ECLI:CZ:US:2021:4.US.1961.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1961/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného M. V., opatrovnicí, právně zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2021 č. j. 28 Co 47/2021-166, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 1. 2021 č. j. 6 C 134/2020-68 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost přispívat na výživu stěžovatele částkou 2 500 Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci k rukám stěžovatele, počínaje 1. 1. 2019 (výrok I), zaplatit stěžovateli dlužné výživné za období od 1. 1. 2019 do 31. 1. 2021 ve výši 62 500 Kč v měsíčních splátkách po 5 000 Kč, splatných spolu s běžným výživným, počínaje měsícem následujícím po právní moci výroku I rozsudku (výrok II), zamítl žalobu o povinnost vedlejšího účastníka přispívat na výživu stěžovatele částkou 5 000 Kč měsíčně počínaje 1. 1. 2019 (výrok III) a vedlejšímu účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. K odvoláním stěžovatele i vedlejšího účastníka rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu v části výroku I tak, že se žaloba o povinnost vedlejšího účastníka platit stěžovateli výživné 1 500 Kč měsíčně od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019 a 2 500 Kč měsíčně od 1. 1. 2020 nadále zamítá; v části výroku III tak, že vedlejší účastník je povinen platit stěžovateli na výživném dalších 1 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019; a ve výroku II tak, že dlužné výživné za dobu od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 ve výši 27 000 Kč je vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve zbývající části výroku I o povinnosti vedlejšího účastníka platit stěžovateli výživné 2 500 Kč měsíčně od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 a ve zbývající části výroku III o zamítnutí žaloby o placení výživného 4 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 a 5 000 Kč měsíčně od 1. 7. 2019 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
4. Krajský soud shledal, že stěžovatel je těžce zdravotně postižen, v důsledku čehož byl omezen ve svéprávnosti, byl mu přiznán invalidní důchod, nezanikla k němu automaticky vyživovací povinnost jeho rodičů, neboť jde o dítě, které není objektivně schopno samo se živit. Tato nemožnost živit se samostatně nemůže být přičítána k tíži stěžovatele v tom smyslu, že by neměl mít právo podílet se na životní úrovni svých rodičů a že by neměl mít právo na výživné od rodičů. Krajský soud se proto zabýval tím, zda je v posuzované věci namístě, aby vedlejší účastník stěžovateli, jemuž přispívá k uspokojování jeho potřeb jiným než finančním plněním (hradí náklady spojené s bydlením stěžovatele - elektřina, voda, další služby, a poskytuje stěžovateli bydlení v bytě ve svém spoluvlastnictví bez jakékoliv protihodnoty), poskytoval výživné ještě v penězích. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že je namístě přisoudit stěžovateli výživné od vedlejšího účastníka, ale jen za určité období a v nižší částce, než bylo stěžovatelem požadováno, což následně odůvodnil. Krajský soud též mj. neshledal důvodným požadavek stěžovatele na přisouzení mu výživného za účelem tvorby úspor, neb vedlejší účastník není osobou, která by měla vysoce nadstandardní příjmy či majetek značného rozsahu, které by tvorbu úspor stěžovatele umožňovaly.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel zejména namítá, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Tuto základní zásadu napadené rozhodnutí jednoznačně porušuje, neboť stěžovatel není schopen v jeho současných ekonomických podmínkách vést důstojný rodinný život. Není schopen existovat nezávisle na své matce, která celý svůj život stěžovateli obětovala. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že by měl mít právo volby, jakým způsobem zajistí svoji důstojnou existenci, tedy zda bude v péči matky, nebo v péči profesionálních ošetřovatelů. Je-li zbaven této možnosti napadeným rozhodnutím, neboť jeho ekonomické zajištění tuto volbu neumožňuje, je porušena uvedená zásada a je tím zasaženo do ústavně zaručených práv. S odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu dodává, že z napadeného rozhodnutí nejsou zřejmé argumenty, proč krajský soud nevzal při svém rozhodování v úvahu skutečně velmi obtížnou životní situaci stěžovatele v celé její šíři. Své rozhodování založil pouze na porovnání - byť velmi podrobném - ekonomických poměrů stěžovatele a vedlejšího účastníka. Právě nesmírně složitá osobní situace stěžovatele se z rozhodujících úvah krajského soudu zjevně vytratila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů o výživném a jeho výši. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
10. Napadený rozsudek vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Krajský soud ve věci provedl dostatečné doplnění dokazování, zabýval se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného, přičemž své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil (srov. zejména body 46 až 50 napadeného rozsudku) a Ústavní soud v jeho závěrech neshledal nic neústavního, co by za daného stavu věcí odůvodňovalo jeho případný kasační zásah, a to ani v případě námitky stěžovatele, že rozhodnutí krajského soudu jej zbavuje možnosti volby důstojné existence (sub 5).
11. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly za daného stavu věcí (který se může změnit) o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného a námitky, že rozhodnutí krajského soudu zbavuje stěžovatele možnosti volby důstojné existence (sub 5). Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu