ECLI:CZ:US:2021:4.US.2041.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2041/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Pospíšila a Zuzany Pospíšilové, zastoupených JUDr. Janem Fuchsem, advokátem, sídlem Osadní 324/12a, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021 č. j. KSPH 60 INS 24456/2014, 60 ICm 2010/2016, 29 ICdo 56/2021-183, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2021 č. j. 60 ICm 2010/2016, 104 VSPH 850/2020-166 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2020 č. j. 60 ICm 2010/2016-143, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. Petra Brože, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé jako žalobci (v insolvenčním řízení dlužníci) domáhali vůči vedlejšímu účastníkovi (v insolvenčním řízení insolvenčnímu správci dlužníků) zaplacení náhrady škody způsobené nepopřením pohledávky obchodní společnosti Private Capital Invest, a. s. (dále jen "věřitelka"), ve výši 655 351,47 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku krajský soud zejména odmítl tvrzení stěžovatelů, že se vedlejší účastník při výkonu své funkce dopustil porušení povinnosti postupovat s odbornou péčí, nepopřel-li přihlášenou pohledávku věřitelky. I v případě, že by vedlejší účastník popřel zajištěnou pohledávku věřitelky a byl by v incidenčním sporu úspěšný, není jisté, že by stěžovatelům vznikla tzv. hyperocha.
3. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nad rámec odůvodnění krajského soudu uvedl vrchní soud, že stěžovatelé nikdy v předchozích řízeních relevantně nenamítali, ani se nijak nebránili závazkům ze smlouvy o podnikatelském úvěru stěžovatele (netvrdili ani to, že jde ve skutečnosti o zastřený spotřebitelský úvěr), naopak notářským zápisem dali souhlas k vykonatelnosti své povinnosti zaplatit věřiteli částku 1 976 000 Kč. Stěžovatelé sice využili svého práva popřít pohledávku ve smyslu §410 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, ale více proti pohledávce nebrojili. Přitom nemůže jít k tíži věřitele, že stěžovatel si pro účely sjednání úvěru obstaral živnostenské oprávnění, když věřitel neměl žádné prostředky k tomu, aby kontroloval skutečný úmysl stěžovatelů k užití finančních prostředků z jim poskytnutého úvěru. Nabyl-li stěžovatel podnikatelské oprávnění jen pro účely získání úvěru, nebylo by možné jeho jednání označit bez dalšího ani za jednání, které činil v tísni, ale spíše šlo podle vrchního soudu od něj o úvěrový podvod. Stěžovatel se mohl s žádostí o úvěr obrátit na kteréhokoliv jiného poskytovatele úvěrů, nebylo-li jeho úmyslem uzavřít úvěrovou smlouvu v postavení podnikatele. Vedlejší účastník podle vrchního soudu neporušil žádné ustanovení insolvenčního zákona, neporušil povinnosti, které by mu byly uloženy rozhodnutím soudů a postupoval svědomitě a s odbornou péčí ve smyslu §36 insolvenčního zákona. Výši škody, která měla být vedlejším účastníkem stěžovatelům způsobena, stěžovatelé odvozovali jen od výše přihlášené pohledávky věřitelky, kterou sami určili za správnou, aniž ale vzaly v úvahu všechna smluvní ujednání a nároky věřitelky, k nimž se smluvně zavázali. Nárok stěžovatelů je navíc podle vrchního soudu spekulativní, neboť je závislý na tom, zda a v jakém rozsahu by byl vedlejší účastník v incidenčním sporu úspěšný. Odpovědně posoudit a eventuálně popřít pohledávky vůči stěžovatelům bylo právem vedlejšího účastníka, nikoliv jeho povinností.
4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovateli formulované otázky podle Nejvyššího soudu nemohly založit přípustnost dovolání, neboť na jejich posouzení rozhodnutí vrchního soudu nespočívalo. Vrchní soud potvrdil rozhodnutí krajského soudu s tím, že vedlejší účastník žádnou svou povinnost neporušil, nepopřel-li pohledávku věřitelky v incidenčním sporu. Povinnost popřít pohledávku má insolvenční správce i podle judikatury Nejvyššího soudu jen tehdy, lze-li na základě znalostí, které lze požadovat po kterémkoliv insolvenčním správci, jenž vykonává funkci s odbornou péčí, se značnou mírou odpovědnosti usuzovat, že popření pravosti, výše nebo pořadí pohledávky bude úspěšné. Takové okolnosti v dané věci dány nebyly.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že byly naplněny podmínky odpovědnosti vedlejšího účastníka za jím způsobenou škodu. Tvrdí, že obecné soudy v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, nesprávně klasifikovaly smlouvu uzavřenou stěžovatelem jako smlouvu o podnikatelském úvěru, ačkoliv ve skutečnosti šlo o smlouvu o úvěru spotřebitelském. Rozhodnutí obecných soudů neobsahují věcné posouzení odbornosti postupu vedlejšího účastníka, nýbrž pouze kvalifikují jeho postup jako svědomitý a odborný, a to bez jakéhokoliv dalšího konkrétního odůvodnění. Stěžovatelé tak byli zbaveni možnosti řádného věcného posouzení toho, zda insolvenční správce postupoval v insolvenčním řízení s odbornou péčí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností. Žádná taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Argumentace stěžovatelů - sama o sobě bez hlubší ústavněprávní dimenze - se poněkud míjí s nosnými důvody napadených rozhodnutí. Tato rozhodnutí podle zjištění Ústavního soudu podrobně objasňují (srov. zejména rekapitulaci odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu sub 3.), že na základě úvěrové smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a věřitelkou nešlo o úvěr spotřebitelský, ale o úvěr podnikatelský. Stěžovatelé přitom tento - pro posouzení věci zásadní závěr - v ústavní stížnosti relevantní argumentací nezpochybňují, tudíž jejich výchozí "obranná" linie, že vedlejší účastník měl vyvolat incidenční spor právě z důvodu, že smlouva o úvěru mezi stěžovatelem a věřitelkou měla být nemravná a měla porušovat zásady chránící spotřebitele, není relevantní. Protože nešlo o smlouvu o spotřebitelském úvěru, chyběl v dané věci základ pro tvrzení stěžovatelů, že pohledávka věřitelky měla být vedlejším účastníkem zpochybněna.
9. Ke kasaci napadených rozhodnutí nemůže vést ani podle stěžovatelů překvapivá výtka vrchního soudu, že sami měli zpochybňovat přihlášenou pohledávku věřitelky postupem podle §410 insolvenčního zákona (byť je v napadených rozhodnutích rekapitulováno, že stěžovatelé takto - ač nedůsledně - postupovali), a to za přiměřené aplikace závěrů Ústavního soudu obsažených v nálezu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (N 133/58 SbNU 67; 241/2010 Sb.). V něm Ústavní soud - zjednodušeně řečeno - dovodil možnost popírat v insolvenčním řízení pohledávky těm účastníkům insolvenčního řízení, jímž to insolvenční zákon v tehdy platném znění neumožňoval. I kdyby se postup podle §410 insolvenčního zákona podpořený interpretací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 stěžovatelům jevil sporný (na tomto postupu - jak již naznačeno - ani není založeno odůvodnění napadených rozhodnutí), pak uvedenou část argumentace uplatněnou vrchním soudem nelze chápat jako překvapivou ve smyslu nálezu ze dne 19. 5. 2021 sp. zn. I. ÚS 2331/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz). V něm Ústavní soud jako ústavně nekonformní označil postup, byla-li v důsledku změny judikatury soudnímu exekutorovi zpětně snížena jeho odměna za provedení již skončené exekuce, a to v rozporu právě s těmi judikaturními závěry, z nichž byla samotná změna dovozována. Ve věci stěžovatelů by totiž o takovouto zpětnou účinnost výkladu dovozeného z judikatury Ústavního soudu nešlo, neboť insolvenční řízení v jejich případě běželo až po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu