní soud důvod se jakkoliv odchylovat.
15. Důvodem pro takové odchýlení nemohou být ani námitky týkající se nepřiměřenosti a iracionality prohledávání soukromého obydlí stěžovatelů za účelem nalezení částí účetnictví a obchodní dokumentace. Nebylo totiž možné vyloučit, zvláště s ohledem na vědomost stěžovatelů o vedení trestního řízení, že se v jejich obydlí bude nacházet např. důležitá výpočetní technika se záznamem důležité obchodní komunikace apod. Odlišné závěry pak nelze dovodit ani z obsahu doplnění ústavní stížnosti.
16. Ústavní soud tak uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu