ECLI:CZ:US:2021:4.US.2134.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2134/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Ivanou Seifertovou, advokátkou, sídlem Legerova 1820/39, Praha 2 - Nové Město, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2021 č. j. 96 Co 73/2021-195 a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 17. prosince 2020 č. j. 8 Nc 54/2019-148, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a nezletilé L. Ž., M. Ž. a R. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení I. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu soukromého a rodinného života zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel u okresního soudu navrhl úpravu styku s první vedlejší účastnicí, dcerou druhé vedlejší účastnice a třetího vedlejšího účastníka. Tvrdil, že s matkou po dobu 17 let udržoval vztah, který však byl před dvěma lety ukončen. S první vedlejší účastnicí nadále docházelo k osobnímu kontaktu, nicméně situace se v posledním období zhoršila. Okresní soud napadeným rozsudkem návrh stěžovatele zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). V odůvodnění uvedl, že podle §927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, lze styk dítěte s osobou příbuznou nebo společensky blízkou upravit pouze tehdy, je-li zřejmé, že by nedostatek styku s touto osobou pro dítě znamenal újmu. V nyní posuzované věci dospěl k závěru, že styk první vedlejší účastnice se stěžovatelem není v jejím zájmu. Okresní soud připomenul, že první vedlejší účastnice je osvojencem druhé vedlejší účastnice, přičemž stěžovateli bylo nabídnuto, aby byl do rodného listu zapsán jako otec. Vzhledem k tomu, že tento postup odmítl, byl jako otec následně, na základě souhlasného prohlášení, zapsán třetí vedlejší účastník. Stěžovatel se na péči nepodílel, návštěvy byly pouze krátké. Vztahy první vedlejší účastnice se orientují výhradně na současnou rodinu, kontakt se stěžovatelem by pro ni byl podle znalce pouze zátěží.
3. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání. V něm uvedl, že okresní soud nezjistil úplně skutkový stav, zejména proto, že neprovedl výslech označených svědků. Podle jeho názoru je v zájmu první vedlejší účastnice obnovit s ním vztah, neboť ji hluboce miluje a jde současně o člověka, kterého považovala a považuje za svého otce. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl I. výrok rozsudku okresního soudu potvrzen (I. výrok). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (II. výrok). Krajský soud v odůvodnění zdůraznil, že doplnil řízení o vyjádření vedlejších účastníků, včetně pohovoru s nezletilou, zprávu opatrovníka a zprávu z mateřské školy. Zjistil, že situace v rodině se nezměnila a že by úprava styku se stěžovatelem nic dobrého nepřinesla. Uzavřel, že stěžovatel není pro první vedlejší účastnici osobou společensky blízkou, přičemž je rozhodujícím vztah dítěte k takové osobě, nikoliv naopak. Z vypracovaného znaleckého posudku navíc vyplynulo, že absence styku pro první vedlejší účastnici nepředstavuje žádnou újmu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti označil rozhodnutí obecných soudů za tvrdá, nespravedlivá a nedůvodná. Beze změny odkázal na odůvodnění svého odvolání proti rozsudku okresního soudu, zejména jde-li o hloubku vztahu s první vedlejší účastnicí a dokázání vřelosti tohoto vztahu. Krajský soud se však pouze omezil na jediný faktor, jímž je nedostatek styku, který podle tvrzení stěžovatele měl být způsoben násilným jednáním druhé vedlejší účastnice. K posouzení stavu věci nadto nebyl vyslechnut jediný nezaujatý svědek. V konečném důsledku měla být ochrana poskytnuta druhé vedlejší účastnici, která nedůvodně odtrhla dítě od člověka, jehož považovalo za svého rodiče. K hodnocení stavu věci stěžovatel doplnil, že jedno krátké sezení u psychologa nemá dostatečnou vypovídací hodnotu. Domnívá se, že předpoklady úpravy styku podle §927 občanského zákoníku byly splněny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.
7. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o nesplnění předpokladů úpravy styku nezletilé první vedlejší účastnice s ním jako s osobou společensky blízkou. Ustanovení §927 občanského zákoníku stanoví, že právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, má-li k nim dítě citový vztah, který není jen přechodný, a je-li zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení společenské blízkosti nezletilého dítěte a osoby žádající úpravu styku, resp. újmy dítěte v případě absence úpravy styku je předmětem úpravy podústavního práva, jejíž výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
8. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů o nemožnosti považovat ho za osobu první vedlejší účastnici společensky blízkou, resp. o absenci působení újmy první vedlejší účastnici neexistencí úpravy styku. Tato tvrzení však nejsou právní, nýbrž skutkové povahy a k založení důvodnosti ústavní stížnosti nepostačují. Ústavní soud k tomu připomíná, že podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte je nejlepší zájem dítěte předním hlediskem, na čemž je postavena rovněž právní úprava styku podle §927 občanského zákoníku. Z Komentáře Výboru OSN pro práva dítěte č. 14 ze dne 29. 5. 2013 (CRC/C/GC/14), konkrétně procesních záruk specifikovaných v bodě 106, vyplývá, že každé rozhodnutí o dítěti musí být motivováno, zdůvodněno a vysvětleno tak, aby bylo zřejmé, že právo dítěte na posouzení a uplatnění jeho nejlepšího zájmu jako předního hlediska bylo dodrženo. Ke zdůvodnění Komentář v bodech 52 a násl. specifikuje celkem sedm demonstrativních materiálních faktorů, které musejí být při vyhodnocení nejlepšího zájmu dítěte posouzeny, přičemž v nyní posuzované věci se obecné soudy soustředily na první tři z nich, konkrétně názor dítěte, identitu dítěte a zachování rodinných vazeb. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že při hodnocení prvního předpokladu užití §927 občanského zákoníku, tedy zda je stěžovatel pro první vedlejší účastnici osobou společensky blízkou, se obecné soudy soustředily na názor samotné první vedlejší účastnice. Při posuzování případné újmy v důsledku absence styku se správně zaměřily na identitu dítěte, zejména na prvky stability rodinného prostředí, i na její osobní pocity, koho považuje za své blízké či za svou rodinu. Požadavky na interpretaci zákona s přihlédnutím k hodnotám chráněným ústavním pořádkem (srov. §2 odst. 1 občanského zákoníku) i na zohlednění nejlepšího zájmu dítěte jako předního hlediska tak byly v plném rozsahu naplněny. Ani v ústavněprávní rovině proto obecným soudům není co vytknout.
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu