ECLI:CZ:US:2021:4.US.2219.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2219/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, sídlem Radniční 237/13, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2021 č. j. 25 Cdo 807/2021-361, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 2020 č. j. 19 Co 113/2020-306 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. února 2020 č. j. 7 C 282/2017-244, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a České republiky - Vězeňské služby České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 8. 2021, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel se proti vedlejší účastnici žalobou domáhal písemné omluvy a zaplacení částky 250 000 Kč jako peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou mu vedlejší účastnice měla způsobit výroky učiněnými v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 30 A 72/2016, v němž bylo na základě správní žaloby stěžovatele rozhodnuto o zrušení jejího rozhodnutí o uložení kázeňského trestu ze dne 27. 6. 2016. Vedlejší účastnice měla na adresu stěžovatele v řízení uvést, že "zranění, která utrpěl ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, si způsobil sám" (dále jen "první výrok"), že "je psychicky nemocná osoba" (dále jen "druhý výrok") a že "byl umístěn na vězeňskou celu mezi kuřáky se svým souhlasem" (dále jen "třetí výrok"). Výroky dle stěžovatele směřovaly ke snížení jeho vážnosti v předmětném řízení a zasáhly do jeho cti. Dokumenty obsahující tyto výroky vedlejší účastnice údajně následně založila do spisu stěžovatele a zacházela s ním jako s problémovým vězněm.
3. O žalobě stěžovatele rozhodl Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem tak, že ji v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl okresní soud k závěru, že tvrzené výroky nepředstavovaly zásah, který by byl objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení nebo ohrožení osobnosti stěžovatele, a není tak naplněn nezbytný předpoklad vzniku nároků z ochrany osobnosti podle §82 občanského zákoníku a potažmo nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §2956 občanského zákoníku. První výrok nemohl zasáhnout osobnostní práva stěžovatele, neboť vedlejší účastnice toliko citovala ze závěrečné zprávy vyhotovené v návaznosti na vnitřní šetření, tato zpráva byla nadto stěžovateli známa a byla mezi důkazy v řízení vedeném pod sp. zn. 30 A 72/2016 zařazena na jeho návrh. Druhý výrok dle závěrů okresního soudu vedlejší účastnice v předmětném řízení vůbec neučinila. Třetí výrok od vedlejší účastnice zazněl, měl ale oporu v provedeném dokazování, a to především v záznamovém listu, v němž stěžovatel svým podpisem stvrdil souhlas s umístěním do kuřácké cely. Okresní soud uzavřel, že předmětné výroky nemohly zasáhnout do cti a vážnosti stěžovatele ani nemohly mít nepříznivý vliv na jeho postavení v řízení, v němž krajský soud dne 25. 7. 2017 jeho správní žalobě vyhověl.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž vyjádřil svůj nesouhlas se skutkovými i právními závěry okresního soudu a navrhl doplnit dokazování o nové důkazy ze spisu vedeného u Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "krajské státní zastupitelství") a z jiných spisů vedených u okresního soudu ve věcech, jež se týkají stěžovatele. Krajský soud však k provedení nově navržených důkazů nepřistoupil s odkazem na §205a občanského soudního řádu, neboť navrhované důkazy existovaly již v průběhu řízení před okresním soudem, nadto musela být jejich existence stěžovateli známa a částečně není ani zřejmé, jak mají přispět k prokázání tvrzených zásahů do osobnostních práv. Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, jenž podle jeho názoru provedl dokazování v rozsahu zcela dostačujícím, a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Zároveň zdůraznil nutnost zohlednit, že výroky tvořily součást procesní obrany žalované jako účastnice soudního řízení, a tudíž byla přirozená její snaha předkládat soudu tvrzení a argumentaci, jež jsou pro ni výhodnější. Byť není a priori vyloučeno, aby účastník řízení svými tvrzeními porušil osobnostní práva jiného účastníka, muselo by jít o excesivní vybočení z procesní role (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. Cpjn 13/2007). Taková situace však v daném případě nenastala. Vyjádření vedlejší účastnice v řízení o správní žalobě stěžovatele byla z pohledu procesní obrany přiměřená a souvisela s předmětem řízení. Krajský soud proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Ve věci nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, neboť stěžovatel řádně a konkrétně nevymezil otázky, které dovolacímu soudu předkládá. Dovolací soud z obsahu dovolání dovodil, že stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem krajského soudu, že se při procesní obraně vedlejší účastnice nedopustila excesu a její vyjádření nebyla s to přivodit zásah do osobnostních práv stěžovatele. Přitom však stěžovatel vychází ze skutkového stavu odlišného, než jak jej zjistily krajský soud a okresní soud. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy a došly na jejich základě k nesprávným skutkovým závěrům, ani že krajský soud pochybil, pokud nepřipustil stěžovatelem navržené nové důkazy. Dovolací soud uzavřel, že rozsudek krajského soudu je logicky a srozumitelně odůvodněn a jeho závěry nejsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
III.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům nerespektování elementárních zásad občanského soudního řízení při dokazování. Tvrdí, že okresní soud se nevypořádal se všemi skutečnostmi, jež v řízení vyšly najevo, ignoroval část provedených důkazů, nehodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti a dospěl ke skutkovým závěrům, jež jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Okresní soud zejména ignoroval obsah záznamového listu, jenž měl být pozměněn až po připojení jeho podpisu, a tudíž nemohl být oporou pro třetí výrok vedlejší účastnice, a dále opominul obsah lékařských zpráv, které měly dokazovat nepravdivost prvního výroku.
7. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud pochybil, když nepřipustil jeho důkazní návrhy k prokázání nepravdivosti prvního výroku vedlejší účastnice, zejména protokoly z jednání konaných před okresním soudem v prosinci roku 2019 a únoru roku 2020 v jiném řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 2015/2017. Stěžovatel konečně tvrdí, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení nerespektoval svoji judikaturu, čímž postupoval v rozporu se zásadou předvídatelnosti práva a soudního rozhodování.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Vlastní posouzení
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. Postupu obecných soudů při dokazování nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Okresní soud se důkazními návrhy stěžovatele důkladně zabýval, provedl důkazy nezbytné pro rozhodnutí ve věci a své skutkové i právní závěry v rozsudku detailně odůvodnil. Co se týče důkazu záznamovým listem, na který stěžovatel poukazuje především, okresní soud ve svém rozsudku vyložil, proč nemá za prokázané tvrzení stěžovatele, že listinu v předloženém znění nepodepsal a tato musela být pozměněna až následně. Stěžovateli nelze dát za pravdu ani ohledně namítaného opomenutí důkazu lékařskými zprávami, jimiž se okresní soud zabýval a uzavřel, že z objektivních nálezů není možné učinit závěr o cizím zavinění stěžovatelem udávaných zdravotních obtíží.
13. Nelze přisvědčit ani námitce, že krajský soud jednal v rozporu s požadavky na řádně vedené soudní řízení, když v odvolacím řízení nepřipustil nové důkazní návrhy stěžovatele. Jak se podává z odůvodnění rozsudku krajského soudu, tento soud odmítl dodatečné důkazy ze spisu vedeného u krajského státního zastupitelství s poukazem na §205a občanského soudního řádu, neboť tyto existovaly již v době konání řízení před okresním soudem a jejich existence nadto byla evidentně stěžovateli tou dobou známa. Stejně se krajský soud vyjádřil i k nově navrhovaným důkazům ze spisů vedených u okresního soudu v dalších věcech týkajících se stěžovatele, jejichž provedení považoval za nadbytečné. Skutkový stav byl totiž spolehlivě zjištěn okresním soudem a není zřejmé, jak by tyto důkazy mohly přispět k jeho dalšímu objasnění.
14. Nelze souhlasit ani s argumentací stěžovatele stran nepředvídatelnosti postupu Nejvyššího soudu. Napadené usnesení se řádně vypořádalo s otázkou přípustnosti dovolání, přičemž závěry dovolacího soudu nejsou v rozporu s judikaturou, na niž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje.
15. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení čl. 90 Ústavy, základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani jiných jeho ústavně zaručených základních práv či svobod.
16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu