ECLI:CZ:US:2021:4.US.1946.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1946/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2021 č. j. 9 As 31/2021-27 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2021 č. j. 79 A 9/2020-10, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí, sídlem Náměstí 3, Frýdlant nad Ostravicí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že návrhem doručeným Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") dne 29. 12. 2020 se stěžovatelka domáhala zrušení územního plánu města Frýdlantu nad Ostravicí, který nabyl účinnosti dne 30. 12. 2017.
3. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením návrh odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění rozhodnutí odkázal na přechodná ustanovení (čl. XXXVIII bod 3) zákona č. 225/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen "zákon č. 225/2017 Sb."), kterým byl novelizován zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a konstatoval, že se v případě územního plánu Frýdlantu nad Ostravicí pro podání návrhu na jeho zrušení k soudu podle §101b odst. 1 s. ř. s. ve znění zákona č. 225/2017 Sb. uplatní jednoletá lhůta, která uplynula dne 1. 1. 2019; k tomu poukázal i na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018
č. j. 4 As 252/2018-27.
4. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud souhlasil s krajským soudem v tom, že stěžovatelka podala návrh opožděně, neboť jej podala až dne 28. 12. 2020, tedy téměř dva roky po uplynutí lhůty pro podání návrhu. Nejvyšší správní soud nesdílí ani názor stěžovatelky, podle kterého krajský soud jakkoli pochybil, postupoval-li nejen v souladu s logickým výkladem právní úpravy, ale také v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud se uvedenou problematikou zabýval opakovaně se shodným výsledkem (srov. k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2021 č. j. 6 As 220/2019-28) a ani v nyní projednávané věci neshledal důvod se od tohoto svého dříve vyjádřeného názoru odchýlit.
5. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že použitá právní úprava neznamená odepření přístupu k soudu, která by byla důvodem ke zvážení postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, jak navrhovala stěžovatelka. Nelze totiž opomenout, že podle soudního řádu správního lze opatření obecné povahy napadnout i tzv. incidenčním návrhem, tedy návrhem na zrušení opatření nebo jeho části spojeným se žalobou proti takovému rozhodnutí nebo jinému úkonu správního orgánu, jemuž bylo opatření obecné povahy podkladem. Pro podání tohoto návrhu se lhůta podle §101b odst. 1 s. ř. s. neuplatní (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2016 č. j. 5 As 194/2014-36, č. 3470/2016 Sb. NSS). To platí i po nabytí účinnosti zákona č. 225/2017 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2019 č. j. 8 As 63/2019-40, č. 3950/2020 Sb. NSS).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že jí správní soudy odepřely přístup k soudu a porušily zásadu zachování starého práva do doby nové, neboť napadený územní plán Frýdlantu nad Ostravicí nebyl napaden ve spojení se žalobou proti rozhodnutí, jemuž by byl předmětný územní plán podkladem, což soudy ze stěžovatelčina návrhu ze dne 28. 12. 2020 zjistily. Tím, že správní soudy neshledaly důvod postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, rezignovaly na posouzení, zda tímto přechodným ustanovením čl. XXXVIII bodu 3 zákona č. 225/2017 Sb. nedošlo k odepření základního práva na přístup k soudu.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Právě uvedené platí i pro postup v soudním řízení správním. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá v námitce neústavnosti užité právní úpravy (viz sub 6), tedy zda v posuzované věci nejde o nepřiměřené zkrácení lhůty pro podání návrhu na zrušení části územního plánu u těch územních plánů, jež nabyly účinnosti před nabytím účinnosti zákona č. 225/2017 Sb.
13. Ustanovení čl. XXXVIII bodu 3 zákona č. 225/2017 Sb. stanovuje, že u opatření obecné povahy, která nabyla účinnosti "přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, běží lhůta podle §101b odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění tohoto zákona, ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud lhůta podle tohoto ustanovení, ve znění ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, neuplynula přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo neuplyne za dobu kratší než 1 rok ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona". To znamená, že nově stanovená roční lhůta pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části (počítaná však ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy, tedy od 1. 1. 2018) se uplatní i na opatření obecné povahy vydaná přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 225/2017 Sb., a to v případě, že původní tříletá lhůta, počítaná ode dne vydání opatření obecné povahy neuplyne dříve. Ústavní povinnost vyhovět návrhu účastníka řízení a postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy přitom obecný soud nemá; je to věcí jeho posouzení (svůj závěr musí též náležitě odůvodnit, nikoli pouze "postoupit dál"), což samozřejmě stěžovatelce nebrání, aby takový návrh uplatnila ústavní stížností, jak se nyní také stalo.
14. Ústavní soud konstatuje, že závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého v posuzovaném případě nejde o zpětnou účinnost právního předpisu, je ústavně konformní. Jde toliko o řešení vztahu dvou časových verzí právní úpravy, obvyklé zejména v procesním právu. Nejvyšší správní soud nadto stěžovatelce vysvětlil, že jí právní řád poskytuje jinou formu právní obrany v možnosti podání incidenční žaloby (sub 5), jeho postup tak nelze považovat za rozporný s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, a proto o případ tzv. denegationis iustitiae (odepření spravedlnosti) nejde.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu