ECLI:CZ:US:2021:4.US.2014.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2014/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Makarové, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem, sídlem Křížová 96/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2021 č. j. 26 Cdo 794/2021-221, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Pavla Bučka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle "Čl. 36-40" Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2018 č. j. 116 C 36/2016-157 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 81 426 Kč s příslušenstvím a Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") tuto povinnost rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. 37 Co 92/2019-188 potvrdil.
3. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit částku, která se skládala ze dvou nároků, a to z nároku za užívání bytu po skončení nájmu ve výši 34 740 Kč a dále z nároku na zaplacení 46 686 Kč jako úhrady za vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu. Jelikož tyto dílčí nároky mají odlišnou povahu (jde o nároky se samostatným skutkovým základem), přičemž jednotlivá plnění nepřevyšují hranici 50 000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků částku 50 000 Kč přesahuje. Směřovala-li stěžovatelka dovolání výslovně též proti výroku o nákladech řízení, v tomto rozsahu nebylo dovolání přípustné s ohledem na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud podmínky přípustnosti jejího dovolání posoudil příliš formalisticky (chtěl si podle ní ulehčit práci). Rozhodovaly-li soudy o žalobě o zaplacení částky 81 426 Kč jako celku a nedošlo-li k rozdělení na dvě řízení, pak se Nejvyšší soud podle ní neměl chovat jinak. Navíc skutkový i právní základ žaloby je podle stěžovatelky v zásadě stejný. Jde o žalobu jednoho žalobce - v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka, v původním závazkovém vztahu pronajímatele bytu - proti stěžovatelce, coby bývalé nájemkyni bytu. Sporné nároky se pak týkají stále stejného bytu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (stěžovatelky).
7. Nejvyšší soud odůvodnil odmítnutí stěžovatelčina dovolání tím, že je nepřípustné, neboť nesplňuje zákonné požadavky, protože jednotlivé žalované nároky nedosahují zákonem požadované částky pro přípustnost dovolání [viz §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.)]. V rozdělení jednotlivých nároků, které bylo Nejvyšším soudem náležitě popsáno, neshledal Ústavní soud ani libovůli, ani svévoli, jeho rozhodnutí není ani výrazem přepjatého formalismu. Obecně lze totiž akceptovat, že v civilních věcech jsou na účastníky - zvláště vyžaduje-li zákon pro určitou fázi řízení zastoupení advokátem - kladeny vyšší nároky na procesní opatrnost. Odmítl-li se Nejvyšší soud věcně zabývat dovoláním stěžovatelky z důvodu jeho nepřípustnosti plynoucí přímo ze zákona, nelze v takovém postupu spatřovat porušení jejich práv. K tomu Ústavní soud ještě podotýká, že ani případné nesprávné poučení o možnosti podat dovolání jeho přípustnost založit nemůže (pozn. mohlo by mít však vliv na posouzení, zda stěžovatel podal poté ústavní stížnost v zákonné lhůtě).
8. K argumentaci zmiňované Nejvyšším soudem v napadeném usnesení Ústavní soud připomíná notorietu, že o procesně nezávislý nárok podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jde i tehdy, odlišuje-li se od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem, nebo skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nárok podřadit. Za nároky s odlišným skutkovým základem, byť mohou mít z laického pohledu původ v téže skutečnosti, zhodnotila judikatura např. nárok na bolestné a za ztížení společenského uplatnění, nárok na zdržení a vydání věci, či nárok na vydání věci a na bezdůvodné obohacení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. 25 Cdo 4936/2007 nebo ze dne 10. 6. 2016 sp. zn. 26 Cdo 5487/2015). Každému z nároků totiž odpovídá jiná množina skutkových okolností, což platí i ve stěžovatelčině věci, a plyne to rovněž i jen z její - shora rekapitulované - stížnostní argumentace. O některou z výjimek, které z daného posuzování přípustnosti učinil Ústavní soud například u kapitalizovaných úroků (srov. nález ze dne 22. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1368/20; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), v její věci nejde, což ani ona netvrdí. Na výše uvedených závěrech přitom nemůže nic změnit ani stěžovatelkou zdůrazňovaná okolnost, že krajský soud rozhodl o celé žalobě jako celku. I tehdy je totiž podle Ústavního soudu opodstatněné zkoumat přípustnost dovolání u každého z nároků samostatně, bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení, že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem a že součet výše plnění ze všech těchto samostatných nároků přesahuje částku 50 000 Kč.
9. Ústavní soud z výše uvedených důvod uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníka odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu