ECLI:CZ:US:2021:4.US.2230.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2230/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kadlece, zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. dubna 2021 č. j. 12 Co 268/2020-72 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. února 2020 č. j. 20 C 246/2019-40, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Pavlíny Kadlecové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") domáhal zrušení vyživovací povinnosti vůči vedlejší účastnici (zletilé dceři) uložené mu rozsudkem ze dne 11. 9. 2015 č. j. 16 P 72/2007. Podle jeho názoru se vedlejší účastnice na výkon budoucího povolání nepřipravovala řádně a zneužívala dřívější soudní úpravu výživného. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění okresní soud odkázal na §911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a rovněž na dřívější závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu, že vyživovací povinnost rodičů k dětem není podmíněna věkem ani dosažením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností se sám živit. Ve stěžovatelově věci uzavřel, že vedlejší účastnice sice neuspěla u maturitní zkoušky, nicméně se k tomuto problému postavila racionálně, a to jak získáním výučního listu, tak i rozhodnutím pokračovat ve studiu v užší specializaci, která by jí měla rozšířit možnosti uplatnění na pracovním trhu. Její absence ve výuce byla podle okresního soudu řádně omluvena a souvisela s objektivními zdravotními problémy.
3. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, v němž zopakoval tvrzení, že vedlejší účastnice se na budoucí povolání nepřipravuje řádně, že zneužívá soudní úpravu vyživovací povinnosti a ve skutečnosti nemá v úmyslu nastoupit do zaměstnání. Okresnímu soudu vytkl absenci zdůvodnění názoru, že by další vzdělávání v užší specializaci mělo vedlejší účastnici rozšířit možnosti uplatnění na pracovním trhu. Okresní soud nevysvětlil, proč vyučená osoba ve věku 20 let není schopna se sama živit, přičemž si může své schopnosti i znalosti prohlubovat při zaměstnání. K pochybení podle stěžovatele mělo dojít rovněž neprovedením jím navrženého dokazování, zejména o zdravotním stavu vedlejší účastnice a možnostech pracovního uplatnění absolventů konkrétních učebních a studijních oborů. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v I. výroku, ve II. výroku ho změnil ve výši náhrady nákladů řízení (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění krajský soud uvedl, že okresní soud rozhodl na základě správně a dostatečně zjištěného skutkového stavu, věc správně posoudil i podle práva. Zdůraznil zejména, že další vzdělávání vedlejší účastnice vylučovalo, aby plnohodnotně dosahovala příjem prací. Ochota dále se vzdělávat i zájem o obor byly podpořeny rovněž prospěchem vedlejší účastnice či vyjádřením učitelky odborného výcviku.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy opakuje argumentaci, obsaženou v žalobě i v odvolání. Tvrdí, že vedlejší účastnice se na budoucí povolání nepřipravuje řádně, resp. že tuto přípravu úmyslně prodlužuje. Poukazuje na její neúspěch u maturitní zkoušky a na neklasifikování v pěti ze šesti předmětů v současném studiu z důvodu enormní absence. Tento přístup jej jako povinného platit výživné poškozuje. Okresnímu soudu vytýká nezohlednění skutečnosti, že vedlejší účastnice je již zletilá, resp. že vyučená osoba ve věku 20 let by měla být schopna se sama živit, popř. si kvalifikaci doplňovat při zaměstnání. Tyto skutečnosti byly podle stěžovatele řádně prokázány a měly by zakládat nesplnění předpokladů vzniku vyživovací povinnosti podle §911 občanského zákoníku. Jde-li o přihlédnutí k omluvené absenci, stěžovatel tvrdí, že není významné, neboť vedlejší účastnice jako zletilá osoba si může omlouvat své absence sama. K dokazování dále doplňuje, že již před okresním soudem navrhl vyhotovení znaleckého posudku o zdravotním stavu vedlejší účastnice a zjištění pracovních nabídek pro osoby vyučené v jejím oboru, nicméně tyto jeho návrhy byly zamítnuty z důvodu nadbytečnosti. K tomu stěžovatel dodává, že cílem jeho důkazních návrhů bylo získat právně významné podklady, z nichž by bylo možné posoudit trvání nároku vedlejší účastnice. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu o vhodném doplnění dřívějšího vzdělání vedlejší účastnice nyní studovaným oborem a namítá, že taková souvislost oborů nevyplynula ani z provedeného dokazování. Samotná vhodnost dosažení vyššího vzdělání podle stěžovatele jistě může pomoci získat lepší uplatnění na pracovním trhu, nicméně se domnívá, že není spravedlivé po něm požadovat, aby takové vzdělávání probíhalo bez časového omezení. Krajskému soudu dále vytýká, že se nezabýval odvolacími důvody poukazujícími na neprovedení jím navrženého dokazování. Závěrem stěžovatel poukazuje na závěry Ústavního soudu v usnesení ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1247/13 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.
7. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o trvání jeho vyživovací povinnosti k vedlejší účastnici z důvodu neschopnosti se sama živit a přípravy na budoucí povolání. Ustanovení §910 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost, přičemž z §911 občanského zákoníku se podává, že výživné lze přiznat, není-li oprávněný schopen sám se živit. Z uvedeného je zřejmé, že úprava vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi a předpokladů jejího trvání je předmětem úpravy v rovině, jehož výklad a použití jsou zásadně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
8. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje argumentaci obsaženou již v žalobě a odvolání proti rozsudku okresního soudu, přičemž se soustřeďuje zejména na tvrzení o úmyslném prodlužování doby přípravy na budoucí povolání vedlejší účastnicí. Tato argumentace však nemá právní povahu, nýbrž je skutkové povahy a k založení důvodnosti ústavní stížnosti nemůže postačovat. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do hodnocení podkladů provedeného obecnými soudy ani do konstrukce jimi zjištěného skutkového stavu věci. Hodnocení podkladů lze přezkoumat pouze v rovině procesní, nikoliv v rovině jejich materiálního posouzení v podobě konkrétních úsudků. V procesní rovině tak lze posoudit tvrzení stěžovatele, že okresní soud bez řádného zdůvodnění neprovedl jím navržené dokazování a že krajský soud nepřihlédl k tomuto odvolacímu důvodu. Ústavní soud však uvádí, že důkazní návrhy stěžovatele byly okresním soudem řádně posouzeny (srov. bod 4. odůvodnění napadeného rozsudku), když uzavřel, že dokazování stěžovatelem označenými prostředky by bylo jednak nadbytečné, jednak pro stěžovatelku nedůstojné a krajně nevhodné. Neprovedení účastníkem označeného důkazu pro nadbytečnost je ústavně konformní [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/1994 (N 10/3 SbNU 51)]. Rovněž krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že okresní soud rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud uzavírá, že když obecné soudy na základě řádného zdůvodnění dospěly, byť odchylně od představ stěžovatele, k závěru o trvání vyživovací povinnosti, jde o rozhodnutí nezávislých orgánů veřejné moci, do jejichž pravomoci je jeho zásah nepřípustný.
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu