ECLI:CZ:US:2021:4.US.2141.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2141/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Heleny Křesinové, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. června 2021 č. j. 5 Afs 123/2021-18 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2019 č. j. 8 A 14/2019-18, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její ústavně zaručená práva podle čl. 36, 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou jejím právním zástupcem domáhala u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") určení, že úřední záznamy vedlejšího účastníka o neúčinnosti podání ze dne 11. 12. 2018 č. j. 8932344/18/2002-51521-108312 a č. j. 8935524/18/2002-51521-108312, jsou nezákonným zásahem. Vzhledem k tomu, že právní zástupce nedoložil plnou moc k zastupování stěžovatelky před městským soudem, městský soud vyzval stěžovatelku k prokázání zastoupení. Stěžovatelka však plnou moc přes výzvu nedoložila, a proto městský soud žalobu odmítl napadeným usnesením podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.").
2. Stěžovatelka proti napadenému usnesení městského soudu brojila kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud odmítl napadeným usnesením jako opožděnou. Nejvyšší správní soud ze spisu městského soudu zjistil, že stěžovatelku se nepodařilo zastihnout na adrese uvedené v žalobě a opis napadeného usnesení po jeho uložení a připravení k vyzvednutí nebylo možné vhodit do schránky. Z tohoto důvodu ho doručovatel zaslal zpět městskému soudu. Městský soud poté vyvěsil sdělení o možnosti si zásilku vyzvednout. Podle §49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudí řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §42 odst. 5 s. ř. s. bylo stěžovatelce doručeno posledním dnem doby pro uložení zásilky, resp. první následující pracovní den, tj. dne 1. 7. 2019. Poslední den k podání kasační stížnosti proti napadenému usnesení městského soudu připadl na den 15. 7. 2019. Kasační stížnost byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena dne 5. 5. 2021, tedy po uplynutí lhůty k jejímu podání. Nejvyšší správní soud uvedl, že městský soud nepochybil, doručoval-li opis napadeného usnesení přímo stěžovatelce, a nikoli jejímu právnímu zástupci. Odkázal přitom na svoje usnesení ze dne 16. 11. 2017 č. j. Vol 65/2017-24 a na komentářovou literaturu (viz Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 365).
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka tvrdí, že sice obdržela od městského soudu výzvu k doložení plné moci, avšak ta neobsahovala poučení podle §37 odst. 5 s. ř. s. Městský soud proto chybně její žalobu odmítl. Dále tvrdí, že městský soud zaslal napadené usnesení právnímu zástupci stěžovatelky "teprve po dvou letech", a to po tom, co se právní zástupce o odmítnutí žaloby dozvěděl z veřejně dostupných údajů. Tímto postupem městský soud mlčky uznal, že stěžovatelka byla právně zastoupena. Doručoval-li by městský soud správně, tedy podle stěžovatelky jejímu právnímu zástupci, nedošlo by ani k odmítnutí kasační stížnosti stěžovatelky pro opožděnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
2. Jde-li o ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu, ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
1. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo při procesním postupu jemu předcházejícímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
2. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování obecných soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva).
3. Těžištěm ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu, je tvrzení stěžovatelky, že městský soud chybně doručil stěžovatelce napadené usnesení, a proto Nejvyšší správní soud nesprávně odmítl její kasační stížnost jako opožděnou.
4. Spojuje-li proto stěžovatelka chybné odmítnutí své kasační stížnosti s chybným doručením opisu napadeného usnesení městského soudu, je nutné uvést, že na uvedené tvrzení reagoval srozumitelně a logicky (a tedy řádně) již Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení (sub 3 in fine). Jak se podává z jeho odůvodnění, doručení písemnosti přímo tomu, o jehož práva a povinnosti v řízení jde, nebylo-li řádně prokázáno jeho zastoupení, odpovídá ustálené rozhodovací praxi správních soudů i doktríně. Stěžovatelka nepředkládá žádné argumenty (natož ústavněprávní, srov. sub 8), jimiž by zpochybňovala řádně odůvodněný výklad zastávaný ustáleně Nejvyšším správním soudem a doktrínou. Není ani rozhodné, zda městský soud po určité době doručil napadené usnesení právnímu zástupci stěžovatelky. Rozhodné je, že městský soud doručil-li opis usnesení v souladu se zákonem, nastaly účinky jeho doručení, a proto stěžovatelka podala kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu po lhůtě k jejímu podání. Nejvyšší správní soud proto nezasáhl do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, odmítl-li její kasační stížnost jako opožděnou.
5. Ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení městského soudu je nepřípustná, neboť podání opožděné kasační stížnosti není vyčerpáním procesního prostředku k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Daný požadavek totiž není splněn jen tím, že řízení o procesním prostředku k ochraně práva bylo zahájeno, nýbrž zahrnuje i požadavek na jeho řádné a včasné podání včetně uvedení všech jeho obligatorních náležitostí. Zejména pak není splněn podáním opravného prostředku vadného či jeho opožděným podáním; tomu je naopak nutno postavit na roveň situaci, kdy opravný prostředek nebyl uplatněn vůbec [srov. bod 60 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) či bod 11 usnesení ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3346/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelka proto proti napadenému usnesení městského soudu řádně nevyčerpala zákonné prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti napadenému usnesení městského soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu