ECLI:CZ:US:2021:4.US.2080.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2080/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Bertuškové, zastoupené Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2021 č. j. 2 As 114/2019-49 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2021 č. j. 54 A 205/2018-203, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obce O., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a napadených rozsudků se podává, že Obecní úřad Milín (dále jen "stavební úřad") vydal stěžovatelce stavební povolení ze dne 3. 1. 2014 č. j. 1320/2013 na stavební úpravy rodinného domu v katastrálním území O. K odvolání stěžovatelčina souseda Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen "krajský úřad") stavební povolení zrušil rozhodnutím ze dne 11. 12. 2014 č. j. 168424/2014/KUSK zjistiv, že stavební úřad ho nepřizval jako účastníka stavebního řízení. Současně krajský úřad po provedené prohlídce stavby dospěl k závěru, že stavbu stěžovatelka zbudovala v rozporu s projektovou dokumentací a stavebním povolením. Výška stavby se mu totiž jevila oproti projektové dokumentaci vyšší o více než 1 m a došlo k demolici téměř celého původního objektu a zbudovaná stavba byla založena na nových základech, přičemž taková demolice starého objektu a výstavba nové stavby nebyla stavebním úřadem povolena.
3. Stavební úřad následně vydal dne 11. 9. 2015 pod č. j. 178/2015-14/M dodatečné stavební povolení na stěžovatelčinu stavbu. Krajský úřad rozhodnutím ze dne 4. 1. 2016 č. j. 163922/2105/KUSK zamítl odvolání stěžovatelčina souseda a dodatečné stavební povolení potvrdil. K žalobě stěžovatelčina souseda Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodnutí krajského úřadu i dodatečné stavební povolení zrušil rozsudkem ze dne 15. 3. 2017 č. j. 45 A 19/2016-41 shledav, že rozhodnutí krajského úřadu i stavebního úřadu byla nepřezkoumatelná. Věc se tak dostala do stadia, kdy stavební úřad posuzoval stěžovatelčinu žádost o dodatečné stavební povolení. V této době vedlejší účastnice vydala opatření obecné povahy - územní plán O. ze dne 21. 9. 2018 usnesením č. 8/2018 (dále jen "územní plán"), kterým byla pro plochy s funkčním vymezením "BV - bydlení - v rodinných domech - venkovské", mezi něž patří i pozemky stěžovatelky, stanovena mimo jiné maximální výšková hladina zástavby jedno podlaží a podkroví a maximální výška hřebene střechy 8,5 m. Stěžovatelka podala ke krajskému soudu návrh na zrušení tohoto územního plánu, v němž vedle dalšího zmínila, že její stavba, která je předmětem řízení o dodatečném stavebním povolení, má dvě podlaží a výšku 9,2 m, a nevyhovuje tak požadavku v územním plánu.
4. Krajský soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2019 č. j. 54 A 205/2018-100 územní plán zrušil ke dni 9. 10. 2018 v části, v níž je pro plochy bydlení "BV - bydlení - v rodinných domech - venkovské" stanovena maximální hladina zástavby jedno nadzemní podlaží a podkroví a maximální výška hřebene střechy 8,5 m. Podle krajského soudu stěžovatelka namítala nedostatečné posouzení přiměřenosti zásahu do svého vlastnického práva, a aby mohl soud takovou námitku posoudit, musí být splněno, že dotčená osoba v průběhu pořizování územního plánu podáním námitek informovala vydavatele územního plánu o hrozícím zásahu do vlastnického práva. Stěžovatelka takové námitky nepodala, krajský soud nicméně vyhodnotil, že stěžovatelčin případ přestavuje výjimečnou situaci (ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013 č. j. 7 Aos 4/2012-31), kdy zásah do vlastnických práv stěžovatelky byl natolik zjevný a předvídatelný, že se s ním měla vedlejší účastnice vypořádat v odůvodnění územního plánu i tehdy, když stěžovatelka námitky neuplatnila. Pořizovateli územního plánu byly potřeby stěžovatelky známy, neboť stěžovatelčina advokátka JUDr. Bludská se obrátila na vedlejší účastnici se svým podáním. Krajský soud dospěl k závěru, že územní plán je nepřezkoumatelný, neboť z něj nejsou patrny důvody přijaté regulace. Bylo pouze patrné, že plán převzal návrh stěžovatelčina souseda, nejsou však objasněny důvody, proč byla tato regulace do územního plánu vtělena.
5. Vedlejší účastnice napadla zmíněný rozsudek krajského soudu kasační stížností. V době mezi zrušením části územního plánu krajským soudem a mezi rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o této kasační stížnosti stavební úřad vydal na stěžovatelčinu stavbu nové dodatečné stavební povolení ze dne 14. 11. 2019 č. j. 178/2015-95/M a krajský úřad zamítl odvolání stěžovatelčina souseda a toto dodatečné stavební povolení potvrdil rozhodnutím ze dne 20. 3. 2020 č. j. 046154/2020/KUSK. Proti tomuto rozhodnutí byla podána žaloba vedená u krajského soudu pod sp. zn. 43 A 40/2020, o níž v době rozhodování Ústavního soudu o nynější věci dosud nebylo rozhodnuto.
6. O kasační stížnosti ve věci návrhu na zrušení územního plánu rozhodl Nejvyšší správní soud dne 31. 3. 2021 napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek krajského soudu č. j. 54 A 205/2018-100 (bod 4.). Konstatoval, že neuplatnění námitek nemá vliv na aktivní procesní legitimaci stěžovatelky k podání návrhu na zrušení územního plánu, má však vliv na úspěšnost takového návrhu (aktivní věcnou legitimaci). Mohla-li dotčená osoba při přiměřené péči o svá práva podat námitky proti připravovanému územnímu plánu a bez objektivních důvodů tak neučinila, nemůže soud bez vážných důvodů porušit právní jistotu dalších osob, které územní plán respektují. Na rozdíl od krajského soudu Nejvyšší správní soud neshledal, že by takové vážné důvody měla stěžovatelka, která námitky nepodala. Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Aos 4/2012, na který odkazoval krajský soud, se týkal případu, kdy zásah územního plánu do práv dotčené osoby byl pro pořizovatele územního plánu předvídatelný, byl velké intenzity a namířen jen proti jedné osobě (územní plán tehdy stanovil požadavek zřízení průchodu přes stavbu, který znemožnil využít velkou část přízemí dvojpodlažního domu). Výšková regulace staveb v posuzovaném územním plánu však nebyla namířena jen proti stěžovatelce, ale obecně proti všem vlastníkům, proto je na věc uvedený rozsudek podle Nejvyššího správního soudu nepřiléhavý. V procesu přijímání územního plánu uplatnila JUDr. Bludská připomínku, v níž navrhovala požadavek na maximálně dvě podlaží a maximální výšku stavby 10 m. V této připomínce se nezmiňuje, že by JUDr. Bludská zastupovala stěžovatelku, nepřipojila ani plnou moc. Připomínku uplatňoval i stěžovatelčin soused, který navrhoval maximální výšku 9 m. Připomínky vzala vedlejší účastnice na vědomí a po jejich projednání stanovila v územním plánu z roku 2018 maximální výšku 8,5 m a požadavek jednoho podlaží. Se zmíněnými připomínkami se vypořádala v míře podrobnosti obdobné jako u jiných připomínek. Za situace, kdy stěžovatelka neuplatnila námitku, lze mít nižší nároky na odůvodnění územního plánu. Těmto nárokům územní plán podle Nejvyššího správního soudu dostál, neboť požadavek na jednopodlažní objekty a maximální výšku staveb 8,5 m byl odůvodněn respektováním charakteru stávající zástavby a urbanistické struktury nepravidelně uspořádané vesnické zástavby a potřebou její ochrany před vznikem negativních dominant v podobě výškově a hmotově neodpovídající zástavby.
7. V návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu vydal krajský soud napadený rozsudek, jímž zamítl stěžovatelčin návrh na zrušení části územního plánu. Vycházel přitom ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka tvrdí, že se na jejích pozemcích, na které dopadá úprava v územním plánu, nacházel dvojpodlažní dům z 19. století. Na základě stavebního povolení provedla rekonstrukci, při které bylo pro špatný technický stav domu nutno jeho část zbourat a postavit znovu. Odstranění a nová výstavba odpovídaly stavebnímu povolení. Nyní hrozí, že v důsledku územního plánu bude stěžovatelka muset stavbu ubourat. Pro úpravu v územním plánu nebyl důvod, neboť se v daném území nachází budovy o dvou podlažích. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastnice při vydávání územního plánu zneužila svou pravomoc ve prospěch jejího souseda.
9. Stavební povolení ze dne 3. 1. 2014 (bod 2.) bylo zrušeno pro formální pochybení, po jeho zrušení stěžovatelka stavební práce přerušila a pokračovala v nich až po vydání dodatečného stavebního povolení ze dne 4. 1. 2016 (bod 3.), i to bylo ovšem zrušeno. V současnosti má stěžovatelka nové dodatečné stavební povolení ze dne 14. 11. 2019 (bod 5.), které je však napadeno žalobou před krajským soudem v řízení pod sp. zn. 43 A 40/2020, a to pro údajné nedostatky odůvodnění. V případě, že by i nové dodatečné stavební povolení soud zrušil, pak nebude možno s ohledem na úpravu v územním plánu stěžovatelčinu stavbu povolit v řízení o dodatečném stavebním povolení. Stěžovatelka tvrdí, že stavební úpravy zahájila v dobré víře v pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu a pokračovala v nich v době, kdy byla jednotlivá povolení v právní moci.
10. Za nesprávný považuje stěžovatelka závěr Nejvyššího správního soudu, že zjevný byl zásah do práv stěžovatelky výškovou regulací staveb v územním plánu. Jak vedlejší účastnice potvrdila ve své kasační stížnosti, zásah jí zjevný byl, pouze se necítila povinna požadavkům stěžovatelky vyhovět. Za formální stěžovatelka považuje zmínku, že advokátka JUDr. Bludská nejednala jako její zástupkyně. Ze všech podání vedlejší účastnice bylo zřejmé, že věděla o tom, že JUDr. Bludská stěžovatelku zastupovala. Stěžovatelka nebyla v procesu přijímání územního plánu pasivní, pouze neuplatnila námitku. Vedlejší účastnice je obec se 120 obyvateli a starostovi i dalším představitelům vedlejší účastnice je znám konflikt mezi stěžovatelkou a jejím sousedem. Zmínku Nejvyššího správního soudu, že s ohledem na délku projednávání územního plánu se vedlejší účastnice mohla domnívat, že stěžovatelka již dosáhla dodatečného povolení, považuje stěžovatelka za nepřípadnou. Vedlejší účastnice je účastnicí řízení o dodatečném stavebním povolení; bylo-li by vydáno před vydáním územního plánu, tak by o tom věděla.
11. Stěžovatelka nesouhlasí ani s posouzením odůvodnění územního plánu, který se při úpravě výšky budov a počtu podlaží, odvolává na stávající charakter zástavby. Vedlejší účastnice však popisuje převažující zástavbu, která není na území obce výlučná. V obci se podle stěžovatelky nachází větší množství historických budov o dvou nadzemních podlažích a podkroví. Za jediný důvod úpravy v územním plánu považuje snahu vedlejší účastnice vyhovět sousedovi, s nímž má stěžovatelka spory.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl tento rozsudek vydán. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V ústavní stížnosti stěžovatelka uplatňuje proti rozsudku krajského soudu jen námitky, které by podle §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), nemohla přípustně uplatnit v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku, neboť krajský soud ve svém rozsudku vyšel ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v rozsudku, jímž zrušil předchozí rozhodnutí krajského soudu. Za této situace stěžovatelka nemá proti rozsudku krajského soudu další procesní prostředky k ochraně jejího práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), k tomu srov. nález ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19 (N 129/95 SbNU 66), bod 32. Ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu je přípustná.
13. Společně s rozsudkem krajského soudu stěžovatelka ústavní stížností napadá i kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu, který předcházel vydání ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu. Kasační rozhodnutí lze před Ústavním soudem přípustně napadnout za současného splnění dvou podmínek. Zaprvé, musí být společně s kasačním rozhodnutím napadeno i konečné rozhodnutí ve věci. Zadruhé, ke zrušení kasačního rozhodnutí Ústavní soud přistoupí, jen je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod stěžovatele; jinak tuto část ústavní stížnosti odmítne jako nepřípustnou [nález ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373), body 37. až 39.; nález ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15 (N 171/82 SbNU 657), bod 18.]. První podmínku stěžovatelka splnila, neboť kasační stížností napadá společně s konečným rozhodnutím ve věci, jímž je rozsudek krajského soudu vydaný po zrušení předchozího rozsudku krajského soudu Nejvyšším správním soudem. Druhá podmínka však splněna není, neboť v případě důvodnosti ústavní stížnosti by pro ochranu základních práv či svobod postačilo zrušit toliko rozsudek krajského soudu, aniž by musel být současně rušen kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu. S ohledem na povahu námitek v ústavní stížnosti by totiž k případné ochraně postačilo, že by pro další řízení převážil závazný názor Ústavního soudu nad závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (viz zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 190/15, bod 59.). Ústavní stížnost proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu je tedy nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo řádně vedené.
15. Stěžovatelka nezpochybňuje samotnou skutečnost, že proti návrhu územního plánu nepodala námitky [§52 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů].
16. V napadeném rozsudku krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí krajského soudu a v němž byl vysloven pro krajský soud závazný právní názor (§110 odst. 4 s. ř. s.). Vázán tímto právním názorem krajský soud vyšel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010 č. j. 1 Ao 2/2010-116 (č. 2215/2011 Sb. NSS), podle něhož návrh podle §101a a násl. s. ř. s. na zrušení územního plánu jako opatření obecné povahy není nástrojem dodatečného prosazování zájmů interesentů, kteří nebyli úspěšní ve fázi přípravy územního plánu. Řízení před soudem je prostředkem ochrany práv, ale není nástrojem rozhodování věcných sporů o využití území, které mají být vypořádány v řízení před správními orgány. Ve zmíněném usnesení dále rozšířený senát uvedl, že brojí-li účastník proti procesním vadám při přijímání opatření obecné povahy, proti věcné správnosti přijatého řešení anebo proti neproporčním důsledkům, které plynou z opatření obecné povahy, a mohl-li při přiměřené péči o svá práva podat věcné námitky proti správnosti připravovaného řešení a bez objektivních důvodů tak neučinil, nemůže soud bez závažných důvodů porušit právní jistotu dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územního plánu a nyní tento územní plán respektují. V opačném případě by mohlo docházet k situacím, že by účastníci v průběhu přípravy neaktivní měli výhodnější postavení a jejich práva by byla chráněna ve větší míře než práva účastníků, kteří svá práva zákonem předpokládaným způsobem hájili.
17. V bodech 15. a 16. nálezu ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 1472/12 (N 211/71 SbNU 483) Ústavní soud ke zmíněnému usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 1 Ao 2/2010 zdůraznil rozdíl námitek nezákonnosti územního plánu a námitek, že územní plán nepřiměřeně zasahuje do práv navrhovatele. Dále shledal, že u dříve pasivního navrhovatele je namístě se v řízení před soudem věcně zabývat jím vznesenými námitkami nezákonnosti opatření obecné povahy, nikoli pouze námitkami nepřiměřeného zásahu, nebyla-li by tím neproporcionálně zasažena práva jiných osob, které jednaly v dobré víře v zákonnost územního plánu. V posuzované věci stěžovatelčiny námitky zpochybňují přiměřenost v územním plánu zvolené úpravy stanovící maximální výšku staveb a požadavek na jedno podlaží. Ústavní soud neústavnost nespatřuje v základním východisku, že řízení před soudem o návrhu na zrušení opatření obecné povahy (územního plánu) se nemá, co se týče otázek přiměřenosti zvoleného řešení, stát dodatečnou procesní platformou pro prosazování zájmů těch účastníků, kteří byli v průběhu procesu přijímání územního plánu bez objektivního důvodu pasivní. Vydávání územního plánu spadá pod výkon obecní samosprávy, jde o rozhodování o rozvoji spravovaného území, což tvoří součást územní samosprávy. Územní samospráva je přitom ústavně zaručena v čl. 8 Ústavy, přičemž o porušení práva na samosprávu jde nejen tehdy, nahrazoval-li by soud činnost subjektu nadaného samosprávou, ale i při přemrštěných požadavcích kladených soudy na detailnost a rozsah odůvodnění územního plánu či rozhodnutí o námitkách [viz nález ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11 (N 76/69 SbNU 291)].
18. Ústavní soud shledal, že nepřiměřený zásah do svých práv spatřuje stěžovatelka v natolik specifických a individuálních okolnostech, že bez uplatnění námitky se jimi vedlejší účastnice v územním plánu zabývat nemusela, opačný přístup by na vedlejší účastnici kladl přílišné požadavky na odůvodnění. Zmíněné individuální okolnosti spočívaly v tom, že běželo řízení o dodatečném stavebním povolení stěžovatelčiny stavby. U dodatečného povolení stavby se posuzuje soulad s územně plánovací dokumentací platnou v době rozhodování o povolení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2020 č. j. 8 As 167/2019-44, body 12 a 13). Přijetí nového územního plánu v průběhu řízení o dodatečném stavebním povolení má tedy na toto řízení i jeho výsledek vliv. Nepřiměřenost zásahu způsobeného územním plánem pak stěžovatelka spatřovala v tom, že plán obsahuje regulaci, jíž nevyhovuje její stavba, která byla předmětem řízení o dodatečném stavebním povolení. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nespatřuje v tom, že aby se vedlejší účastnice měla zabývat takto pojímaným zásahem do postavení stěžovatelky, musela by stěžovatelka uplatnit příslušnou námitku. Přehnaným požadavkem na vedlejší účastnici by bylo, aby si měla pro účely vydání územního plánu sama zjišťovat okolnosti týkající se stěžovatelčina řízení o dodatečném stavebním povolení. Naopak, na takový zásah měla stěžovatelka poukázat sama s využitím institutu námitek (§52 odst. 2 stavebního zákona), chtěla-li dosáhnout vypořádání této otázky v odůvodnění územního plánu. V ústavní stížnosti stěžovatelka zmínila, že námitku neuplatnila, protože pro dovolenou své právní zástupkyně (JUDr. Bludské) nezaznamenala zveřejnění návrhu územního plánu. Takový důvod neuplatnění námitky jde ovšem k tíži samotné stěžovatelky.
19. Na závěru, že vedlejší účastnice nebyla povinna sama zjišťovat informace o stěžovatelčině řízení o dodatečném stavebním povolení, nic nemění ani připomínka k návrhu územního plánu (§50 odst. 3 stavebního zákona) uplatněná JUDr. Bludskou. Ke stěžovatelčině polemice s posouzením Nejvyššího správního soudu, že k připomínce JUDr. Bludská nepřiložila plnou moc dokládající, že zastupuje stěžovatelku, Ústavní soud odkazuje na bod 39. napadeného rozsudku krajského soudu, kde bylo objasněno, že nepřipojení plné moci nebylo pro posouzení věci zásadní. K této připomínce je v územním plánu uvedeno, že nebyla akceptována a výšková hladina bude 8,5 m. Jak byla připomínka vypořádána, tak bylo výslovně uvedeno, a Ústavní soud se shoduje s krajským soudem, že zásadní bylo neuplatnění námitky po neakceptování připomínky. Nebyla-li námitka uplatněna, tak Ústavní soud přitakává krajskému soudu, že vedlejší účastnice mohla předpokládat, že stěžovatelka již na stanovisku vyjádřeném v připomínce netrvá, případně rezignovala na hájení svých zájmů či svou situaci již vyřešila jinak. Z toho, že na tomto stanovisku již stěžovatelka netrvá, mohla vedlejší účastnice usuzovat ze samotného nepodání námitky. Bez významu jsou proto námitky v ústavní stížnosti směřující proti spekulativnímu hodnocení Nejvyššího správního soudu (v bodě 57 rozsudku), že se vedlejší účastnice mohla domnívat, že stěžovatelka na své připomínce netrvá s ohledem na délku projednávání územního plánu, že stěžovatelka již obdržela dodatečné stavební povolení a že snad z tohoto důvodu na své připomínce netrvá. Jak bylo výše uvedeno, nebylo povinností vedlejší účastnice, aby sama iniciativně pátrala po informacích o stěžovatelčině řízení o dodatečném stavebním povolení. Pro požadavky na odůvodnění územního plánu bylo určující neuplatnění námitky, což ve svém rozsudku krajský soud zdůraznil.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud neporušil stěžovatelčina ústavně zaručená práva, když se pro neuplatnění námitky v procesu pořizování územního plánu věcně nezabýval argumentací stěžovatelky o tom, že ji úprava v územním plánu nepřiměřeně zasahuje v souvislosti s řízením o dodatečném stavebním povolení. Krajský soud dále ve svém rozsudku odkázal na hodnocení v rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byl vázán, v němž bylo objasněno, že výšková regulace a úprava počtu podlaží je v územním plánu přezkoumatelně odůvodněna zájmem na zachování stávající kompaktní struktury nepravidelně uspořádané vesnické zástavby, která se vyznačuje převážně jednopodlažními objekty nad obdélníkovým půdorysem se sedlovou či polovalbovou střechou. Ústavní soud na dané posouzení (body 62 až 66 rozsudku Nejvyššího správního soudu) odkazuje. Současně konstatuje, že ústavní úrovně nedosahuje stěžovatelčina argumentace, že se v obci nachází i historické budovy o dvou nadzemních podlažích, jíž stěžovatelka míří proti tomu, že by dvoupodlažní stavby přesahující 8,5 m, ale nepřevyšující 10 m, narušovaly dochovanou vesnickou zástavbu. S touto argumentací se dostatečně vypořádal krajský soud, který uvedl, že zakotvení výškového parametru vyhovuje drtivá většina staveb v obci a několik ojedinělých případů stávajících staveb, které tomuto parametru nevyhovují, nepřekáží vedlejší účastnici v zavedení urbanistické koncepce, která vychází z převážného charakteru zástavby, jak se zmiňuje v územním plánu.
V.
Závěr
21. Ústavní stížnost v části, v níž stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu, Ústavní soud odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z důvodů vyložených sub IV. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, ji Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (bod 13.). O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu