ECLI:CZ:US:2021:4.US.1918.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1918/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Římskokatolická farnost - děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice, sídlem U Černé věže 71/4, České Budějovice, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021 č. j. 30 Cdo 469/2021-204, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2020 č. j. 35 Co 67/2020-175 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. září 2018 č. j. 18 C 114/2017-99, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví, tvrdíc, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu na náhradu škody ve výši 169 312 080 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdější předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Tvrdila, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu při vedení evidence katastru nemovitostí a při provádění pozemkových úprav, který spočíval v tom, že pozemkový úřad nevedl historický majetek právního předchůdce stěžovatelky odděleně od ostatní půdy ve vlastnictví státu a v nepřijetí dostatečných opatření ke zjištění skutečného rozsahu historického majetku právního předchůdce stěžovatelky. Alternativně tvrdila existenci nezákonného rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu České Budějovice ze dne 25. 10. 2007 č. j. 130714/2100/07-833/04-2/Bg/0 (dále jen "rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007"), jímž bylo v souladu s návrhem komplexních pozemkových úprav rozhodnuto o výměně nebo přechodu vlastnických práv k pozemkům v katastrálním území Staré Hodějovice. Nesprávný úřední postup či alternativně nezákonné rozhodnutí vedly k tomu, že při provedení komplexní pozemkové úpravy nedošlo u nově vzniklých pozemků ke stanovení omezení vlastnického práva odpovídajícím svou výměrou výměře nemovitostí z historického církevního majetku, v důsledku čehož stěžovatelka ztratila možnost vydání nemovitostí v daném katastrálním území náhradou za své historické pozemky. Způsobenou škodu vyčíslila jako obvyklou cenu svých historických pozemků. Obvodní soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl. K tvrzeným nesprávným úředním postupům shledal, že se přímo odrazily v rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007 o výměně nebo přechodu vlastnických práv při pozemkových úpravách, proto na ně nelze nahlížet samostatně, a nemohou tudíž představovat odpovědnostní titul, kterým by v takovém případě mohlo být jen nezákonné rozhodnutí, v jehož podobě se odrazily. Protože nedošlo ke zrušení zmíněného rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007 pro nezákonnost, nebyl dán odpovědnostní titul ani v podobě nezákonného rozhodnutí. Proti rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007 se stěžovatelka mohla bránit odvoláním, neboť byla účastníkem správního řízení, které předcházelo jeho vydání.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ke stěžovatelčině odvolání potvrdil rozsudek obvodního soudu. Uvedl, že obvodní soud nepochybil, když nárok stěžovatelky posuzoval z hlediska odpovědnosti státu za škodu z nezákonného rozhodnutí. Shromažďování podkladů pro rozhodnutí a hodnocení zjištěných skutečností jsou činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí. Případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projevují v obsahu rozhodnutí. Tak tomu bylo i ve stěžovatelčině věci, kdy se postup při identifikaci pozemků bezprostředně projevil v obsahu rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007, neboť byly-li by identifikovány určité pozemky jako historický majetek církve, muselo by to být v rozhodnutí uvedeno (§3 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12. 2012; dále jen "zákon o pozemkových úpravách"). Příčinou vzniku škody tak nemohla být jiná skutečnost než rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007, tvrzené nezákonné postupy příčinou škody být nemohou. U rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007 však nebyla splněna podmínka odpovědnosti státu za škodu v podobě zrušení tohoto rozhodnutí pro nezákonnost (§8 zákona č. 82/1998 Sb.). Vedle toho městský soud zmínil, že logiku nepostrádá ani argumentace, že stěžovatelce nemohla vzniknout škoda, protože rozhodnutí o pozemkových úpravách bylo vydáno v roce 2007 a následně byl v roce 2013 přijat zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů. Pozemky, které stát již nevlastnil, byly zahrnuty mezi nevydané pozemky, za něž byla žalobkyni poskytnuta finanční náhrada podle tohoto zákona.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl. Zdůraznil, že městský soud své rozhodnutí založil na dvou samostatných důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje pro zamítnutí žaloby (zaprvé na závěru o nesplnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu, neboť se tvrzený úřední postup odrazil v obsahu rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007, které však nebylo zrušeno, zadruhé na závěru, že škoda nevznikla, neboť za nevydané pozemky byla stěžovatelce poskytnuta náhrada podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). V dovolání stěžovatelka napadla toliko první závěr městského soudu, nikoli však druhý, což činí její dovolání nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by za samostatný důvod pro zamítnutí žaloby bylo možno považovat myšlenku městského soudu k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, neboť absentuje srozumitelné odůvodnění, proč by nárok neměl být dán. Namítá, že paušální finanční vypořádání podle §15 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nedopadá na nezákonný postup správních orgánů porušující blokační §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Stěžovatelka tvrdí, že zákonodárce při přijímání zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nezvažoval situace, kdy dojde k porušení zákona o pozemkových úpravách, a finanční náhrada, jíž se vyrovnaly církve a stát, nepokrývá škody způsobené nezákonností při pozemkových úpravách.
6. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost není absolutní podmínkou pro přiznání náhrady škody způsobné při výkonu veřejné moci. Rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007 sice nebylo pro nezákonnost zrušeno, jeho nezákonnost však podle stěžovatelky byla jasně konstatována v odůvodnění rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 14. 5. 2014 č. j. 384946/2013/R205. K nezákonnosti navíc nedošlo při samotném provádění komplexních pozemkových úprav, nýbrž před tímto procesem, při pořizování vstupů. Pochybení má původ v činnosti Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (dále jen "ČÚZK"), tj. jiného správního orgánu, než který prováděl samotné pozemkové úpravy. ČÚZK při přípravě podkladů opomněl, že dnešní katastrální území Staré Hodějovice zahrnuje nejen katastrální území obce Staré Hodějovice, nýbrž i území někdejší obce Budějovice - Linecké předměstí, v níž se nalézaly historické pozemky stěžovatelčina právního předchůdce. Soudy se nezbývaly tím, zda stěžovatelka mohla vědět, že předmětné pozemky vstupují do pozemkových úprav. Řízení o pozemkových úpravách se stěžovatelka účastnila jako vlastník jiné nemovitosti zahrnuté do pozemkových úprav. Za této situace považuje za neakceptovatelný závěr soudů o nutnosti domáhat se zrušení rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007. Dále má stěžovatelka za to, že nesprávný úřední postup ČÚZK samostatně naplňuje podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Prvotní příčina škody leží mimo řízení o komplexních pozemkových úpravách a spočívá v činnosti tohoto úřadu při vedení evidence katastru nemovitostí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo řádně vedené.
9. Stěžovatelka nesouhlasí s Nejvyšším soudem, že závěr městského soudu k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi představuje samostatný důvod, který sám postačuje k zamítnutí žaloby, přičemž tento závěr nebyl napaden dovoláním. Podle Ústavního soudu nejde o důvodnou námitku. Úvaha městského soudu vyjádřená v bodě 13. jeho rozsudku je sice stručná, nicméně stručnost není na újmu její srozumitelnosti a ucelenosti. Městský soud zde uvedl, že vznikla-li by stěžovatelce jí tvrzená škoda, pak za náhradu této škody je třeba považovat finanční náhradu podle §15 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Městský soud poukázal na datum vydání rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007 a zdůraznil, že zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi nabyl účinnosti 1. 1. 2013 a podle jeho názoru se finanční náhrada jím upravená vztahovala i na pozemky, které nemohly být stěžovatelce vydány v důsledku úprav vlastnictví založených rozhodnutím ze dne 25. 10. 2007, tj. skutečnosti vzniklé před nabytím účinnosti zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
10. Ústavní soud tuto úvahu městského soudu považuje za zřetelnou a srozumitelnou, nespatřuje tudíž žádné pochybení v hodnocení Nejvyššího soudu, který ji považoval za samostatný závěr vedoucí k zamítnutí žaloby. Městský soud se v tomto směru ztotožnil s argumentací vedlejší účastnice uplatněné jak v řízení před obvodním soudem (viz vyjádření k žalobě, zejména jeho strany 12 a 13, založené na č. l. 74 a násl. spisu obvodního soudu), tak v řízení před městským soudem (viz vyjádření vedlejší účastnice k odvolání stěžovatelky, zejména jeho strany 5 a 6, založené na č. l. 150 a násl.). Vedlejší účastnice v těchto vyjádřeních (vyjádření byla stěžovatelce doručena), zdůrazňovala, že v případě, že by stěžovatelce vznikla jí tvrzená škoda, byla nahrazena právě finanční náhradou podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Shodná argumentace k finanční náhradě podle zmíněného zákona byla v řízení o odvolání uplatněna ve vyjádření (na č. l. 147 a násl. spisu obvodního soudu) podaném k odvolání Českou republikou - ČÚZK, která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalované. Jak z průběhu odvolacího řízení (právě popsaných vyjádření k odvolání), tak samotného rozhodnutí městského soudu je patrné, že hodnocení k této finanční náhradě představuje samostatný rozhodovací důvod vedoucí k nedůvodnosti žaloby stojící vedle jiného rozhodovacího důvodu spočívajícího v tom, že nebyl dán odpovědnostní titul, který by splňoval požadavky zákona č. 82/1998 Sb. pro vznik odpovědnosti státu za škodu.
11. Protože dovoláním stěžovatelka nenapadla tento samostatný rozhodovací důvod, nemohla být úspěšná, neboť rozhodnutí městského soudu mohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Nejvyšší soud tedy neporušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Nepřípustnost dovolání přivodila sama stěžovatelka tím, že nenapadla všechny rozhodovací důvody, na kterých městský soud založil své rozhodnutí.
12. Hodnocení městského soudu k finanční náhradě podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi stěžovatelka po věcné stránce zpochybňuje až námitkou uplatněnou v ústavní stížnosti. Touto námitkou se Ústavní soud nezabýval pro její nepřípustnost danou tím, že nebyla řádně uplatněna před Nejvyšším soudem. Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22.], což znamená, že nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která ačkoli tomu nic nebránilo, nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by ji umožnil obecnému soudu vázanému čl. 4 Ústavy obsahově posoudit.
13. Za této situace není důvod zabývat se stěžovatelčinými námitkami proti hodnocení městského soudu, že v jejím případě přicházel do úvahy jen odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, přičemž však u rozhodnutí ze dne 25. 10. 2007 nebyla splněna podmínka pro vznik odpovědnosti státu v podobě zrušení takového rozhodnutí pro nezákonnost (§8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Ať by bylo posouzení těchto námitek jakékoli, nic to nemění na skutečnosti, že stěžovatelka v dovolacím řízení nezpochybnila jiný samostatný důvod postačující k zamítnutí žaloby.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu