ECLI:CZ:US:2021:4.US.2026.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2026/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Trundy a Pavlíny Trundové, zastoupených JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. května 2021 č. j. 16 Co 34/2021-100 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. listopadu 2020 č. j. 238 C 16/2020-76, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Ing. Petra Zbořila, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny jejich základní práva (svobody) a ústavněprávní principy zakotvené v čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé se žalobou domáhali po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 49 593,60 Kč představující náklady řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 55/2019, v němž se vůči stěžovatelům Dalibor Pežga jako předkupník domáhal uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu 11/20 ke konkretizovanému nemovitému majetku. Tento spoluvlastnický podíl přitom stěžovatelé nabyli na základě kupní smlouvy uzavřené dne 4. 4. 2018 s vedlejším účastníkem jako insolvenčním správcem majetku dlužnice. Vedlejší účastník nenabídl Daliboru Pežgovi jako spoluvlastníkovi podílu 9/20 předkupní právo, ten proto využil svého oprávnění a dopisem ze dne 12. 9. 2018 vyzval stěžovatele, aby mu věc za stejnou úplatu převedli do jeho vlastnictví. Dalibor Pežga následně vzal žalobu proti stěžovatelům zpět s odůvodněním, že odpadly důvody pro vedení řízení, neboť po podání žaloby stěžovatelé odstoupili od kupní smlouvy uzavřené s vedlejším účastníkem a bylo tak opětovně obnoveno vlastnické právo dlužnice. Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 11. 11. 2019 č. j. 19 C 55/2019-51 řízení zastavil a přiznal Daliboru Pežgovi vůči stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení ve výši 49 593,60 Kč s odůvodněním, že jeho žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět pro chování stěžovatelů. K odvolání stěžovatelů bylo usnesení Okresního soudu v Karviné potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 1. 2020 č. j. 71 Co 424/2019-58. Stěžovatelé se domnívají, že jelikož vedlejší účastník porušil při uzavření kupní smlouvy s nimi zákonné předkupní právo Dalibora Pežgy, způsobil jim tím škodu, kterou museli Daliboru Pežgovi uhradit v podobě náhrady nákladů řízení.
3. Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 12 342 Kč. Vyšel z toho, že Dalibor Pežga uplatnil vůči stěžovatelům spoluvlastnické právo a domáhal se jeho splnění soudní cestou. Po obnovení vlastnického práva původní vlastnice vzal Dalibor Pežga žalobu zpět, řízení bylo zastaveno a stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit mu náklady řízení ve výši 49 593,60 Kč. Z takto zjištěných skutečností okresní soud dovodil, že insolvenční správce majetku dlužnice sice porušil zákonné předkupní právo spoluvlastníka Dalibora Pežgy, nicméně žalobu na stěžovatele Dalibor Pežga podal z důvodu jejich prodlení v uskutečňování reálných úkonů vedoucích k převodu jejich podílu na něj (z e-mailové korespondence podle okresního soudu vyplývá, že to byli stěžovatelé, kteří byli v dané věci málo aktivní, proto došlo k podpisu souhlasného prohlášení stěžovatelů a vedlejšího účastníka s takovou prodlevou). Podle názoru okresního soudu újma v podobě nákladů řízení, které museli stěžovatelé Daliboru Pežgovi uhradit, není škodou, která by byla v příčinné souvislosti s porušením povinností, jehož se dopustil vedlejší účastník jako insolvenční správce.
4. K odvolání stěžovatelů krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Prodlení v převodu spoluvlastnického podílu stěžovatelů na Dalibora Pežgu nebylo ani podle krajského soudu dáno stěžovateli tvrzenými vadami v návrhu na vklad vlastnického práva, neboť již první návrh na vklad (který obsahoval stěžovateli zmiňované vady) byl podán teprve dne 2. 5. 2019. Dne 19. 6. 2019 byl katastrálnímu úřadu doručen další návrh na vklad vlastnického práva týkající se předmětných nemovitostí, jehož součástí bylo i souhlasné prohlášení účastníků kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2018 o odstoupení datované dnem 19. 6. 2019. Podle krajského soudu platí, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce, nýbrž tato příčinná souvislost musí být postavena najisto. Je sice podle krajského soudu nepochybné, že vedlejší účastník uzavřením kupní smlouvy se stěžovateli porušil zákonné předkupní právo spoluvlastníka, nicméně kdyby stěžovatelé po obdržení předžalobní výzvy reagovali včas, mohli soudnímu sporu předejít, což neučinili. Porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka předmětných nemovitostí vedlejším účastníkem podle krajského soudu nezapříčinilo vznik povinnosti stěžovatelů zaplatit náklady soudního řízení a není tak dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti vedlejšího účastníka při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že příslušné kroky k řešení situace nemohli činit rychleji, neboť si nejprve museli ověřit, zda vedlejší účastník skutečně porušil předkupní právo Dalibora Pežgy. Dále pak stěžovatelé podle svého tvrzení s Daliborem Pežgou vyjednávali o konkrétní formě nápravy porušení jeho předkupního práva. Podle jejich názoru jim měla být jimi žalovaná náhrada škody přiznána, neboť nebýt prvotního pochybení vedlejšího účastníka, nemusely by Daliboru Pežgovi hradit v souvislosti s jím zahájeným řízením náklady takového řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.
8. Žádná relevantní pochybení ve shora naznačeném směru Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal. Kromě toho, že posuzovaná ústavní stížnost neobsahuje v podstatě žádnou ústavněprávní argumentaci, stěžovatelé v ní nereagují na základní závěry obecných soudů, které vedly k zamítnutí jejich žaloby. Postup stěžovatelů, kteří si nejprve chtěli ověřit, zda předkupní právo Dalibora Pežgy skutečně bylo porušeno a poté s ním vyjednávali konkrétní formu nápravy se záměrem, aby zvolená podoba nápravy byla pro ně z daňového hlediska co možná nejvýhodnější, je sice akceptovatelný, avšak stěžovatelé v ústavní stížnosti nenamítají, že by půlroční lhůta, po které teprve učinili první krok k nápravě daného stavu, byla pro ně nedostatečná. Ostatně stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí ani to, že by jim Dalibor Pežga neprojevil dostatečnou součinnost nebo že by si vymínil konkrétní způsob nápravy, který by pro stěžovatele - i právě z jimi zdůrazňovaného daňového hlediska - byl jakkoli nevýhodný.
9. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu