ECLI:CZ:US:2021:4.US.2027.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2027/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. L. V. a 2. D. V., zastoupených Mgr. Michaelou Velechovskou, advokátkou, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 6 Tdo 290/2021-1915 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2020 sp. zn. 7 To 303/2020, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 6. 2020 č. j. 3 T 86/2019-1739 byla 1. stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) a odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále jí byla uložena povinnost nahradit poškozené pojišťovně škodu ve výši 954 986 Kč. Druhá stěžovatelka, jako matka 1. stěžovatelky, byla týmž rozsudkem odsouzena za pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku ke zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) a odst. 5 písm. c) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Uvedených trestných činů se podle obvodního soudu stěžovatelky dopustily, stručně řečeno, tak, že při jednání s poškozenými pojišťovnami uplatňovaly nároky na pojistná plnění vyplývající z újmy na zdraví 1. stěžovatelky, vzniklé při dopravní nehodě dne 16. 6. 2012, a s cílem dosáhnout vyššího plnění uváděly nepravdivé a hrubě zkreslené informace o jejím zdravotním stavu, pracovní způsobilosti, povaze absolvovaných cvičení i nutnosti péče o ni.
3. Proti odsuzujícímu rozsudku obvodního soudu podaly stěžovatelky odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zrušil uvedený rozsudek ve výroku o trestu 1. stěžovatelky a v celém rozsahu u 2. stěžovatelky. Sám pak nově rozhodl tak, že uznal 2. stěžovatelku vinnou ze spáchání totožného jednání, které kvalifikoval jako pomoc k pokusu zločinu podvodu (sc. pojistného podvodu) podle §210 odst. 1 písm. c) a odst. 5 písm. c) trestního zákoníku. Za to ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. První stěžovatelku pak nově odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Vina stěžovatelek byla podle městského soudu prokázána souborem důkazů, mimo jiné výpovědí spoluobžalovaného a dalších osob. Výpovědi stěžovatelek stojí proti všem důkazům osamoceně a byly ostatními důkazy vyvráceny. Důvodem pro zrušení rozsudku obvodního soudu byly legislativní změny, jimiž byla významně upravena hraniční výše škod podle §138 trestního zákoníku.
4. Proti rozsudku městského soudu podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Uplatněné námitky se podle Nejvyššího soudu míjejí s dovolacími důvody. Soudy nižšího stupně se dostatečně věnovaly i prokázání úmyslného zavinění obou stěžovatelek. Konečně dodal, že soudy nepostupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, neboť o vině stěžovatelek žádné pochybnosti nevznikly.
II.
Argumentace stěžovatelek
5. Stěžovatelky namítají, že soudy postupovaly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo a přehlížely důkazy svědčící v jejich prospěch. Soudy důkazně nevyvrátily další (pro stěžovatelky příznivější) verze skutkového děje. Skutkové závěry soudů nemají podle stěžovatelek dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Naopak mezi závěry soudů a obsahem důkazů je tzv. extrémní rozpor.
6. Žádným důkazem nebyl prokázán úmysl 1. stěžovatelky spáchat trestný čin nebo poškodit pojišťovnu. Ta stěžovatelku naopak upozornila, že rehabilitační služby poskytované fitcentrem proplácí. Stěžovatelka tak nemohla mít důvod domnívat se, že páchá něco protiprávního. Stejně tak ji nelze vinit z neznalosti interního předpisu fitcentra, neboť nejde o závazný právní předpis. Podobně zavádějícím způsobem hodnotily soudy otázku pobytu 1. stěžovatelky v rozhodném období. Navíc ignorovaly objektivní důkazy o jejím nepříznivém zdravotním stavu. Jako nový důkaz přiložily stěžovatelky k ústavní stížnosti nový znalecký posudek, popisující zdravotní stav 1. stěžovatelky.
7. Žádný ze soudů nikterak nerozvedl, jakým způsobem se trestné činnosti měla dopustit 2. stěžovatelka a z jakých důkazů lze takový případný závěr dovodit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
11. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Stěžovatelky v ústavní stížnosti toliko opakují námitky, které již uplatnily v trestním řízení a s nimiž se soudy podrobně vypořádaly. Jejich podstatou je poukazování na domnělé dílčí nesrovnalosti v provedených důkazech, které jsou však v celkovém důkazním řízení buď nepodstatné, anebo jsou výsledkem deformace obsahu důkazů stěžovatelkami. Stěžovatelky byly usvědčeny rozsáhlým souborem důkazů, které nevedly k žádným pochybnostem o spáchaném skutku. Tento soubor usvědčujících důkazů ovšem stěžovatelky v ústavní stížnosti ignorují. Jejich námitky jsou tak s obsahem napadených rozhodnutí v podstatě mimoběžné. Obsahově se námitky z velké části přibližují spíše poukazování na právní omyl 1. stěžovatelky, avšak podle doposud provedených důkazů zjevně nejsou splněny podmínky §19 trestního zákoníku.
13. Z uvedených důvodů nelze stěžovatelkám přisvědčit, že by soudy postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny nebo pravidlem in dubio pro reo, jak ostatně podrobně vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Totéž platí pro námitky o (ne)prokázání naplnění subjektivní stránky trestného činu. V podrobnostech lze odkázat na zevrubné odůvodnění obou napadených rozhodnutí, obsahující vypořádání se se všemi námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti.
14. Jde-li o nový předložený důkaz, pak k němu Ústavní soud nemůže přihlížet ani ho jakkoliv hodnotit. Takový důkaz lze uplatnit jedině v návrhu na povolení obnovy řízení podle §278 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelek (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu