ECLI:CZ:US:2021:4.US.1988.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1988/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, sídlem náměstí Republiky 202/28, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2021 č. j. 30 Cdo 1192/2021-426, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2020 č. j. 55 Co 87/2020-369 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 14 C 279/2017-322, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy. K úvaze Ústavnímu soudu stěžovatel dal i možnost zrušení §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení přiměřeného zadostiučinění (ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Uvedená újma měla stěžovateli vzniknout v souvislosti s tím, že proti jeho synovi bylo vedeno nezákonné trestní stíhání.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Dospěl přitom k závěru, že podané dovolání nesplňuje zákonné náležitosti podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). K projednání dovolání je nutné, aby tyto náležitosti uvedl dovolatel konkrétně (nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř.), od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Tento požadavek vyplývá i z ustálené judikatury Ústavního soudu. Rozporná se zákonem je situace, kdy dovolatel uvede vzájemně se vylučující podmínky přípustnosti. Zároveň je nutné uvést splnění předpokladů přípustnosti pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. V dané věci vymezení toho, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje pro jednotlivé dovolací důvody (viz sub 9 a 10).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za čistě formální. V dovolání dostatečně specifikoval otázky hodné právního řešení. Judikatura v těchto otázkách není jednoznačná. Právní úprava (a na ní navazující judikatura) přitom odporuje čl. 8 Úmluvy. Z těchto důvodů mělo být stěžovatelovo dovolání řádně přezkoumáno. Soudy porušily stěžovatelova procesní práva konáním jednání v jeho nepřítomnosti a nepřítomnosti jeho právní zástupkyně, rozhodováním bez možnosti závěrečného návrhu a uložením nesprávného soudního poplatku. Soud konal ústní jednání v nepřítomnosti právní zástupkyně stěžovatele, přestože se dostavila pouze o 25 minut později. Soud se vůbec nezabýval důvody tohoto zpoždění, ani se jí nepokoušel kontaktovat. Z toho důvodu pak nebyl uplatněn ani závěrečný návrh. Stěžovatel je toho názoru, že soudkyně měla v jednací síni nějakou dobu počkat. Zvláště není-li v jiné kauze proplacen právní zástupkyni poplatek za parkování s argumentem, že k soudu přijela moc brzy (75 minut před jednáním).
6. Dále stěžovatel nesouhlasí s názorem obecných soudů, že v případech nezákonně trestně stíhaných osob vzniká jejím blízkým osobám újma toliko nepřímo či zprostředkovaně. Soudy se přitom nikterak nevypořádaly s námitkou, že takový názor odporuje čl. 8 Úmluvy. Dále stěžovatel obsáhle poukázal na jednotlivé nezákonné kroky orgánů činných v trestním řízení proti jeho synovi a zdůraznil jejich nepřiměřenou a neústavní povahu. Stát se pak nemůže zbavit povinnosti kompenzace s odkazem na práva poškozených v trestním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario) jen v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu (viz níže).
IV.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Pro přezkum Ústavního soudu je rozhodující skutečnost, že stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud důvodně odmítl pro vady. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že v době podání dovolání existovala již k problematice náležitého vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní regulace četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli (i jeho právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; tento závěr koresponduje s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
10. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelovo dovolání předpoklady či náležitosti pro jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. nesplňovalo. Ústavní soud shledal, že v tomto ohledu nelze dospět k závěru, že by Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky, neboť stěžovatel ve III. části dovolání konkrétně nepředestřel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti podle §237 o. s. ř. Pouze zde obecně uvádí dvě protichůdné (vzájemně se vylučující) možnosti v podobě přesvědčení, že "napadený rozsudek městského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v praxi výslovně řešena, či má být po právní stránce vyřešena jinak s ohledem na znění Listiny a Úmluvy". Ty však nikterak nerozvádí při uvedení pěti konkrétních (podle jeho názoru sporných) otázek v následné obsáhlé části dovolání. Tato část je opakováním otázek, které již položil v odvolacím řízení městskému soudu a které nyní opakovaně klade i Ústavnímu soudu, aniž pro to v řízení před obecnými soudy vytvořil potřebný prostor. Tím jej ovšem pouze staví do role další soudní instance, která však Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepřísluší. Ani při "extenzivním" materiálním posouzení obsahu dovolání (či posuzování jeho "kontextu") nelze splnění zákonných předpokladů přípustnosti dovolání dovodit. S výjimkou jediného odkazu (na obecné a obsahově překonané usnesení Ústavního soudu o obsahu práv poškozeného v trestním řízení) neuvádí stěžovatel žádnou judikaturu, jejíž závěry by měly být porušeny či změněny. Požadavek, aby pro každý jednotlivý dovolací důvod bylo uvedeno, v čem splňuje některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., tak splněn nebyl.
11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům okresního soudu a městského soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto, protože nebylo pro vady věcně "projednatelné", nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor na to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě pak je ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím soudů nižších stupňů - nepřípustná (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a souhrnně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejm. II. výrok a body 59 a násl.).
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl. Toliko pro úplnost Ústavní soud uvádí, že totožný osud musí sdílet i stěžovatelův návrh (daný však toliko k úvaze Ústavnímu soudu) na zrušení §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu