ECLI:CZ:US:2021:4.US.2128.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2128/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek Klášterní dvůr 931-934, sídlem Klášterní dvůr 932, Rajhrad, zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou, sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2021 č. j. 28 Cdo 847/2021-80, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Tokad, s. r. o., sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a spravedlivý proces v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v řízení o žalobě vedlejší účastnice proti stěžovateli o zaplacení 359 411,50 Kč s příslušenstvím Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 7. 10. 2020 č. j. 13 Co 150/2020-49 potvrdil usnesení Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 4. 2020 č. j. 29 C 166/2019-27, jímž bylo řízení přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 9 EC 386/2011.
3. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť v rozporu s §241a odst. 2 občanského soudního řádu neobsahovalo způsobilé vymezení toho, v čem dovolatel spatřoval přípustnost dovolání. Nejvyšší soud konstatoval, že absence této (obligatorní) náležitosti dovolání představuje vadu dovolání, pro kterou nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Poukázal na to, že dovolatel v podaném dovolání toliko reprodukoval znění §237 občanského soudního řádu, aniž by formuloval konkrétní právní otázku a v návaznosti na ni řádně vymezil předpoklad přípustnosti dovolání, jež by byl podle jeho mínění ve vztahu k nastolené otázce naplněn. Dodal, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu) a není tedy naplněn již tím, že dovolatel uvede důvod dovolání [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Za řádné vymezení přípustnosti dovolání nebylo podle Nejvyššího soudu možno považovat ani námitku stěžovatele vážící se k aplikaci nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 40/18 (uveřejněného pod č. 327/2020 Sb.), k níž stěžovatel pouze uvedl, že tento krajským soudem aplikovaný nález se na posuzovanou věc nevztahuje. Nad rámec shora zmíněného Nejvyšší soud uvedl, že §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (podle něhož obecné soudy přikročily k přerušení řízení a na jehož výkladu a aplikaci závisí napadené rozhodnutí) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, kdy posouzení podmínek pro přerušení řízení podle uvedeného ustanovení je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu. Nejvyšší soud by úvahu krajského soudu o přerušení řízení mohl přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti, což v nyní posuzované věci shledáno nebylo, neboť okresní soud i krajský soud svá rozhodnutí o přerušení řízení přesvědčivě odůvodnily.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a dále uvádí, že je přesvědčen, že obvodní soud nemůže rozhodovat o pohledávce vedlejší účastnice, kterou tato uplatnila u okresního soudu, protože není předmětem řízení u obvodního soudu. Považuje za nesmyslné, aby o základu sporu rozhodoval odlišný soud od soudu, který bude rozhodovat o nároku na plnění. Domnívá se, že by bylo spravedlivé, aby v pozici žalobce vystupovala vedlejší účastnice a on byl v pozici žalovaného. Podotýká, že ve věci vedené u obvodního soudu se dostal do pozice žalobce proto, že vycházel z platnosti Smlouvy o dodávce tepelné energie č. 1/2009 a hradil na základě této smlouvy nepřiměřeně vysoké zálohy na cenu tepla. Tvrdí, že mu nebyly přes opakované žádosti předloženy žádné důkazy, které by svědčily o oprávněnosti požadavku vedlejší účastnice v pozici dodavatele tepla na úhradu zvýšené ceny tepla. Opětovně rovněž poukazuje na nesprávnou aplikaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/18. Odvolací soud v rozhodnutí odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/18, avšak tento nález se zabýval zejména otázkou zrušení §96 odst. 6 občanského soudního řádu, přičemž otázkou následného procesního postupu se Ústavní soud zabýval pouze okrajově, kdy uvedl, že předmětné ustanovení umožňuje po vrácení věci soudu nižšího stupně pokračovat ve věci bez ohledu na to, že žalovaný žalobci již plnil. K tomu uvedl: "Odpadá tak potřeba "skutečného" sporu o bezdůvodné obohacení, k němuž by muselo dojít, bylo-li by řízení po zpětvzetí žaloby zastaveno. Takové řízení by muselo být vedeno - ve vztahu k řízení původnímu - znovu se vším všudy, neboť důkazy dříve provedené by nemohly být do řízení nového "jen tak přeneseny", nýbrž by musely být provedeny znovu." Ústavní soud se však v žádném případě nevyjádřil tak, že takovýto postup by měl být aplikován ve všech případech tedy i v případech, kdy po vrácení věci nižšímu soudu dojde k odlišnému právnímu posouzení věci a důkazy provedené v předchozím řízení nebude možno v následujícím řízení uplatnit. Přístup Nejvyššího soudu považuje za příliš formalistický s tím, že tento formalismus ho ve svém důsledku zbavuje jeho práva na projednání věci a práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná (srov. např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v §236 až 239. Občanský soudní řád nejprve vymezuje obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§236 odst. 1 občanského soudního řádu), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její význam pro judikaturní praxi a korespondující pozici Nejvyššího soudu v této oblasti (§237, s doplňky v §238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výši peněžitého plnění aj. (§237). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz např. nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633)].
7. Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu a zjistil, že jeho obsah je téměř totožný s obsahem podané ústavní stížnosti. Je zřejmé, že stěžovatel nevzal v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz §241a odst. 2 občanského soudního řádu). V dovolání toliko rekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a reprodukoval §237 občanského soudního řádu, aniž by formuloval konkrétní právní otázku a v návaznosti na ni řádně vymezil předpoklad přípustnosti dovolání, jež by byl podle jeho mínění ve vztahu k nastolené otázce naplněn. Stejně jako v podané ústavní stížnosti stěžovatel v dovolání vyslovil přesvědčení, že obvodní soud nemůže rozhodovat o pohledávce vedlejší účastnice, kterou uplatnila u okresního soudu, protože není předmětem řízení u obvodního soudu. Uvedl, že je podle něj zcela nesmyslné, aby o základu sporu rozhodoval soud odlišný od soudu, který bude rozhodovat o nároku na plnění. Rovněž totožně jako v ústavní stížnosti v dovolání namítl, že považuje za spravedlivé, aby v pozici žalobce vystupovala vedlejší účastnice a on vystupoval v pozici žalovaného. Tvrdil, že mu přes opakované žádosti nebyly předloženy žádné důkazy svědčící o oprávněnosti požadavků vedlejší účastnice na úhradu zvýšené ceny tepla. Dodal, že krajský soud na jeho případ nesprávně aplikoval nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/18 a že vedení sporu před obvodním soudem postrádá smysl jak z hlediska hospodárnosti řízení, tak z hlediska základních zásad občanského soudního řízení.
8. Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání jako vadné, protože neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity tohoto závěru nezjistil. Ačkoliv i vztažení přípustnosti dovolání k judikatuře Ústavního soudu může být pro naplnění obligatorní náležitosti dovolání (ve smyslu §241a odst. 2 občanského soudního řádu) dostačující (srov. již shora uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), tak v nyní posuzované věci Nejvyšší soud správně shledal, že za řádné vymezení přípustnosti dovolání nebylo možno považovat ani námitku stěžovatele (kterou zopakoval i v ústavní stížnosti) týkající se údajně nesprávné aplikace nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/18, k níž stěžovatel pouze uvedl, že tento nález se na posuzovanou věc nevztahuje, aniž by náležitě konkretizoval toto své tvrzení, a zejména uvedl, že by snad rozhodnutí krajského soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva (již ani v této souvislosti stěžovatel v dovolání s určitostí neformuloval) vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, konkretizované uvedeným nálezem Ústavního soudu. Dovolání stěžovatele tak v rozporu s §241a odst. 2 občanského soudního řádu neobsahovalo způsobilé vymezení toho, v čem spatřoval přípustnost dovolání, přičemž absence této obligatorní náležitosti dovolání představuje vadu dovolání, pro kterou nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Za ústavně konformní Ústavní soud považuje i závěr Nejvyššího soudu, že by úvahu krajského soudu o přerušení řízení mohl přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (sub 3 shora). Postup Nejvyššího soudu proto nelze považovat za přehnaně formalistický.
9. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (v srpnu 2021) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli (jeho právní zástupkyni) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu