ECLI:CZ:US:2021:4.US.2189.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2189/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Varoxa s. r. o., sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Michalem Stupkou, advokátem, sídlem Družstevní 1395/8, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2021 č. j. 11 Tvo 7/2021-35975 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2021 č. j. 6 To 28/2020-35912, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatelka požádala o přednostní projednání ústavní stížnosti s odůvodněním, že zásah do jejích základních práv trvá již nepřiměřeně dlouhou dobu.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl žádost stěžovatelky (a dalších pěti obchodních společností) o zrušení zajištění věcí podle §79f odst. 2 a 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 45 T 3/2016. V této trestní věci byl již Městským soudem v Praze vynesen dne 29. 11. 2019 nepravomocný odsuzující rozsudek, jímž bylo mimo jiné rozhodnuto o zabrání zajištěných nemovitostí a finančních prostředků (ve vlastnictví stěžovatelky a dalších zúčastněných osob) podle §101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud v napadeném usnesení obsáhle popsal propojení jednotlivých subjektů a konstatoval, že trvající zajištění majetku je i nadále přiměřené, ačkoliv trvá již téměř osm let. To je podle vrchního soudu odůvodněno zejména složitostí dané věci, ve které vystupuje 19 obžalovaných, jde o koordinovanou složitou majetkovou trestnou činnost s přeshraničním prvkem a s celkovou škodou přes 1,3 miliardy Kč. V napadeném rozhodnutí vrchní soud konstatoval, že nemůže přezkoumávat závěry týkající se viny, vyslovené v nepravomocném rozsudku. Podle jeho názoru však přetrvává důvodné podezření, že zajištěné věci jsou výnosem z trestné činnosti.
3. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou Nejvyšší soud zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se se závěrem vrchního soudu, že aktuální zjištění orgánů činných v trestním řízení (podrobně rozvedena v nepravomocném rozsudku městského soudu) svědčí o tom, že zajištěné věci jsou výnosem z trestné činnosti. Z okolností případu nevyplývá, že by zajištění trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Přihlédnout je rovněž třeba ke skutečnosti, že odvolací řízení se protahuje trvající pandemií.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích nevypořádaly s jejími konkrétními tvrzeními zpochybňujícími ústavnost zajištění majetku. Rezignovaly na vlastní závěry, neboť pouze odkázaly na nepravomocný rozsudek. Tím porušily závěry judikatury Ústavního soudu, a především se nevyjádřily ke skutečnosti, že došlo ke změně ve vlastnické struktuře stěžovatelky a nevzaly v potaz zájem poškozené společnosti. Za nedostatečné považuje stěžovatelka i odůvodnění rozsudku, na nějž soudy v napadených rozhodnutích odkázaly. Existence nepravomocného rozsudku pak není podle žádného právního předpisu důvodem pro trvání zajištění majetku. Další pochybení spatřuje stěžovatelka v závěru Nejvyššího soudu, podle nějž se soudy nemohly v napadených řízeních zabývat skutečnostmi, které se týkají merita trestního řízení. Podle stěžovatelky jsou však soudy povinny vzít v potaz všechny okolnosti. Uvedené skutečnosti jsou o to závažnější, že zajištění majetku trvá již přes osm let. Zároveň není zřejmé, kolik let ještě bude trestní řízení trvat. Další zajištění majetku je tak podle stěžovatelky nepřiměřené.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním typem řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
7. Pro posuzovanou věc je třeba při hodnocení její opodstatněnosti uvést, že Ústavní soud o obsahově obdobné ústavní stížnosti (jiné ze zúčastněných osob, napadající totožná rozhodnutí) rozhodl usnesením ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 2115/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V něm dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí neodporují ustálené nálezové judikatuře Ústavního soudu a trvající zajištění majetku nepředstavuje porušení ústavní práv stěžovatelky. Ústavní soud při posuzování nynější věci neshledal žádný důvod se od závěrů uvedeného usnesení odchýlit.
8. Napadená rozhodnutí se (byť stručně) zabývají všemi kritérii, rozhodnými pro posouzení zákonnosti trvání zajištění majetku. Skutečnost, že soudy explicitně nereagovaly na některé námitky míjející se s předmětem řízení o žádosti o zrušení zajištění majetku, nepředstavuje porušení ústavních práv stěžovatelky. Vypořádání některých námitek účastníků řízení jako nedůvodných lze totiž dovodit z kontextu celého rozhodnutí. Tak tomu je i v dané věci, kdy stěžovatelka považuje marginální skutečnosti za důležité (např. změny v její vlastnické struktuře) a naopak bagatelizuje významnou skutečnost existence nepravomocného rozsudku, který významně zvyšuje pravděpodobnost naplnění smyslu zajištění majetku.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. O návrhu na přednostní projednání Ústavní soud zvlášť nerozhodoval, neboť mu de facto vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu