ECLI:CZ:US:2021:4.US.2068.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2068/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Jana P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Martinem Krumichem, advokátem, sídlem Politických vězňů 19, Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2021 č. j. 20 Co 122/2021-370 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. března 2021 č. j. 40 Nc 2503/2020-249, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Petry P. a nezletilé Evy P. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu soukromého a rodinného života zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na rodičovskou péči zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel jako otec se návrhem podaným u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal vydání rozhodnutí o navrácení nezletilé druhé vedlejší účastnice do místa obvyklého pobytu ve Spolkové republice Německo. Uváděl, že od svého narození žila se stěžovatelem a první vedlejší účastnicí v B, která ji však dne 18. 8. 2019 za doprovodu své matky a strýce přemístila do České republiky. Z návrhu dále vyplynulo, že dne 17. 8. 2019 došlo ve společné domácnosti k závažnému konfliktu, včetně fyzického napadení. Stěžovatel pro dceru, podle svých tvrzení k její záchraně, vycestoval do České republiky, kde však, na základě oznámení první vedlejší účastnice, strávil tři měsíce a šestnáct dnů ve vazbě. Městský soud napadeným rozsudkem návrh stěžovatele zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění je konstatováno zjištění závažných konfliktů ve společné domácnosti, včetně fyzického napadání první vedlejší účastnice, které měly nepochybně negativní vliv na dceru, a proto její přemístění nebylo možné hodnotit jako neoprávněné. V době vydání rozsudku probíhalo trestní stíhání stěžovatele pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí a přečin vydírání. Dne 4. 12. 2019 byl propuštěn z vazby za trvání vazebních důvodů, a to za písemného slibu nekontaktování vedlejších účastnic, což však podle provedeného dokazování neplní. Podle městského soudu je manželství stěžovatele a první vedlejší účastnice vážně rozvráceno, u dcery jsou naplněny předpoklady sžití s českým prostředím, v němž má veškeré zázemí a podmínky dalšího vývoje. Tato zjištění byla podpořena i vyjádřením kolizního opatrovníka. Městský soud se rovněž soustředil na dopad čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle nějž je nejlepší zájem předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí. Z tohoto pohledu, kdy dcera byla nepřímo vystavena domácímu násilí, by její zájem navrácením do prostředí stěžovatele byl opětovně ohrožen. U první vedlejší účastnice byly prokázány závažné následky soužití se stěžovatelem, což by po případném návratu dcery ke stěžovateli mohlo reálně u ní nastat také.
3. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu odvoláním. V něm uvedl, že první vedlejší účastnice s ním nechce žít, proto o něm šíří lži. Jakékoliv násilí, kromě jediné facky, kterou osobně přiznal, nikdy nebylo prokázáno. V řízení naopak měla být prokázána psychická labilita první vedlejší účastnice, která může mít negativní dopady na výchovu dcery. To doplnil tvrzením o užívání psychotropních látek v roce 2015. Nesouhlasil ani se závěrem, že po "případném navrácení dcery by se s ním nemohla osobně stýkat". Výtky směřovaly rovněž vůči postupu sociálních pracovnic, zejména při hodnocení vztahu mezi stěžovatelem a dcerou. Přístup k jeho osobě označil za rasistický, tlumočení soudního jednání za nesprávné. Městský soud měl rovněž pozdě nařídit jednání. K trestnímu stíhání dodal, že nebyla hodnocena pravost lékařských zpráv z berlínské nemocnice ani srovnání české a německé právní úpravy. Dokumenty před orgány činnými v trestním řízení měl podepsat pod nátlakem. První vedlejší účastnice měla v průběhu jeho vazebního stíhání ze společného bytu odnést peníze a cenné předměty. První vedlejší účastnice odvoláním napadla pouze II. výrok rozsudku městského soudu o nákladech řízení.
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění se krajský soud v prvé řadě zaměřil na výtky směřující ke správnosti tlumočení na soudním jednání a shledal je nedůvodnými. Vypořádal se rovněž s tvrzením stěžovatele o pozdním nařízení prvního jednání, když ke lhůtě zakotvené v §487 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), uvedl, že třítýdenní lhůta v něm zakotvená je pořádkové povahy. Překročení lhůty však bylo rovněž zdůvodněno neúplností návrhu a následnou výzvou k doplnění. Další zdržení bylo způsobeno epidemií COVID-19 a krizovými opatřeními. Jde-li o věc samu, byla krajským soudem podrobena důkladné revizi a došlo rovněž k doplnění dokazování. Krajský soud uzavřel, že smyslem ustanovení z. ř. s. o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů je zajistit bezodkladný návrat dětí přemístěných nebo zadržovaných protiprávně. To nastává zejména tehdy, došlo-li k porušení práva o dítě pečující osoby, a to za předpokladu, že tato osoba své právo vykonávala nebo by ho po návratu dítěte mohla vykonávat. Předmětem řízení je pouze navrácení dítěte, nikoliv již péče, styk nebo výživné. Krajský soud se dále soustředil na určení místa obvyklého pobytu a dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci jde o bydliště ve Spolkové republice Německo. Přesto však podle čl. 13 písm. b) Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen "Haagská úmluva") měly být naplněny podmínky pro aplikaci výjimky ze zásady návratu dítěte, tedy zjištění vážného nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo jej jinak dostal do nesnesitelné situace, což podpořil i odkazem na rozsáhlou judikaturu. Po obsáhlém dokazování, výhradně zaměřeném na okolnosti v době přemístění dcery do České republiky, krajský soud dospěl k závěru, že její návrat do berlínského bydliště je spojen s velmi reálnou hrozbou fyzické nebo duševní újmy.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel argumentaci rozdělil do tří samostatných oblastí. V prvé řadě se zaměřil na zásah do práva na rodičovskou péči, k němuž mělo dojít neoprávněným přemístěním dcery do České republiky a znemožněním styku. K údajnému napadení první vedlejší účastnice uvedl, že si jím chtěla zajistit důvod svého odjezdu a především přemístění dcery. Povinností České republiky bylo urychleně přijmout všechna opatření jejího návratu do Spolkové republiky Německo. Odmítání této ochrany má v první vedlejší účastnici vzbuzovat přesvědčení nepostižitelnosti a beztrestnosti. K jejím výpovědím dále stěžovatel uvádí, že jsou mnohdy nepravdivé a zamlčující podstatné skutečnosti.
6. K zásahu do práva na soudní ochranu stěžovatel uvádí, že nyní posuzovaná věc začala být řešena po uplynutí lhůt, neboť potřebné dokumenty byly vyžádány opožděně. Překročena byla zejména šestitýdenní lhůta pro vydání rozhodnutí podle čl. 11 Haagské úmluvy. K vyšetřování údajných trestných činů stěžovatel uvádí, že jako osoba turecké národnosti čelil předpojatému a diskriminačnímu jednání. Česká republika stěžovateli údajně nezajistila předpoklady pro řádné hájení svých práv, konkrétně zamítnutím žádosti o bezplatnou právní pomoc a nezajištěním řádného tlumočení při soudním jednání. Obecné soudy měly dále opomenout skutečnost, že první vedlejší účastnice ze společného obydlí odnesla finanční prostředky a cenné předměty, čímž mu bylo znemožněno hradit si z vlastních zdrojů právní pomoc. K hodnocení stavu věci stěžovatel upozornil na vyjádření dcery, že by opět chtěla být u něj a chodit s ním na procházky. Povinností soudů podle stěžovatele je přihlížet k názoru dítěte, zejména pak přistupovat k zájmu dítěte jako přednímu hledisku. I z tohoto vyjádření mělo vyplynout, že dcera má k němu silnější vztah než k první vedlejší účastnici. Tento závěr stěžovatel opírá i o vyjádření matky učiněné před policií, že své dítě nenávidí, neboť jde o hlavní pouto mezi ní a stěžovatelem. Obecné soudy měly přejít vyjádření svědků o slovním a fyzickém napadání dcery první vedlejší účastnicí a užívání psychotropních látek první vedlejší účastnicí v roce 2015.
7. K odmítnutí spravedlnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy vycházely z ničím nepodložených domněnek a předpokladů, a nikoliv z platné právní úpravy. Zásada volného hodnocení důkazů podle něj neznamená, že soud odhlédne od zjištěných skutečností. Obecné soudy navíc měly hodnotit pouze dopady nynější situace na první vedlejší účastnici. V nyní posuzované věci byl zjištěn mezinárodní únos dítěte, avšak soudy aplikovaly výjimku podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Podle stěžovatele se v prvé řadě měly soustředit na otázku, proč vedlejší účastnice nevyužila právní ochrany ve Spolkové republice Německo, zejména když zde byly obavy z budoucího protiprávního jednání. Z dokazování rovněž vyplynulo, že první vedlejší účastnice má psychické problémy již od roku 2015, nikoliv tedy pouze v souvislosti s jejím soužitím se stěžovatelem. Během soudního řízení nebyl předložen jediný důkaz, z nějž by bylo možné dovodit vážné obavy, čímž rovněž došlo k popření presumpce neviny. Podle stěžovatele není ani zřejmé, proč by psychické potíže matky měly bránit vydání dcery.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.
10. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o nesplnění předpokladů navrácení dcery do Spolkové republiky Německo. Právní úprava řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí obsažená v zákoně o zvláštních řízeních soudních vychází z Haagské úmluvy, která v prvé řadě definuje mezinárodní únos dítěte, dále stanovuje předpoklady uložení povinnosti navrácení dítěte do státu, kde mělo dítě obvyklé bydliště, a rovněž vymezuje výjimky z uložení této povinnosti.
11. K tvrzením stěžovatele zaměřeným na hodnocení podkladů provedené městským soudem a zejména krajským soudem, konkrétně o psychickém stavu první vedlejší účastnice, přání dcery, svědeckých výpovědí apod., Ústavní soud uvádí, že nejsou právní, nýbrž skutkové povahy, a k založení důvodnosti ústavní stížnosti nepostačují. Učinily-li obecné soudy závěry, byť odlišné od přesvědčení stěžovatele, které opřely o procesně řádně provedené dokazování, jde o výsledek hodnocení nezávislými orgány, do jejichž rozhodovací pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný.
12. Pro posuzovanou věc je podstatné, že městský soud i krajský soud se soustředily na otázku, kde má dcera stěžovatele obvyklé bydliště, i na okolnosti jejího případného protiprávního přemístění na území České republiky, resp. na řádný výkon péče stěžovatelem před přemístěním. S přihlédnutím ke stavu k okamžiku přemístění shodně učinily závěr o splnění předpokladů nenařízení navrácení dítěte podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, tedy pro zjištění vážného nebezpečí, že návrat by dceru vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo ji jinak dostal do nesnesitelné situace. Tento svůj závěr řádně a podrobně zdůvodnily. Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že se obecné soudy soustředily výhradně na negativní dopady na první vedlejší účastnici. Z odůvodnění napadených rozsudků je naopak zřejmé, že ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle nějž je při jakékoliv činnosti týkající se dítěte jeho nejlepší zájem předním hlediskem, se soustředily výhradně na existující i potenciální negativní dopady na dceru stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že z bodu 106 Komentáře Výboru OSN pro práva dítěte č. 14 ze dne 29. 5. 2013 (CRC/C/GC/14), který se zaměřuje na procesní záruky nejlepšího zájmu dítěte a má bezprostřední dopad i na nyní posuzovanou věc, vyplývá, že každé rozhodnutí o dítěti musí být motivováno, zdůvodněno a vysvětleno tak, aby bylo zřejmé, že právo dítěte na posouzení a uplatnění jeho nejlepšího zájmu jako předního hlediska bylo dodrženo. Ke zdůvodnění Komentář v bodech 52 a násl. specifikuje celkem sedm demonstrativně vymezených materiálních faktorů, které musejí být při vyhodnocení nejlepšího zájmu dítěte posouzeny, přičemž v nyní posuzované věci se obecné soudy soustředily i na zdraví a vývoj jako nejvyšší hlediska chráněná čl. 6 Úmluvy o právech dítěte. Jde-li o tvrzení stěžovatele o délce řízení před obecnými soudy, Ústavní soud odkazuje na čl. 11 Haagské úmluvy, podle nějž platí, že není-li ve věci rozhodnuto do šesti týdnů od zahájení řízení, může navrhovatel žádat o sdělení důvodů odkladu. V nyní posuzované věci se krajský soud zaměřil i na tyto aspekty, kdy zdržení vydání rozhodnutí zdůvodnil nedostatky návrhu na zahájení řízení vyžadující výzvu k jejich odstranění a rovněž opatřeními vyvolanými epidemií COVID-19. Ústavní soud proto uzavírá, že jde-li o naplnění procesních pravidel upravujících řízení o navrácení dcery, neshledal v postupu městského soudu ani krajského soudu žádná pochybení.
13. Ústavní soud k nyní posuzované věci uvádí, že se nemohl zabývat argumentací stěžovatele zaměřenou na probíhající trestní řízení, jde-li o zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí a přečin vydírání, neboť žádné z rozhodnutí v něm vydaných nebylo předmětem ústavní stížnosti.
14. Ústavní soud závěrem stěžovateli připomíná, že předmětem rozhodnutí v nyní posuzované věci bylo (ne)navrácení dcery do Spolkové republiky Německo. Otázka péče, styku a výživného dcery pro případ konečné rozluky stěžovatele a první vedlejší účastnice bude předmětem samostatného soudního rozhodnutí, příp. soudem schvalované dohody.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu