ECLI:CZ:US:2021:4.US.211.21.1
sp. zn. IV. ÚS 211/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Minaříkové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem, sídlem Vlhká 194/25, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 24 Cdo 3015/2020-224, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Hany Tauberové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 5. 2020 č. j. 14 C 159/2015-192 bylo ve věci stěžovatelky proti vedlejší účastnici o určení vlastnického práva zastaveno řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 1. 2020 č. j. 49 Co 44/2018-165. Současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O zastavení řízení rozhodl okresní soud poté, co stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek z dovolání, který jí byl vyměřen ve výši 2 000 Kč, a to ani dodatečně v soudem stanovené patnáctidenní lhůtě.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 29. 5. 2020 č. j. 49 Co 69/2020-200 usnesení okresního soudu potvrdil. Žádné z účastnic nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že po zjištění, že stěžovatelka soudní poplatek, splatný podáním dovolání, nezaplatila, byla vyzvána k jeho zaplacení ve lhůtě patnácti dnů od doručení usnesení a současně poučena o následcích nesplnění výzvy. Výzva byla stěžovatelce doručena prostřednictvím jejího zástupce dne 5. 4. 2020, v soudem stanovené lhůtě (konec lhůty připadl na 20. 4. 2020) však soudní poplatek nezaplatila. Učinila tak až dodatečně dne 27. 4. 2020, přičemž podáním doručeným soudu dne 28. 4. 2020 zdůvodnila zpoždění platby chybným uvedením čísla účtu na poštovní poukázce při původní platbě. Krajský soud poukázal na to, že námitky stěžovatelky vztahující se k důvodům, pro které došlo k opoždění platby soudního poplatku, nelze podřadit pod žádný z důvodů vymezených v §9 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a že nelze považovat za důvodnou ani námitku, že výzva k zaplacení poplatku byla zaslána pouze zástupci stěžovatelky.
4. Dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "občanský soudní řád"). Žádné z účastnic nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelka v dovolání právně relevantním způsobem nevymezila žádnou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vazbě na §237 občanského soudního řádu, v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, což mu znemožnilo, aby se mohl zabývat jeho přípustností. Přitom uvedl, že plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzované věci stěžovatelka při vymezení předpokladů přípustnosti svého dovolání ve svém dovolání pouze uvedla, že: "dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena." V další části svého dovolání pak stěžovatelka poukazuje na skutkové okolnosti související s pozdní úhradou soudního poplatku, označuje postup krajského soudu za přepjatý formalismus a vytýká mu, že se rovněž měl dopustit "obdobného administrativního pochybení", pakliže v odůvodnění svého usnesení nesprávně označil rozhodnutí Nejvyššího soudu. Naznačovala-li stěžovatelka v dovolání, že se měl odvolací soud napadeným usnesením odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, měla v dovolání formulovat předmětnou právní otázku, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a dále alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se měl konkrétně krajský soud odchýlit. Stěžovatelka ovšem naznačeným způsobem nepostupovala, předmětnou právní otázku, kterou pokládá za právně relevantní z pohledu napadeného rozhodnutí, neformulovala, pročež ani nevymezila k tomu se upínající příslušnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto uzavřel, že podané dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyly stěžovatelkou odstraněny v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.) Dovolání proti nákladovému výroku usnesení krajského soudu není ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu objektivně přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že s názorem Nejvyššího soudu nesouhlasí. Tvrdí, že v dovolání uplatnila právně relevantní otázku, zda lze i přes zjevný úmysl poplatníka zaplatit soudní poplatek řádně a včas považovat zmeškání lhůty v důsledku administrativního pochybení za důvod k zastavení dovolacího řízení, a to tím spíše, když byl soudní poplatek následně uhrazen. Podle navrhovatelky je nutno označit přístup Nejvyššího soudu za přepjatý formalismus, kterým jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Nejvyšší soud se jejím dovoláním řádně zabýval a podrobně vysvětlil, proč mu její neúplné dovolání znemožnilo, aby se mohl zabývat jeho přípustností (viz bod 4 shora). Argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Závěru, že podané dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyly stěžovatelkou odstraněny v zákonné lhůtě, nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu