ECLI:CZ:US:2021:4.US.2204.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2204/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., t. č. Věznice Znojmo, zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem, sídlem náměstí 3. května 1606, Otrokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021 sp. zn. 3 Tdo 1363/2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2020 č. j. 5 To 57/2019-16226 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 4 T 6/2015-15766, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 4, 90 a 95 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele (vedle dalších 8 obžalovaných) vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaného dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že od roku 2006 do roku 2012 v úmyslu obohatit se získáním nemovitostí předkládal poškozeným ve více než 20 případech smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, aniž by jim vysvětlil její podstatu (naopak jim často tvrdil, že jde o instituty jiné) a byl si vědom toho, že poškození nebudou vzhledem ke své majetkové situaci pravděpodobně schopni závazkům ze smlouvy dostát, což se také stalo a došlo k prodeji zajištěných nemovitostí, načež stěžovatel nevyplatil poškozeným rozdíl mezi utrženou cenou a výší vyplacené půjčky. Za uvedené jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč, k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu podnikání v oblasti nabízení, poskytování a zprostředkovávání půjček či jiných finančních produktů a dále i v oblasti realitní v trvání deset let a k trestu propadnutí věci (v rozsudku vyjmenovaných nemovitostí a pohledávky z pojistné smlouvy). Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. Ve dvou dílčích skutcích byl stěžovatel zproštěn obžaloby. K závěru o vině stěžovatele dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozených a některých obžalovaných, jakož i listinných důkazů. Z nich podle soudu vyplynulo, že skupina si pro půjčky vybírala osoby ve finanční nouzi, u nichž však byla minimální schopnost poskytnuté prostředky splatit, čímž se obžalovaní dostali k jejich nemovitostem, a to za cenu výrazně nižší než byla jejich hodnota. Smyslem "podnikání" obžalovaných tak nebylo obdržet zisk ze zaplacených úroků. Uzavřené smlouvy byly jen zastírací manévr k získání nemovitostí, po jejichž prodeji poškození nedostali ani rozdíl mezi jejich hodnotou a výší jejich dluhu. Ten byl často uměle navyšován dalšími zbytečnými náklady. Podmínky závazku nebyly poškozeným vůbec vysvětleny nebo byli přímo oklamáni (podepisovali prázdné pokladní doklady). O věrohodnosti desítek vzájemně se neznajících poškozených neměl soud důvod pochybovat.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu v části týkající se náhrady škody jednomu z poškozených. Ve zbytku ponechal rozsudek nezměněn. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu o povaze činnosti obžalovaných jako cíleného vyhledávání zranitelných skupin osob vlastnících nemovitosti s cílem se těchto nemovitostí zmocnit. Půjčování peněz bylo v tomto případu jen zástěrkou.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Soudy se podle jeho názoru dostatečně vypořádaly se všemi důkazními návrhy a provedly důkazy v dostatečném rozsahu. Skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Soukromoprávní povaha vztahů mezi poškozenými a obžalovanými nebrání tomu, aby jednání obžalovaných naplnilo znaky skutkové podstaty nějakého trestného činu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy dostatečně nevyhodnotily občanskoprávní povahu podstaty celé věci. Z jejího nepochopení pak nesprávně dovodily stěžovatelův úmysl. Soudy měly povinnost jako předběžnou otázku posoudit obsah norem soukromého práva a teprve z něj bylo možné dovodit trestněprávní odpovědnost. Poškození byli podle stěžovatele dopředu informováni o způsobu zajištění. Podstatné však je, že výkon zajišťovacích institutů ovlivňuje dlužník (ne)plněním závazku. Ani při záměně dvou zajišťovacích institutů tak nemohly být naplněny znaky podvodu, neboť újma poškozeným vznikla až jejich neplněním. Většina stěžovatelových klientů svůj závazek splnila a o nemovitosti tak nepřišla. To však ani orgány činné v trestním řízení nezjišťovaly (v rozporu se zásadou vyhledávací).
6. Podvodný úmysl nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že stěžovatel dlužníkům nedoplatil tzv. hyperochu [rozdíl mezi obvyklou cenou (scil. výsledkem zpeněžení) prodané nemovitosti a výší nesplacené jistiny půjčky]. Taková konstrukce totiž odporuje právním předpisům i obsahu smluv mezi stěžovatelem a poškozenými. V daném případě byly některé nemovitosti v dražbě prodány za dvě třetiny obvyklé ceny, což soudy nezohlednily. Rovněž bylo nutné zohlednit další příslušenství jistiny a náklady spojené s dražbou. Soudy s tím související důkazy naprosto ignorovaly a tím dospěly k nesprávnému závěru o výši způsobené škody.
7. Dále soudy nepřijatelně připsaly stěžovateli k tíži právní neznalosti a snížený intelekt poškozených, které si ani stěžovatel sám nevybíral. Stěžovatel však tato kritéria ani posoudit nemohl. Navíc stěžovatel poukazuje na občanskoprávní zásadu "práva náleží bdělým". Většina poškozených v dané věci pak postupovala naopak velmi nebděle. Stejně tak soudy nerespektovaly zásadu smluvní autonomie. Výši způsobené škody určily soudy nesprávně tak, že poškozeným byla způsobena větší škoda, než jaká byla hodnota jimi ztraceného majetku. To má ve výsledku vliv na právní kvalifikaci stěžovatelova jednání. Ze všech výše uvedených okolností vyplývají podle stěžovatele důvodné pochybnosti u jednotlivých skutků, které soudy bagatelizovaly poukazem na stěžovatelův "modus operandi". Dále stěžovatel namítá, že provedené důkazy soudy hodnotily jednostranně a některé důkazní návrhy zamítly bez dostatečného odůvodnění (např. k prokázání stěžovatelovy schopnosti účastnit se hlavních líčení). Konečně stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil obsah jeho dovolání a relevantními námitkami se nezabýval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušené části rozsudku krajského soudu, je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení podle trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko obsáhle zopakoval svoji obhajobu z předchozích fází trestního řízení, aniž by konkrétně reflektoval, že se soudy s těmito argumenty vypořádaly. Odkázat lze zejména na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který se se všemi námitkami (byť stručně) přesvědčivě vypořádal. Značná část stěžovatelových námitek představuje jeho odlišný náhled (přehlížející řadu skutkových zjištění) na hodnocení důkazů (ať už konkrétních nebo ve svém souhrnu), z něhož však nelze dovodit žádný ústavněprávní deficit napadených rozhodnutí. Ta ve svém odůvodnění vzala stěžovatelovy námitky v potaz a dostatečně vysvětlila jejich nedůvodnost. Ani Ústavní soud neshledal v závěrech obecných soudů extrémní rozpor s obsahem provedených důkazů. Závěry o vině jsou jejich logickou a srozumitelnou intepretací. Zároveň se soudy vypořádaly se všemi pochybnostmi, které mohly z těchto důkazů rozumně vyplývat. Zčásti je přesvědčivě rozptýlily a zčásti postupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Stěžovateli by bylo možné přisvědčit v tom, že podvodný úmysl nelze dovozovat z dílčích (z kontextu vytržených) okolností jednotlivých smluvních vztahů. To však soudy neučinily. Podvodný úmysl byl prokázán souborem nepřímých důkazů, prokazujících nenáhodnost i nekalost jednotlivých dílčích jednání stěžovatele i ostatních obžalovaných.
12. Namítá-li stěžovatel nezohlednění norem občanského práva a soukromoprávní podstaty celé věci, pak i s touto námitkou se dostatečně vypořádal Nejvyšší soud. Trestnímu postihu stěžovatele nebrání, že jeho jednání není explicitně normami občanského práva zapovězeno (byť by tomu tak v dané věci jistě bylo, neboť přinejmenším v některých případech bylo prokázáno aktivní uvádění poškozených v omyl prostřednictvím lží, tedy v ostatních případech šlo o využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností). Tím spíše však takovému postihu nemohou bránit stěžovatelovy poukazy na obecné zásady občanského práva, jejichž prostřednictvím svaluje stěžovatel vinu na poškozené.
13. Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatné, že trestnost svého jednání mohl stěžovatel snadno dovodit ze znění trestních předpisů (nullum crimen sine lege certa), jimž žádné jiné právní předpisy svým zněním neodporují. Ze soukromoprávní povahy vztahů mezi poškozenými a stěžovatelem nelze konečně dovodit ani naplnění podmínek pro vyloučení trestního postihu s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe.
14. Konečně Nejvyšší soud se dostatečně zabýval i námitkou nesprávně zjištěné výše škody, která odpovídá způsobu jejího určení podle trestních předpisů. K jeho závěrům nemá Ústavní soud co dodat. Nelze se ztotožnit se stěžovatelovou námitkou, že by se Nejvyšší soud s relevantními dovolacími námitkami nevypořádal. Stejně tak se vypořádal i s námitkou k rozsahu provedených důkazů a tzv. opomenutých důkazů. Ani v tom mu nelze nic vytknout.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu