ECLI:CZ:US:2021:4.US.2231.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2231/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Klímy, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem, sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. června 2021 č. j. 2 As 93/2021-34, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým bylo podle tvrzení stěžovatele zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 3. 2021 č. j. 6 A 91/2020-60 bylo rozhodnuto, že se vedlejšímu účastníkovi ukládá povinnost rozhodnout o odvolání stěžovatele podaném dne 5. 12. 2019 proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, Odboru výstavby, ze dne 19. 11. 2019 č. j. MCP6 249900/2019, sp. zn. SZMCP6 185308/2018/OV/Kab, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), a že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 10 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatele (výrok II).
3. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zrušil shora uvedený rozsudek městského soudu jako vadný. Věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že městský soud nezjistil řádně skutkový stav ke dni svého rozhodnutí, a proto se ani nemohl zabývat otázkou důvodnosti přerušení odvolacího řízení, což měl učinit.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel je přesvědčen, že jádrem jeho ústavní stížnosti není to, zda došlo k zákonnému opakovanému přerušení správního řízení, ale otázka, zda správní soud musí v okamžiku vydání rozhodnutí iniciativně vyšetřovat procesní stav věci, tedy zejména to, zda správní orgán druhého stupně důvodně či ryze účelově řízení nepřerušil, anebo správní soud vychází v době vydání rozhodnutí z obsahu spisu (je dána odpovědnost všech účastníků soudního řízení správního, jež by měli mít rovné postavení), jak je běžné a zcela logické ve všech jiných správních či soudních řízení, která ctí nejelementárnější pravidla spravedlivého právního procesu v 21. století. Stěžovatel je přesvědčen, že v tomto případě nejde o předčasnou ústavní stížnost, resp. stížnost, jež je z přezkumu Ústavního soudu vyloučena. Stěžovatel zdůrazňuje, že podle jeho přesvědčení tato ústavní stížnost překračuje jeho osobní zájem, řeší podle jeho názoru systémový a principiální problém, tj. podle jeho názoru by mělo dojít k odstranění tohoto prostoru pro libovůli a nečinnost správních orgánů, jenž legalizuje napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Podle stěžovatelova názoru se tento případ řadí k případům, kdy lze ústavní stížnost podat, přestože řízení ve věci samé (ochraně před nečinností správního orgánu) dosud nebylo skončeno (resp. není po zpětvzetí žaloby nutné čekat na zastavení soudního řízení správního, které bude formalistické). Stěžovatel dále obsáhle popisuje skutkovou a právní genezi věci a předkládá Ústavnímu soudu svůj právní názor na posuzovanou věc.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou vymezeny v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného, či cestou správního soudnictví.
7. Na základě výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ani Nejvyššího správního soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ve věcech, kdy Ústavní soud připustil ústavní stížnost proti nepravomocně skončené věci, se týkaly skutkově a právně zcela odlišných a velmi specifických situací (vrácení neprávem zkonfiskovaného zemědělského majetku podle zákona o půdě; absence soudní kontroly návrhového oprávnění nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu či porušení práva na zákonného soudce neodůvodněným nařízením změny senátu), tudíž jsou v nyní posuzované věci neaplikovatelné.
8. Stejně tak nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému výjimečnému postupu může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovateli zákon poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno (popř. jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí nebo opatření), takže jiný prostředek nápravy již neexistuje, věc však svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě jednoho roku. O takový případ v posuzované věci nejde a stěžovatel to ani netvrdí.
9. Procesním důsledkem napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je, že věc se vrací zpět k městskému soudu, který bude o ní znovu rozhodovat (řízení proto není pravomocně skončeno), přičemž bude v takto otevřeném řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku. Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatele nepřípustná.
10. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)].
11. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh, který je nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2021
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj