ECLI:CZ:US:2021:4.US.2074.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2074/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Ingrid Vanek, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2021 č. j. 28 Cdo 898/2021-204, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 12 Co 52/2020-142 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. října 2019 č. j. 6 C 121/2018-56, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SUN EU, s. r. o., v likvidaci, sídlem Pod Altánem 2406/48, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a dále v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost vyklidit bytovou jednotku č. X1, nacházející se v budově č. p. X2, spolu se spoluvlastnickým podílem ve výši 212/899 na částech domu č. p. X2 nacházejícího se na pozemku p. č. X3, zastavěná plocha a nádvoří, a spoluvlastnickým podílem ve výši 212/899 na pozemku p. č. X3, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec P., katastrální území Strašnice (dále též jen "bytová jednotka"), a vyklizené nemovitosti předat vedlejší účastnici do jednoho týdne od právní moci rozsudku (výrok I.). Obvodní soud dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Obvodní soud vzal za prokázané, že vedlejší účastnice je vlastníkem předmětné nemovitosti. Stěžovatelka nemovitost užívá bez právního důvodu, což ani nesporovala. Vlastnické právo vedlejší účastnice bylo určeno rozsudkem tohoto soudu ze dne 7. 11. 2017 č. j. 6 C 106/2016-241 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 4. 2018 č. j. 18 Co 55/2018-325 poté, co soud dospěl k závěru, že kupní smlouva týkající se předmětné nemovitosti uzavřená mezi vedlejší účastnicí jako prodávající a stěžovatelkou jako kupující dne 6. 7. 2010 byla shledána absolutně neplatnou. V daném případě tak důvodem vrácení plnění z neplatného právního úkonu (vrácení synallagmatického plnění), jehož se stěžovatelka dovolává s odkazem na §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), je právně absolutně neplatná kupní smlouva, a tak oproti povinnosti stěžovatelky navrátit vlastnické právo vedlejší účastnici je v souladu s §457 občanského zákoníku povinností vedlejší účastnice vrátit stěžovatelce kupní cenu, byla-li tato zaplacena. Rozhodující podle obvodního soudu je totiž vždy to, co bylo podle smlouvy plněno a o co se každý z účastníků obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. Na charakteru synallagmatického vztahu nic nemění okolnost, že vlastnické právo bylo na základě pravomocného rozhodnutí již obnoveno vedlejší účastnici. Stěžovatelka se tak může domáhat vrácení kupní ceny, byla-li tato zaplacena, aniž by musela své právo vázat na splnění jakékoliv další povinnosti. Obvodní soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2364/2012, podle kterého je nepřípustné, aby účastníci své právo na vrácení kupní ceny vázali na povinnost, která předmětem vzájemného synallagmatického vztahu mezi prodávajícím a kupujícím není, a to povinnost vyklidit nemovitost. Nelze-li vázat právo kupujícího na vrácení kupní ceny na povinnost vyklidit nemovitost, pak je jednoznačné, že ani povinnost k vyklizení nemovitosti stěžovatelkou nelze vázat na případnou povinnost vedlejší účastnice k vrácení kupní ceny, neboť nárok na vyklizení nemovitosti není synallagmatickým nárokem oproti vrácení kupní ceny.
3. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud shledal námitku stěžovatelky, že obvodní soud nezohlednil zaplacení kupní ceny, a naopak generalizací skutečností porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právně irelevantní. Podle §5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), soud v řízení o určení vlastnictví nebyl povinen poučovat žalovanou stranu o tom, co může požadovat po vedlejší účastnici jako žalobkyni v případě úspěchu vlastnické žaloby. Navíc stěžovatelka i v předchozím řízení byla zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem, který hájil její práva v souladu se svými zákonnými a smluvními povinnostmi. Městský soud proto přisvědčil obvodnímu soudu, že stěžovatelka se může domáhat vrácení kupní ceny, byla-li tato zaplacena, aniž by musela své právo vázat na splnění jakékoliv další povinnosti. Městský soud konstatoval, že je nepřípustné, aby účastníci své právo na vrácení kupní ceny vázali na povinnost, která předmětem vzájemného synallagmatického vztahu mezi prodávajícím a kupujícím není (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2364/2012).
4. Proti rozsudku městského soudu (výslovně proti výroku I.) podala stěžovatelka dovolání. Přípustnost dovolání stěžovatelka vymezila odkazem na §237 o. s. ř., a předložila Nejvyššímu soudu právní otázku, která je podle jejího názoru v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena rozdílně (vrácení synallagmatického plnění jako důsledek neplatného právního jednání o převodu vlastnického práva k bytové jednotce), přičemž požadovala, aby Nejvyšší soud vymezenou právní otázku posoudil odlišně od té judikatury Nejvyššího soudu, na jejíchž závěrech založil městský soud dovoláním napadený rozsudek. Dále stěžovatelka namítala, že městský soud porušil její právo na soudní ochranu, když se odmítl zabývat jejím vzájemně podmíněným nárokem na vrácení kupní ceny vedlejší účastnicí a v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu žalobu, v níž absentuje vyjádření, že zažalovanému právu jednoho účastníka neplatného právního jednání odpovídá vzájemně podmíněné právo na plnění druhého účastníka, nezamítl. Stěžovatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci při aplikaci §457 občanského zákoníku.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky proti části výroku I. rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku obvodního soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto. Proti části výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek obvodního soudu i ve výroku o nákladech řízení, je dovolání objektivně - ze zákona - nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že závěry judikatury Nejvyššího soudu, s nimiž stěžovatelka rozsudek městského soudu z pohledu předestřených důvodů přípustnosti dovolání konfrontuje, se v poměrech posuzované věci prosadit nemohou. Podrobuje-li stěžovatelka v dovolání kritice rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2364/2012, pak obě rozhodnutí jsou součástí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu řešící stěžovatelkou předestřenou právní otázku, od níž se závěr městského soudu posuzující důvodnost procesní obrany stěžovatelky neodchýlil. Nejvyšší soud dovodil, že do poměrů posuzované věci by se ani pro případ posouzení nároku v intencích §457 občanského zákoníku nemohly promítnout stěžovatelkou připomenuté závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2325/2013, učiněné ve skutkově odlišné věci, v níž vzájemně podmíněná plnění byla obě stejného druhu (peněžitá). Právo na soudní ochranu bylo stěžovatelce zachováno. Stěžovatelka může bez jakéhokoliv omezení i nadále uplatnit nárok na vrácení kupní ceny samostatnou žalobou, neboť jí v takovém postupu nebrání nejen skončené soudní řízení o určovací žalobě, ale ani řízení v přítomné právní věci (ostatně v tomto řízení mohla stěžovatelka nárok na vrácení kupní ceny uplatnit i vzájemnou žalobou). Okolnost, že tak stěžovatelka nehodlala či nehodlá učinit z obavy o tvrzenou sníženou dobytnost pohledávky (vzhledem k postavení vedlejší účastnice jako obchodní korporace v likvidaci), na zachování jejího práva na soudní ochranu nemá žádný vliv a nepředstavuje ani právně významný důvod, pro který by se Nejvyšší soud měl v poměrech projednávané věci odchýlit od dosavadní rozhodovací praxe představované odkazovanými rozsudky. Nejvyšší soud dodal, že spoléhání se stěžovatelky bez přiměřených důvodů na možnost uplatnit právo na zaplacení kupní ceny v řízení, v němž to není možné (s využitím faktického, nikoliv právně možného, zadržování cizí věci), stěží může u stěžovatelky svědčit o respektu k zásadě vigilantibus iura scripta sunt.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými jí byla uložena povinnost předmětnou nemovitost vyklidit, aniž by bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejší účastnice vrátit jí zaplacenou kupní cenu za předmětný byt. Obecné soudy tak odmítají rozhodnout o právu stěžovatelky na vrácení kupní ceny, která je synallagmatickým plněním z neplatné kupní smlouvy. Stěžovatelka uvádí, že obvodní soud její námitky odmítl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2364/2012, podle kterého nelze vrácení kupní ceny navázat na povinnost vyklizení nemovitosti, kdy vzájemnými povinnostmi jsou vrácení kupní ceny a vrácení vlastnictví formou přepisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. S tímto názorem Nejvyššího soudu stěžovatelka nesouhlasí.
7. Stěžovatelka poukazuje na to, že rozsudkem obvodního soudu o určení vlastnictví bylo pouze rozhodnuto, že vedlejší účastnice je vlastníkem nemovitosti, aniž by jeho součástí bylo rozhodnutí o její povinnosti vrátit kupní cenu, přičemž ani městský soud nerozhodl o povinnosti vrátit kupní cenu. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí o určení vlastnictví přitom uvedl, že "bylo prokázáno, že kupní cena za převod nemovitosti byla vedlejší účastnici uhrazena".
8. Stěžovatelka uvádí, že v řízení o určení vlastnictví nemohla požadovat vrácení kupní ceny, když argumentovala, že kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti byla platně uzavřena. Požadovala-li by již v řízení o určení vlastnictví k nemovitosti vrácení kupní ceny jako synallagmatickou povinnost, pak by apriori zpochybnila svou žalobní obranu v předmětném řízení. Svůj nárok na vrácení kupní ceny tak mohla stěžovatelka vznést až v rámci řízení o vyklizení nemovitosti, a tím spíše, když městský soud v rozsudku o vyklizení uvedl, že v řízení o určení vlastnictví k nemovitosti není rozhodné, zda byla kupní cena uhrazena. Byla-li by stěžovatelka nucena svůj nárok na vrácení kupní ceny vznášet v řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti, znamenalo by to pro ni porušení práva na řádnou žalobní obranu, zejména by však k tomu musela být poučena soudem, resp. podle tehdejší právní úpravy byl povinen soud synallagmatický vztah respektovat ex offo.
9. Stěžovatelka poukazuje na to, že vzájemnou podmíněnost plnění je třeba uvést v žalobním návrhu (petitu), jak uvedl i Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2325/2013, podle kterého žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemnou žalobou žalovaného musí umožnit soudu, aby vzájemnou vázanost restituční povinností účastníků vyjádřil ve výroku rozhodnutí. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí výslovně uvedl, že neumožňuje-li sám žalobní návrh soudu, aby vzájemnou vázanost nároků mohl vyjádřit ve výroku rozsudku, nemůže žaloba uspět. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že je-li dán synallagmatický vztah (a v případě stěžovatelky a vedlejší účastnice z důvodu vyslovení neplatnosti kupní smlouvy, kdy si uvedené strany vzájemně plnily, tento vztah dán je), je povinností soudu rozhodnout o synallagmatickém plnění v případě neplatné smlouvy podle návrhu žalující strany, a neumožňuje-li jí toto žalobní návrh, soud žalobní návrh zamítne. K takovému rozhodnutí by měl soud dospět, je-li prokázán skutkový stav - existence synallagmatického vztahu. Neuvádí-li tento synallagmatický vztah žalující strana, je žalovaný oprávněn jako svou obranu tuto podmíněnost povinností k vrácení plnění na základě neplatné smlouvy tvrdit i prokazovat. Je-li prokázána, soud má postupovat podle výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. jednoznačné zákonné úpravy v tehdy platném občanském zákoníku, a rozhodnout o povinnostech k vrácení plnění ze strany obou stran společně, tedy nelze rozhodnout pouze o jedné ze vzájemně podmíněných povinnostech.
10. Stěžovatelka namítá, že soudy se tímto synallagmatickým plněním v rámci řízení o vyklizení předmětné nemovitosti odmítají zabývat, ačkoli v řízení o určení vlastnictví k nemovitosti nárok na vrácení kupní ceny neposuzovaly. Stěžovatelka uvádí, že svůj nárok na úhradu kupní ceny v rámci synallagmatického plnění z neplatné kupní smlouvy uplatňuje v rámci řízení o vyklizení nemovitosti a soudy jsou povinny o tomto nároku rozhodnout. Je protiústavní (sc. neústavní), odmítají-li soudy o tomto nároku rozhodnout. Soudy mají povinnost rozhodnout o vzájemně podmíněných nárocích najednou, v opačném případě podmíněný nárok žalovaný samostatně mají zamítnout.
11. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu, když posuzovaly synallagma z neplatné kupní smlouvy v rozporu s ústavněprávním výkladem kupní smlouvy obsaženém v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (307/2007 Sb., N 162/47 SbNU 145). Podle uvedeného nálezu smlouva samotná (titulus) převod práva nepůsobí, k tomu musí přistoupit ještě právně relevantní způsob nabytí, jenž je odvislý od povahy předmětu převodu. Smlouva o převodu vlastnictví tak nenese účinek převodní (translační), nýbrž jen obligační, neboť zavazuje zcizitele k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele dalším úkonem, který je právně uznaným způsobem převodu vlastnictví, převedl. V zásadě je tak třeba odlišit obligační a translační účinky převodu vlastnického práva. Je-li kupní smlouva absolutně neplatná, nemůže dojít ke splnění kumulativního splnění podmínek pro přechod vlastnického práva a vlastnické právo na kupujícího nepřechází. Nelze-li plněním prodávajícího z absolutně neplatné kupní smlouvy podle §457 občanského zákoníku pojmově rozumět převod vlastnického práva, je takovým plněním převod držby, tj. předání předmětu koupě kupujícímu či vytvoření podmínek, za kterých se kupující stává jeho nerušeným držitelem (srov. stanovisko JUDr. Ivy Brožová připojené k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2250/2009).
12. Stěžovatelka dovozuje, že kupní smlouva byla shledána absolutně neplatnou a stěžovatelka tak na základě neplatné kupní smlouvy nabyla držbu nemovitosti (a vedlejší účastnice kupní cenu). Synallagmatickou povinností stěžovatelky je tak v souladu s uvedeným nálezem Ústavního soudu předání držby nemovitosti. Ke stejnému výsledku lze dospět použitím argumentu, že strany si musí vrátit plnění ze smlouvy, tedy i držbu oproti kupní ceně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
16. V posuzované věci obecné soudy vyšly z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které u koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou nabytí vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen mu kupní cenu vrátit. Vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2364/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 364/2018).
17. Důsledkem absolutně neplatné kupní smlouvy je vznik synallagmatického závazku podle §457 občanského zákoníku. Z uvedeného vyplývá, že na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí synallagmatický závazek podle §457 občanského zákoníku, neboť obě smluvní strany si podle kupní smlouvy plnily (prodávající převzala kupní cenu a vlastnické právo kupující bylo zapsáno), a byly tedy povinny si tato plnění způsobem podle §457 občanského zákoníku vzájemně vrátit. Rozhodující je vždy, co bylo podle smlouvy plněno a o co se tedy každý z nich obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo.
18. Pro úplnost je třeba, připomenout, jak to ostatně učinily již obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích, že stěžovatelka jako kupující, která na základě absolutně neplatné smlouvy plnila, má právo domáhat se soudní cestou vrácení zaplacené kupní ceny na prodávajícím z důvodu bezdůvodného obohacení, jímž je i majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu (§451 odst. 2 občanského zákoníku). Tím jsou její práva vyplývající z povinnosti vrátit si vzájemná plnění v případě absolutně neplatné kupní smlouvy dostatečně ochráněna (srov. obdobně rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 31 Cdo 1836/2005).
19. K odkazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (ve kterém byly řešeny důsledky odstoupení od smlouvy o převodu vlastnického práva podle §48 odst. 2 občanského zákoníku), je třeba podotknout, že Ústavní soud v části V/a uvedeného nálezu, na kterou patrně stěžovatelka odkazuje, poukázal na to, že kupní smlouva, jakožto jeden z nabývacích titulů podle §132 občanského zákoníku, má svůj právně dogmatický základ v římském právu a že na podkladě římskoprávní koncepce proběhla v novověku rozsáhlá vědecká diskuze, která v 19. století vyústila v doktrinální nauku.
20. Ústavní soud v uvedeném nálezu vyslovil, že odstoupením od smlouvy podle §48 odst. 2 občanského zákoníku se - není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak - smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, nabyli-li své vlastnické právo v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká.
21. Uplatňuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti námitky proti rozhodnutí obecných soudů o určení vlastnictví k předmětné nemovitosti, Ústavní soud poukazuje na to, že přezkum uvedeného rozhodnutí není předmětem této ústavní stížnosti. Toto pravomocné rozhodnutí je i pro Ústavní soud závazné (§159a odst. 3 o. s. ř.).
22. Ústavní soud v této souvislosti připomíná mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. V řízení před obecnými soudy obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (tato zásada předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici). Tato zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatelka nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, nedomáhala-li se účinnými nástroji včas a jejich ochrany v řízení před obecnými soudy. V této souvislosti je nutno shodně s obecnými soudy poukázat na to, že stěžovatelka byla v předmětném řízení zastoupena právním zástupcem. Není zajisté věcí obecných soudů, aby napravovaly zásadní procesní chyby účastníků řízení, kteří byli v řízení zastupováni kvalifikovanými právníky.
23. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o její povinnosti vyklidit předmětnou bytovou jednotku, příp. jejího nároku na vrácení zaplacené kupní ceny. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu.
24. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. V odůvodnění svého rozhodnutí se přitom vypořádal i s odkazy stěžovatelky na judikaturu Nejvyššího soudu, včetně odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2325/2013 v ústavní stížnosti. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
10. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu