ECLI:CZ:US:2021:4.US.2162.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2162/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem, sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2021 č. j. 13 Co 437/2020-200, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1. nezletilé V. J., 2. nezletilé L. J. a 3. D. J., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 14, 26 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 9. 2020 č. j. 90 P 435/2015-165 bylo stěžovateli zvýšeno výživné s účinností od 1. 8. 2018 pro 1. vedlejší účastnici (dále též "nezletilá V.") z částky 400 Kč měsíčně na částku 5 000 Kč měsíčně a pro 2. vedlejší účastnici (dále též "nezletilá L.") z částky 300 Kč měsíčně na částku 4 500 Kč měsíčně se splatností k 15. dni v měsíci a bylo vyčísleno dlužné zvýšené výživné za dobu od 1. 8. 2018 do 30. 9. 2020 v částce 119 600 Kč pro nezletilou V. a v částce 109 200 Kč pro nezletilou L. se splatností do dvou měsíců od právní moci rozsudku a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. K odvolání stěžovatele i 3. vedlejší účastnice (dále též "matka") Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že výživné stanovené otci rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 7. 2015 č. j. 91 Nc 139/2015-25 pro nezletilou V. v částce 400 Kč měsíčně a pro nezletilou L. v částce 300 Kč měsíčně zvýšil s účinností od 1. 8. 2018 na částku 3 000 Kč měsíčně pro nezletilou V. a na částku 3 000 Kč měsíčně pro nezletilou L. a s účinností od 1. 11. 2019 na částku 6 000 Kč měsíčně pro nezletilou V. a na částku 6 000 Kč měsíčně pro nezletilou L., přičemž výživné je splatné vždy do každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky. Nedoplatek na výživném vzniklý jeho zpětným zvýšením za dobu od 1. 8. 2018 do 30. 4. 2021 v částce 139 800 Kč pro nezletilou V. a v částce 143 100 Kč pro nezletilou L., jakož i výživné splatné od 1. 5. 2021 do konce měsíce, v němž bude tento rozsudek doručen, je otec povinen zaplatit do tří dnů od doručení rozsudku k rukám matky (výrok I). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok II). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
4. Krajský soud zejména shledal, že do konce roku 2018 otec vykázal sice čistý příjem z podnikání 17 214 Kč měsíčně, avšak ve skutečnosti musel být jeho příjem mnohem vyšší, pakliže částkou 28 000 Kč měsíčně hradil své závazky, měl úspory 300 000 Kč a z těchto příjmů žije dosud, a to zjevně proto, že jeho výdaje byly podstatně nižší než vykázaných 80 %. S ohledem na výpověď otce krajský soud dospěl k závěru, že mohly představovat maximálně 40 % příjmů, tudíž od 1. 8. 2018 do 31. 8. 2019 činil průměrný čistý měsíční příjem otce 58 181 Kč a po odpočtu 28 000 Kč na splátky půjčky pak čistý příjem otce v tomto období činil cca 30 000 Kč, což je nárůst pětinásobný, na který je třeba reagovat. Krajský soud výživné proto zvýšil pro každou z dcer od 1. 8. 2018 na 3 000 Kč měsíčně, když k tomuto datu uplynuly rovněž tři roky, během nichž jejich odůvodněné potřeby nepochybně vzrostly v důsledku jejich fyzického a psychického vývoje a u nezletilé L. také v souvislosti se zahájením školní docházky, což si vyžaduje zvýšení ještě o málo vyšší. Pro ukončení samostatné výdělečné činnosti otce pro obchodní společnost X, ačkoli ta opakovaně měla o jeho práci zájem, neshledal krajský soud žádný důležitý důvod. Otec sám nejprve bez bližšího osvětlení tvrdil, že ho k tomu vedly rodinné důvody, a poté v odvolání tvrdí, že musel dostavět dům, přitom nikde nepracuje, byť tvrdí, že mu nabídky práce chodí, ale "za 20 000 Kč měsíčně se pracovat nevyplatí". Za situace, kdy má otec zákonnou vyživovací povinnost k nezletilým dětem, kterým platí neúměrně nízké výživné, je podle krajského soudu namístě nadále vycházet z jeho výdělečné potenciality, tedy z příjmu, jakého by dosahovat mohl, neukončil-li by bez důležitého důvodu samostatnou výdělečnou činnost. Do 31. 10. 2019 by tak jeho potenciální příjem činil nadále 30 000 Kč měsíčně a od 1. 11. 2019 by činil již 58 000 Kč čistého měsíčně, protože od uvedené doby už otec půjčku ve výši 28 000 Kč měsíčně neplatí. Jde tak o dvojnásobný nárůst jeho příjmu, čemuž odpovídá i zvýšení výživného na 6 000 Kč měsíčně. Otec jinou zákonnou vyživovací povinnost nemá, nad rámec běžného výživného nepřispívá a s dětmi se stýká minimálně. Krajský soud dále přihlédl k tomu, že matka si již k oběma dcerám plní vyživovací povinnost finančně, což také nepochybně po celou dobu s ohledem na výši výživného činila.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel nesouhlasí s (ne)aplikací výdajového paušálu při posuzování příjmů, ani se stanovením výživného užitím potenciálního příjmu, přičemž je přesvědčen, že každá osoba má ze zákona právo na svobodnou volbu povolání, kdy zejména nikdo nemůže být, a to ani soudem, nucen k výkonu práce mimo svou vlast. Postup krajského soudu, který nijak nezkoumal okolnosti, za kterých stěžovatel dosáhl výdělku jako OSVČ, při současném snížení výdajů úvahou soudu, pak přináší výraznou nerovnost mezi rodiči, zvláště při aplikaci potenciálního a v České republice nedosažitelného výdělku, ze kterého bylo krajským soudem stanoveno běžné výživné. Obecné soudy fakticky zavádějí formu novodobého otrokářského systému, kdy rodič, jemuž je stanoveno výživné, přestože má soud za prokázané, že není rodič schopen tohoto výdělku reálně při práci v České republice dosáhnout, by měl podle názoru soudu přetrhat své rodinné i další společenské vazby a pracovat v zahraničí, aby mohl neadekvátně stanovenou vyživovací povinnost hradit. Závěrem krajského soudu, že měl nadále pracovat pro obchodní společnost X v zahraničí, a výrazně déle, než jaká je obvyklá zákonem stanovená pracovní doba, resp. omezené přesčasové hodiny pro běžného zaměstnance, a v kombinaci těchto požadavků tak dosahovat vyššího výdělku, došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud výrazně pochybil při výkladu zákonů a nerozhodoval v řízení nestranně a spravedlivě, ale zvolil postup hájení zájmů matky i před zájmy nezletilých, když stěžovatele, který se sotva dostal z převážné části společných dluhů z manželství za cenu zřeknutí se veškerého majetku, kdy matka se celé roky na základě ústní dohody o tom, že stěžovatel bude hradit dluhy a ona se bude starat o děti, opětovně zadlužil. Přestože zákon hovoří o tom, že by děti měly mít výživné odpovídající životní úrovni rodiče, krajský soud svým rozhodnutím vytvořil nepoměr, kdy nemajetný rodič má majetnému rodiči přispívat měsíčně částkou, která činí podle skutkových zjištění okresního soudu více než 50 % z potenciálního příjmu, kterého je stěžovatel schopen reálně dosahovat při výkonu práce v České republice v oboru, na který je vyučen. Takto stanovené výživné není stěžovatel schopen reálně hradit, kdy i při zaměstnání se soudem zjištěným příjmem není možné plného uspokojení běžného výživného dosáhnout ani výkonem rozhodnutí. Krajský soud tedy i přes znalost majetkových poměrů stěžovatele a povědomí o možných mzdových výdělcích při zaměstnání v České republice, stanovil výživné tak, že je pro stěžovatele likvidační.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
11. Napadený rozsudek vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Krajský soud ve věci provedl dostatečné doplnění dokazování, zabýval se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného, přičemž své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil (srov. zejména body 9 a 16 až 20 napadeného rozsudku) a Ústavní soud v jeho závěrech neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
12. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
13. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu