ECLI:CZ:US:2021:4.US.2111.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2111/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. Petra Mišáka, zastoupeného Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem, sídlem nábřeží Karla Houry 180, Sušice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2021 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016, 29 NSČR 37/2021-B-162, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2021 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016, 4 VSPH 85/2021-B-138, usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. prosince 2020 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-B-123 a ze dne 13. září 2016 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-A-12, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Oberbank AG, sídlem Untere Donaulände 28, Linz, Rakouská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 8. 2021, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí relevantních částí insolvenčního řízení
2. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 9. 2016 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-A-12 bylo rozhodnuto o insolvenčním návrhu vedlejší účastnice jako věřitelky stěžovatele ze dne 2. 6. 2016 (A-1) a návrhu stěžovatele jako dlužníka na povolení oddlužení (A-6), doručeného krajskému soudu dne 19. 6. 2016, tak, že se zjišťuje úpadek stěžovatele a povoluje řešení jeho úpadku oddlužením.
3. Dne 20. 7. 2016, tedy ještě před vydáním výše uvedeného usnesení, bylo krajskému soudu doručeno podání (A-9), datované dnem 15. 7. 2016, kterým stěžovatel rozporoval důvodnost insolvenčního návrhu vedlejší účastnice a navrhl, aby krajský soud její insolvenční návrh zamítl. V podání ze dne 10. 12. 2019 (B-85) stěžovatel upozorňuje na to, že krajský soud doposud nerozhodl o jeho návrhu ze dne 15. 7. 2016 na zamítnutí insolvenčního návrhu, nevypořádal se s jeho odůvodněním, ani se nezabýval s důkazy prokazujícími nesplnění podmínek vyplývajících ze zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, do podání návrhu vedlejší účastnice. Několika dalšími podáními, naposled podáním ze dne 3. 8. 2020 (B-111), se stěžovatel znovu domáhal rozhodnutí o jeho návrhu, aby byl insolvenční návrh zamítnut, případně odmítnut.
4. V návaznosti na uvedená podání rozhodl krajský soud usnesením ze dne 8. 12. 2020 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-B-123 o odmítnutí návrhu stěžovatele ze dne 3. 8. 2020. Podle krajského soudu je z obsahu insolvenčního spisu zřejmé, že bylo vyhověno návrhu stěžovatele jako dlužníka, aby jeho úpadek byl řešen oddlužením. Stěžovatel proto není osobou, které by svědčila subjektivní legitimace k jakékoli revizi či rušení rozhodnutí soudu, ani k podání návrhu na zamítnutí či odmítnutí návrhu na zjištění dlužníkova úpadku.
5. Toto rozhodnutí bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 12. 2. 2021 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016, 4 VSPH 85/2021-B-138 změněno tak, že se návrh stěžovatele ze dne 3. 8. 2020 zamítá. Vrchní soud, který ve věci rozhodoval k odvolání stěžovatele, považoval tento návrh za bezpředmětný, neboť o úpadku již bylo pravomocně rozhodnuto. Samotný stěžovatel podáním dalšího insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení přistoupil k insolvenčnímu návrhu vedlejší účastnice podle §107 odst. 1 insolvenčního zákona. Nebylo tak povinností insolvenčního soudu dotazovat se stěžovatele, zda na svém návrhu i nadále trvá, nevzal-li ho do vydání rozhodnutí o úpadku spojeného s povolením oddlužení zpět či proti němu nebrojil řádným ani mimořádným opravným prostředkem. Zkoumat, zda jde o řádný insolvenční návrh, lze jen do vydání rozhodnutí o úpadku. Krajský soud nepochybil, nevyhověl-li návrhu stěžovatele. Pochybil jen v tom, že návrh odmítl, ačkoli správně jej měl zamítnout pro jeho neopodstatněnost.
6. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016, 29 NSČR 37/2021-B-162. Jestliže insolvenční soud již pravomocně zjistil úpadek stěžovatele, pak je úsudek, že nelze znovu zamítat insolvenční návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, úsudkem triviálním, který žádné další vysvětlení nevyžaduje.
III.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že o jeho návrhu na zamítnutí insolvenčního návrhu vedlejší účastnice bylo rozhodováno až po více než čtyřech letech probíhajícího insolvenčního řízení a že obecné soudy naprosto ignorovaly jeho námitky obsažené v podání ze dne 15. 7. 2016. Toto podání bylo přitom podáno ve lhůtě, která mu byla poskytnuta k vyjádření se k insolvenčnímu návrhu, a současně dříve, než byl podán jeho návrh na povolení oddlužení, který jako dlužník musel podat, byť z opatrnosti, tak, aby měl zachovánu lhůtu pro tuto možnost řešení případného úpadku. Právo stěžovatele na spravedlivý proces mělo být porušeno právě tím, že při souběhu uvedených lhůt přihlédl krajský soud jen a pouze k návrhu na povolení oddlužení, zatímco podání, jimž stěžovatel odporoval insolvenčnímu návrhu, ignoroval. Tím tento soud porušil příslušná ustanovení insolvenčního zákona, zejména jeho §133 odst. 3, a stěžovatele zbavil možnosti prokázat, že insolvenční návrh vedlejší účastnice nebyl důvodný. Stěžovatel zdůrazňuje, že návrh na zamítnutí insolvenčního návrhu, o němž bylo rozhodnuto napadenými usneseními, nebyl učiněn v podání ze dne 3. 8. 2020, nýbrž již v podání ze dne 15. 7. 2016.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížností se nelze věcně zabývat v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení krajského soudu č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-A-12, jímž byl zjištěn úpadek stěžovatele a povoleno řešení jeho úpadku oddlužením. Bez ohledu na případné splnění dalších procesních předpokladů by totiž ústavní stížnost v tomto rozsahu musela být odmítnuta pro její opožděnost, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] proti uvedenému usnesení uplynula již v roce 2016.
9. Ve zbylém rozsahu byla ústavní stížnost podána oprávněným navrhovatelem, byla přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž nebyla shledána opožděně podanou, zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V posuzované věci nicméně takovéto porušení shledat nelze.
12. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky fakticky směřující proti usnesení, kterým byl podle §136 odst. 1 insolvenčního zákona zjištěn úpadek stěžovatele a podle §397 odst. 1 insolvenčního zákona povoleno jeho řešení oddlužením, tedy usnesení krajského soudu č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-A-12. Pakliže stěžovatel měl za to, že krajský soud přehlédl jeho argumentaci rozporující důvodnost insolvenčního návrhu, měl využít procesní prostředky směřující k ochraně jeho práva již proti tomuto rozhodnutí. Právě proti němu měl včas podat ústavní stížnost. Neučinil-li tak, nepřichází v úvahu, aby bylo dodatečně rozhodováno o návrhu na zamítnutí insolvenčního návrhu vedlejší účastnice, bylo-li o tomto insolvenčním návrhu již pravomocně rozhodnuto, a aby se touto formou vytvořil jakýsi zákonem nepředvídaný mimořádný opravný prostředek dlužníka. Návrh stěžovatele, jak má být rozhodnuto o insolvenčním návrhu vedlejší účastnice, obsažený v jeho podání ze dne 15. 7. 2016, byl vypořádán (ať už řádně, nebo nikoli) usnesením krajského soudu, kterým byl zjištěn úpadek stěžovatele, a dále o něm již nemělo být samostatně rozhodováno. Pokud o návrhu stěžovatele obecné soudy přesto rozhodly, nic to nemění na tom, že tak učinily jen pro účely určitého jeho procesního vypořádání. V žádném případě však tomuto návrhu nemohlo být vyhověno. Důvody, pro které tomu tak je, jsou dostatečným způsobem vysvětleny v odůvodnění napadených usnesení Nejvyššího soudu a vrchního soudu. Zamítnutím návrhu stěžovatele na zamítnutí insolvenčního návrhu vedlejší účastnice nemohlo dojít k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro nedodržení lhůty k jejímu podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu