ECLI:CZ:US:2021:4.US.1955.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1955/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Tetyany Rogoziny, zastoupené Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem, sídlem Národní 416/37, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2021 č. j. 12 Co 37/2021-292, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace OVB Allfinanz, a.s., sídlem V Parku 2343/24, Praha 11 - Chodov, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a tvrdí, že jím byla porušena její základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jejím případě bylo porušeno základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení městského soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 10. 9. 2020 č. j. 8 C 277/2016-253 odmítl stěžovatelčinu žalobu pro zmatečnost proti rozsudku obvodního soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. 8 C 277/2016-133 a proti rozsudku městského soudu ze dne 13. 6. 2018 č. j. 12 Co 128/2018-204. Stěžovatelka svou žalobu odůvodnila tím, že obvodní soud nevzal v úvahu tzv. překážku litispendence, předvídanou §229 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Podle obvodního soudu však předmět obou zdánlivě konkurujících řízení nebyl totožný, a proto nebyl dán důvod k uplatnění námitky věci zahájené, případně rozhodnuté. Dále obvodní soud uvedl, že stěžovatelčina námitka, že nebyl projednán vzájemný návrh, nepředstavuje důvod, který by bylo možné podřadit pod §229 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z těchto důvodů shledal žalobu pro zmatečnost nedůvodnou. Usnesení obvodního soudu není ústavní stížností napadeno.
3. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. V odvolacím řízení vznesla námitku podjatosti soudců městského soudu, kteří měli projednat odvolání proti rozhodnutí obvodního soudu. Podle stěžovatelky vydali tito soudci rozhodnutí v exekučním řízení a nemohou jako soudci exekučního oddělení rozhodovat o žalobě pro zmatečnost.
4. Městský soud napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí obvodního soudu a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že v exekučním řízení rozhodoval senát v jiném složení, než rozhoduje o odvolání. Dále uvedl, že tvrzení stěžovatelky o tom, že spor byl předložen nepříslušnému senátu, nemá oporu v rozvrhu práce městského soudu. Městský soud také konstatoval, že podle §15b odst. 3 o. s. ř. nepřihlédl k námitce podjatosti pro její opožděnost, neboť ji stěžovatelka vznesla až měsíc poté, co se dozvěděla o složení senátu. Městský soud k tomu dále uvedl, že námitka podjatosti neobsahovala relevantní důvody svědčící tomuto závěru.
5. K předmětu odvolání městský soud zopakoval dokazování. Na jeho základě konstatoval, že obvodní soud dospěl ke správnému závěru, že v tomto případě nenastala překážka věci dříve pravomocně rozhodnuté, která by představovala důvod pro zmatečnost řízení, neboť stěžovatelka se v každém z řízení domáhá vrácení provize za jiné období. Dále městský soud uvedl, že stěžovatelkou namítaná skutečnost, tedy že obvodní soud v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 277/2016 nepřihlédl k jejímu podání, nelze podřadit pod důvod zmatečnosti.
6. Vzhledem k tomu, že řízení, které skončilo rozhodnutím, proti němuž směřovala žaloba pro zmatečnost, bylo vedeno pro částku 47 092,50 Kč, není dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) přípustné.
II. Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v postupu městského soudu spatřuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti při výkladu a aplikaci práva, který má podle jejího názoru prvky libovůle. Domnívá se, že odůvodnění napadeného usnesení nesplňuje parametry kladené na odůvodnění soudních rozhodnutí v civilních věcech zákonem, rozhodovací praxí soudů a literaturou. V tom se dovolává na závěry vyslovené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2352/19 ze dne 3. 3. 2020 (všechna odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná v internetové databázi Nalus - viz https://nalus.usoud.cz).
8. Stěžovatelka dále uvádí, že se městský soud vypořádal s námitkou podjatosti nezákonným a formalistickým způsobem. Podle jejího názoru námitku bagatelizoval a jeho závěr, že byla podána opožděně, nemá oporu v zákoně. Stěžovatelka dále považuje za nepřístojný odkaz městského soudu na rozvrh práce a považuje jej za sofistikované odůvodnění zjevné nespravedlnosti, jak podle jejího názoru plyne z nálezu sp. zn. III. ÚS 1336/18 ze dne 8. 1. 2019 (N 5/92 SbNU 38). Z toho také stěžovatelka vyvozuje, že došlo k zásahu do jejího práva na zákonného soudce, neboť o věci měl rozhodovat specializovaný soudce a nikoli senát 12 Co městského soudu.
9. Stěžovatelka také uvádí, že obecné soudy měly v řízení o žalobě pro zmatečnost přihlédnout k její argumentaci směřující k tomu, že v předchozím řízení obecné soudy nepřihlédly k jejímu podání. Podle jejího názoru je jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., a tedy i v řízení o žalobě pro zmatečnost.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení městského soudu a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak jí ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v soustavě a systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která jim předcházejí. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
12. Stěžovatelka uvádí, že odůvodnění usnesení městského soudu nesplňuje zákonem, rozhodovací praxí soudů a literaturou předvídané požadavky a je v extrémním rozporu s požadavky spravedlnosti. Tomuto jejímu závěru Ústavní soud nemůže přisvědčit. Odůvodnění usnesení je věcné, srozumitelné a shrnuje všechny podstatné prvky, které odhalují důvody a skutečnosti vedoucí městský soud k závěru vyslovenému ve výroku. Tvrzení o extrémním rozporu plyne spíše z nesouhlasu stěžovatelky se závěry než z objektivně zjistitelných vlastností napadeného usnesení.
13. Dále stěžovatelka považuje za neústavní postup městského soudu při posuzování jí vznesené námitky podjatosti. Zde je nutno uvést, že stěžovatelka námitku vznesla před jednáním městského soudu. Vzhledem k tomu, že §15a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že námitku lze vznést nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce, o jehož jednání jde, nelze souhlasit se závěry městského soudu, že podle §15b odst. 3 o. s. ř. jde o námitku zjevně opožděnou. Na tom nic nemění skutečnost, že stěžovatelka o složení senátu věděla dlouho předtím. Přesto však usnesení městského soudu obsahuje důvody, pro které je možné ji podle §15b odst. 2 o. s. ř. posoudit jako nedůvodnou. Přestože městský soud posupoval v rozporu s občanským soudním řádem a posoudil ji výslovně jako zjevně opožděnou, vzhledem k tomu, že z obsahu odůvodnění je patrné, že je to námitka, která není důvodná a městský soud vysvětluje, jakými úvahami k tomuto závěru dospěl, nepředstavuje toto pochybení zásah do základních práv a svobod stěžovatelky (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17).
14. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že o odvolání proti rozhodnutí obvodního soudu o žalobě pro zmatečnost měl rozhodovat jiný, ale specializovaný, soudce. Takový závěr však z Rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2021 (sp. zn. Spr 3131/2020 ze dne 9. 12. 2020 - dostupné na https://justice.cz) neplyne. Přidělení odvolací agendy, včetně odvolání ve věcech řízení o žalobě pro zmatečnost, proběhlo podle stanovených pravidel, a nelze proto dojít k závěru, že by o žalobě rozhodoval někdo jiný než zákonný soudce.
15. Námitky stěžovatelky směřují také proti tomu, že obecné soudy při rozhodování o žalobě pro zmatečnost nepřihlédly k tomu, že v předchozím řízení obecné soudy nezohlednily jedno z jejích podání. Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který je určen k případnému zrušení pravomocných rozhodnutí stižených tím, že porušily základní principy občanského soudního řízení. Stejně, jako je tomu i u dalších mimořádných opravných prostředků, i v tomto případě zákonodárce jmenovitě stanovil důvody, pro které lze pravomocné rozhodnutí žalobou pro zmatečnost napadnout. Tyto důvody jsou stanoveny taxativně a vzhledem k obvyklé kontradiktornosti řízení v civilních věcech a zásadě právní jistoty nemohou soudy tyto důvody rozšiřovat. Opomenutí obecných soudů zohlednit podání, mezi důvody uvedeno není, což konstatoval i městský soud. Odkazuje-li stěžovatelka na rozhodovací praxi Ústavního soudu ve věcech dovolání, není taková argumentace relevantní, neboť nelze klást rovnítko mezi jednotlivé mimořádné opravné prostředky, případně použít žalobu pro zmatečnost v případech, ve kterých není přípustné dovolání. Takový postup by odporoval nejen zákonu, ale také principu právní jistoty. Postup městského soudu měl v tomto případě oporu v občanském soudním řádu a jeho rozhodnutí nemůže představovat zásah do základních práv a svobod stěžovatelky.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu