ECLI:CZ:US:2021:4.US.2003.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2003/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Dang Quang Duye, zastoupeného Mgr. Daliborem Lípou, advokátem, sídlem Jugoslávská 856/2, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2021 č. j. 24 Cdo 325/2021-49, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2020 č. j. 18 Co 135/2020-26 a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 20. května 2020 č. j. 12 C 221/2020-17, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a 1) Petry Martínkové a 2) Vu Thi Oanh, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 7. 2021, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel je občanem Vietnamské socialistické republiky, který již déle než 30 let žije v České republice. Dne 13. 5. 2020 podal návrh na osvojení zletilé dcery [vedlejší účastnice 1)] své manželky [vedlejší účastnice 2)] s odůvodněním, že se o ni od dětství staral a považuje ji za svou dceru. Otec osvojované, která je občankou České republiky, o dceru neprojevoval zájem, nepodílel se na její výchově, ani výživě a osvojovaná s ním není v kontaktu.
3. Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 20. 5. 2020 č. j. 12 C 221/2020-17 prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost k projednání věci. Jak vyplývá již z výše uvedeného, jde o věc s mezinárodním prvkem. Při zkoumání podmínek řízení okresní soud zjistil, že podle čl. 27 odst. 1 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních (dále též "Smlouva"), vyhlášené pod č. 98/1984 Sb., k řízení o osvojení a jeho zrušení je příslušný orgán té smluvní strany, jejímž je osvojitel občanem v době zahájení řízení. Podle čl. 26 odst. 1 Smlouvy se osvojení a jeho zrušení řídí právním řádem té smluvní strany, jejímž je osvojitel občanem v době podání návrhu na zahájení řízení. Protože stěžovatel byl v době podání návrhu občanem Vietnamské socialistické republiky, je dána mezinárodní příslušnost soudu či jiného příslušného státního orgánu Vietnamské socialistické republiky, jejímž právem se bude osvojení řídit. Okresní soud je tudíž ve věci mezinárodně nepříslušný a řízení o návrhu stěžovatele bylo podle §104 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zastaveno.
4. S tímto posouzením se ztotožnil i Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 12. 10. 2020 č. j. 18 Co 135/2020-26 potvrdil usnesení okresního soudu. K námitce stěžovatele, že okresní soud měl postupovat podle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, krajský soud uvedl, že ustanovení tohoto zákona se použijí jen tehdy, nestanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného. Takovou smlouvou je přitom i Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních. Podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se tato smlouva, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas a jíž je Česká republika vázána, použije, stanoví-li něco jiného než zákon.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2021 č. j. 24 Cdo 325/2021-49 jako nepřípustné, neboť právní závěr krajského soudu o pravomoci rozhodovat ve věci osvojení zletilého občana České republiky, je-li osvojitelem občan Vietnamské socialistické republiky, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na právní závěry obsažené v jeho usnesení ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. 30 Cdo 859/2014, že "[c]itovaná dvoustranná smlouva vážící Českou republiku a Vietnam by měla aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v českém právu, ale podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním (...), jestliže by unijní právo upravovalo stejný předmět řízení". Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že nepřihlížel k odlišnosti institutu osvojení zletilého od institutu osvojení nezletilého, lze dodat, že Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních a zákon o mezinárodním právu soukromém se zletilým osvojencem sice výslovně nepočítají, podle odborné literatury se však pravidla pro osvojení vztahují i na "zletilého" osvojence (srov. Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J. Zákon o mezinárodním právu soukromém. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 313). Poukazuje-li pak stěžovatel na to, že právní řád Vietnamské socialistické republiky institut osvojení zletilého nezná, přehlíží, že pro řešení otázky pravomoci, resp. mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, nebylo zjišťování těchto skutkových okolností významné.
III.
Argumentace stěžovatele
6. Podle stěžovatele se obecné soudy dopustily odepření spravedlnosti, neboť ve věci použily nesprávnou kolizní normu, ačkoli správně měly použít §60 odst. 2 písm. b) zákona o mezinárodním právu soukromém. Stěžovateli i dceři jeho manželky bylo napadenými usneseními znemožněno využít institutu osvojení zletilého, který jim přiznává český právní řád a jehož použití se nemohou domoci před soudy žádného jiného státu. Tento institut přitom nelze zaměňovat s osvojením nezletilého, k němuž výlučně se vztahuje Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních. Proces tvorby a ratifikace Smlouvy probíhal začátkem 80. let minulého století, kdy právní řád žádné z obou tehdy socialistických zemí neznal institut osvojení zletilého. K osvojení zletilého nelze přistupovat analogicky jako k osvojení nezletilého. Byť je název prakticky totožný, oba instituty sledují jiné primární účely právního jednání. Rozdíl mezi nimi nelze sledovat pouze ve věku (zletilosti) osvojované osoby. U osvojení zletilého v rámci právních vztahů vystupují zpravidla všechny osoby zletilé s plnou svéprávností. Smlouva tak věcně nedopadá na posouzení mezinárodní příslušnosti soudu k rozhodování o osvojení zletilého a obecné soudy ji neměly použít.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. V posuzované věci jde o základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, konkrétně o možnost stěžovatele domoci se věcného posouzení jeho návrhu na osvojení zletilé dcery jeho manželky, patrně z důvodů podle §847 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Vzhledem k mezinárodnímu prvku, který je dán tím, že stěžovatel je občanem Vietnamské socialistické republiky, bylo pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudů České republiky stěžejní, zda se ve věci uplatní čl. 27 odst. 1 Smlouvy, podle něhož by měl z důvodu občanství osvojitele v době podání návrhu ve věci rozhodovat příslušný orgán Vietnamské socialistické republiky. Pokud by tomu tak bylo, bylo by tím podle čl. 10 Ústavy i §2 zákona o mezinárodním právu soukromém vyloučeno použití kolizní normy vztahující se k rozhodování ve věcech osvojení podle §60 zákona o mezinárodním právu soukromém. Posouzení mezinárodní příslušnosti soudů České republiky proto záviselo na výkladu pojmu osvojení v uvedeném ustanovení Smlouvy. Zatímco obecné soudy zahrnuly pod tento pojem osvojení nezletilého i zletilého, podle stěžovatele jej měly vztáhnout jen na osvojení nezletilého, což by znamenalo, že ve věcech osvojení zletilého se Smlouva nepoužije a mezinárodní příslušnost soudů České republiky bude založena podle §60 odst. 2 písm. b) zákona o mezinárodním právu soukromém, tedy na základě kritéria obvyklého pobytu osvojitele.
11. Nejvyšší soud se při řešení uvedené právní otázky omezil jen na konstatování, že osvojením podle čl. 27 odst. 1 Smlouvy nutno rozumět i osvojení zletilého, k čemuž toliko odkázal na právní názor vyslovený v komentářové literatuře. Správně měl přitom sám uvést odpovídající argumentaci pro tento závěr. Ústavní soud nicméně nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že závěr o mezinárodní nepříslušnosti soudů České republiky je nesprávný, potažmo neústavní. Stěžovatel navrhl - vzhledem k uplatněným důvodům pro osvojení zletilé dcery své manželky - osvojení, které je obdobou osvojení nezletilého, a v jehož důsledku by podle §847 odst. 3 ve spojení s §832 odst. 1 a §833 odst. 1 občanského zákoníku došlo k zániku dosavadního a vzniku nového příbuzenského poměru. Tento následek, jenž je vlastní osvojení nezletilého, by se uplatnil vůči všem osobám; jde o statusovou otázku. V tomto ohledu je tudíž podstata institutů osvojení nezletilého a osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého, shodná, a liší se pouze podmínky, za nichž lze ten který institut použít, případně některé právní následky.
12. Příslušná ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém, jakož i ustanovení Smlouvy, mají za cíl stanovit pravidla řešení kolize právních norem dvou či více právních řádů, které se týkají podmínek osvojení a rozhodování o něm. I když ve Smlouvě není blíže vymezeno, co se rozumí osvojením, Ústavní soud neshledal, pokud jde o definiční znaky, podstatných odlišností mezi institutem osvojení nezletilého a institutem osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého, jež by - z hlediska ustáleného významu pojmu osvojení - bránily podřazení obou institutů pod tento pojem ve smyslu čl. 27 odst. 1 Smlouvy. Tím je odůvodněn závěr, že obecné soudy nepochybily, jestliže ve věci stěžovatele na základě tohoto ustanovení Smlouvy konstatovaly svou mezinárodní nepříslušnost. Jejich postup odpovídal relevantní právní úpravě a nelze v něm spatřovat porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu