ECLI:CZ:US:2021:4.US.2222.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2222/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Libora Malého, zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem, sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2021 č. j. 9 Ad 3/2015-136, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České advokátní komory, sídlem Národní třída 118/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byl porušen čl. 90 Ústavy a jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že stěžovatel je od roku 2009 advokátním koncipientem. Dne 22. 2. 2012 stěžovatel uzavřel s městem Žamberk mandátní smlouvu, kterou se zavázal pro něj jednat s dotčenými osobami a orgány veřejné moci ve věci výstavby objektu "Bioplynová stanice", vypracovat analýzu skutkového stavu a variantního návrhu řešení, jakož i případnou dohodu o narovnání a jednat a zastupovat město Žamberk v případných soudních řízeních a navazujících a souvisejících záležitostech. Město Žamberk se zavázalo stěžovateli za vykonanou činnost poskytnout odměnu.
3. Kárný senát vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 14. 8. 2013 č. j. K 13/2013 shledal stěžovatele kárně proviněným a uložil mu kárné opatření (napomenutí a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 3 000 Kč). Kárné provinění stěžovatele spočívalo v porušení §16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii"), §17 téhož zákona ve spojení s čl. 4 odst. 1 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, a §38 odst. 1 a 2 zákona o advokacii, vše ve spojení s §39 téhož zákona, neboť jako advokátní koncipient svým jménem a na svůj účet poskytoval právní služby městu Žamberk (sub 2), přestože k tomu podle §2 odst. 1 zákona o advokacii není jako advokátní koncipient oprávněn. Odvolací senát vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 13. 11. 2014 sp. zn. K 13/2013 zamítl odvolání stěžovatele a uvedené rozhodnutí kárného senátu potvrdil.
4. Stěžovatel brojil proti rozhodnutí odvolacího senátu vedlejší účastnice správní žalobou. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 4. 2018 č. j. 9 Ad 3/2015-34 žalobou napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc vedlejší účastnici k dalšímu řízení. Podle městského soudu nebylo jednání stěžovatele poskytováním právních služeb podle §1 odst. 2 věty první zákona o advokacii, neboť byť šlo o formu právní pomoci a šlo o činnost úplatnou, nešlo o činnost soustavnou. Uvedený rozsudek městského soudu poté zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 7. 2019 č. j. 9 As 155/2018-48 a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, neboť činnost vykonávaná stěžovatelem pro město Žamberk (sub 2) je poskytováním právních služeb. Stěžovatel činnost podle uvedené mandátní smlouvy vykonával soustavně, což se podává z jejího rozsahu (činnost spočívající v několika právních službách, k jejímuž provedení je zapotřebí delší doby); nešlo toliko o zastoupení v soudním řízení, činnost byla rozsáhlejší. Soustavnost přitom "nelze spojovat s počtem právních případů (kauz)" či počtem osob, pro které je vykonávána.
5. Městský soud následně rozsudkem ze dne 9. 3. 2020 č. j. 9 Ad 3/2015-90 žalobou napadené rozhodnutí znovu zrušil a věc vrátil vedlejší účastnici k dalšímu řízení. Jednání stěžovatele podle městského soudu nebylo závažné podle §32 odst. 2 zákona o advokacii; stěžovatel jednal v zájmu klienta, uzavření mandátní smlouvy schválily příslušné orgány města Žamberk, výsledek jeho činnosti byl pro klienta přínosem. Nešlo ani o neoprávněné čerpání prostředků z veřejných zdrojů, neboť odměna stěžovatele závisela na úspěchu ve věci.
6. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2020 č. j. 9 As 77/2020-19 uvedený rozsudek městského soudu znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že právní služby jsou oprávněny vykonávat pouze osoby uvedené v §2 zákona o advokacii, čímž se chrání příjemci právních služeb před nekvalifikovaným výkonem činnosti a férová soutěž jejich poskytovatelů. Poskytuje-li proto právní služby někdo, kdo k tomu není oprávněn, zasahuje do chráněných hodnot (kvalifikované a rovné poskytování právních služeb). Koncipient se přitom na takovou činnost teprve připravuje. Jde o vážné pochybení stěžovatele, neboť nectí své postavení a podrývá podstatu existence profesní samosprávné organizace, jíž je součástí. Okolnosti poskytování právních služeb stěžovatelem nadto nebyly mimořádné, úvahy o kvalitě jeho činnosti relevantní nejsou, neboť jde o to, že stěžovatel vykonával jemu zakázanou činnost. Pochybil tím, že jako koncipient jednal, "jako by (již) byl advokátem". Stěžovateli bylo nadto uloženo nejmírnější kárné opatření.
7. Městský soud poté žalobu stěžovatele zamítl napadeným rozsudkem. Při vymezení pojmu "poskytování právních služeb" a hodnocení závažnosti jednání stěžovatele vycházel ze závazných právních názorů Nejvyššího správního soudu. Tvrdil-li stěžovatel, že kárný žalobce byl podjatý, neboť je "dlouhodobě ekonomicky propojen" s osobami negativně dotčenými výsledkem činnosti stěžovatele pro město Žamberk, podle městského soudu se s námitkou dostatečně vypořádal odvolací senát vedlejší účastnice. S jeho hodnocením se ztotožnil.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek je projevem tzv. přepjatého formalismu. Právní hodnocení městského soudu (resp. Nejvyššího správního soudu, jehož právním názorem je městský soud vázán) je odtrženo "od praktického života" a není souladné s "obecnými principy vnímání morálky a spravedlnosti". Stěžovatel se dovolává právního hodnocení městského soudu v jeho zrušených rozsudcích (sub 4 a 5). Stěžovatel proto zdůrazňuje, že jeho "perfektní a bezchybnou právní službou" došlo k navrácení majetku městu Žamberk v hodnotě tří milionů korun. Dále stěžovatel tvrdí, že se správní soudy nezabývaly tím, že kárné řízení je podpůrně upraveno zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a je namístě při rozhodování o kárném provinění zohlednit nebezpečnost jednání. Stěžovatel přitom "odklidil" a "napravil" následky "primárního trestného činu" spáchaného při "machinacích s majetkem města Žamberk".
9. Stěžovatel zpochybňuje tvrzení Nejvyššího správního soudu o "naprosto výlučném oprávnění [vedlejší účastnice] k poskytování právních služeb". Dále stěžovatel zdůrazňuje, že jako kárný žalobce vystupovala v jeho věci osoba spojená se subjekty, které jsou negativně dotčeny výsledky jeho činnosti pro město Žamberk. "Zdá se", že "řadoví advokáti a koncipienti" se obávali postihu vedlejší účastnice; to se také stalo, neboť zástupci města Žamberk kontaktovali stěžovatele až potom, co několik advokátů odmítlo věc řešit. Uvedené tvrzení správních soudů je proto neudržitelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
11. Jde-li o přípustnost ústavní stížnosti, napadený rozsudek je podle §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, rozhodnutím, jímž městský soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud se sice v rozsudcích uvedených sub 4 a 6 nevyjádřil ke všem žalobním námitkám a jeho závazným právním názorem je předurčeno věcné hodnocení pouze části žalobních námitek (srov. např. námitka podjatosti osoby kárného žalobce, kterou se Nejvyšší správní soud nezabýval). Stěžovatel však porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje výhradně v hodnocení městského soudu, které respektuje závazný právní názor Nejvyššího správního soudu [srov. bod 32 nálezu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19 (N 129/95 SbNU 66)] a vychází z něj. Ústavní stížnost je proto přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování obecných soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva).
14. Je třeba uvést, že tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti představují pouhou pokračující polemiku se závěry správních soudů a opakování těch námitek, které v předcházejícím řízení správní soudy řádně vypořádaly. Úvahy obsažené v napadeném rozsudku městského soudu nejsou projevem přepjatého formalismu; naopak, městský soud, jakož i Nejvyšší správní soud, se v předcházejících rozsudcích zabývaly věcí stěžovatele detailně a jeho argumentaci přikládaly náležitý význam. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je ve srovnání s argumentací správních soudů obecná a stěžovatel nereaguje na jejich konkrétní závěry. Příkladem budiž to, že stěžovatel, přestože se dovolává mimo jiné právních závěrů zrušeného rozsudku městského soudu ze dne 12. 4. 2018 (sub 4), v němž městský soud dospěl k závěru, že činnost stěžovatele nebyla "právní službou", v ústavní stížnosti opakovaně vykonanou činnost výslovně za "právní službu" označuje. Stejně tak pomíjí, že podle správních soudů není relevantní, jak kvalitní jeho činnost byla (sub 6). Přesto opakuje tatáž tvrzení; ve srovnání s úvahami správních soudů ve shora uvedených rozhodnutích, která jsou pečlivě odůvodněna, však jeho námitky nemohou být úspěšné, neboť jejich obsah se s nosnými důvody napadeného rozhodnutí míjí.
15. Stěžovateli nelze přisvědčit, že se správní soudy nezabývaly intenzitou "nebezpečnosti" jednání stěžovatele. Takové úvahy učinil Nejvyšší správní soud v bodech 26 až 39 rozsudku sp. zn. 9 As 77/2020 (sub 6 in fine); městský soud na ně výslovně odkazuje v bodu 65 odůvodnění napadeného rozsudku. Namítá-li konečně stěžovatel neudržitelnost výlučného poskytování právních služeb vedlejší účastnicí, a že jako kárný žalobce vystupovala v jeho věci osoba spojená se subjekty, které jsou negativně dotčeny výsledky jeho činnosti pro město Žamberk (sub 9), opomíjí, že jeho kárné provinění nespočívalo podle vedlejší účastnice a správních soudů v tom, že poskytoval právní služby určitému subjektu, ale že vůbec právní služby jako advokátní koncipient (a nikoli jako osoba k tomu oprávněná podle §2 zákona o advokacii) poskytoval. Z napadeného rozsudku, jakož i z rozhodnutí mu předcházejících, se uvedené dostatečně srozumitelně podává. Případná motivace kárného žalobce k podání kárné žaloby či odmítnutí poskytnutí právních služeb jiných advokátů pro město Žamberk proto ve věci významné nejsou. S námitkou podjatosti se nadto vypořádal již městský soud (sub 7 in fine). V konkrétnostech však na daný závěr městského soudu stěžovatel nereaguje, a proto na něj Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu