ECLI:CZ:US:2021:4.US.1934.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1934/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti IMPOWER FINANCE, a. s., sídlem Wolkerova 24/3, Praha 6 - Bubeneč, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2021 č. j. 22 Cdo 890/2021-152, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. prosince 2020 č. j. 14 Co 172/2020-132 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 10. července 2020 č. j. 15 C 344/2018-104, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a a) obchodní společnosti ASDP Bohemia a. s., sídlem Malostranské nábřeží 558/1, Praha 1 - Malá Strana, a b) Mgr. Miroslava Voštiara, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jí bylo "odmítnuto" právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu), když obecné soudy v rozporu s platným právním řádem poskytly ochranu vedlejším účastníkům.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu o nahrazení projevu vůle pro porušení předkupního práva a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastníkům jako žalovaným náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení jej jen co do jejich výše změnil a stěžovatelce uložil nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení.
3. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s odůvodněním, že dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v řízení pokračovat a která spočívá v tom, že stěžovatelka nedostála náležitostem dovolání na ní kladeným §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. (tedy že neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání), a směřuje-li proti nákladovému výroku, že není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné; dále uložil stěžovatelce, aby nahradila vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení, a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Na rámec toho Nejvyšší soud poznamenal, že krajský soud posoudil otázku předkupního práva v souladu s právní úpravou účinnou v době namítaného porušení předkupního práva i v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že právní názor Nejvyššího soudu na otázku předkupního práva vyslovený v napadeném usnesení nemůže ve světle předchozí judikatury obstát, ať už se tato vztahovala k právní úpravě představované zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, anebo zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž argumentuje tím, že záměrem zákonodárce bylo docílit stavu, aby předkupní právo nebylo možno realizovat jen mezi nejbližšími osobami, a tvrdí, že v daném případě došlo k obcházení předkupního práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádné takové prostředky k dispozici neměla; k přípustnosti ústavní stížnosti, směřuje-li proti rozsudku okresního soudu a rozsudku krajského soudu, se Ústavní soud vyjádří níže.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v napadeném usnesení, který se týkal předkupního práva. Pomíjí však skutečnost, že její dovolání uvedený soud důvodně odmítl pro vady a zmíněný právní názor vyjádřil jen jako obiter dictum. I kdyby Ústavní soud (hypoteticky) shledal, že tento právní názor nemůže z hlediska ústavnosti obstát, nemohlo by to odůvodnit kasaci napadeného usnesení; ta by mohla být založena pouze neústavností důvodu, na němž je postaveno, tedy na tom, že dovolání trpí vadami, příp. že není přípustné (v části týkající se nákladů řízení). V tomto ohledu ale ústavní stížnost žádnou argumentaci neobsahuje, a tudíž není Ústavnímu soudu zřejmé, proč by napadené usnesení nemohlo z hlediska ústavnosti obstát. Tato skutečnost nutně vede k závěru o její neopodstatněnosti.
8. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že v době podání dovolání k problematice náležitého vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; tento závěr koresponduje s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
9. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto, protože nebylo pro vady věcně "projednatelné", nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor na to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě pak je ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím soudům nižších stupňů - nepřípustná (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a souhrnně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejm. II. výrok a body 59 a násl.).
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu