ECLI:CZ:US:2021:4.US.2272.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2272/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti T. K., t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 sp. zn. 6 Tdo 523/2020, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 2019 sp. zn. 4 To 45/2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2019 sp. zn. 37 T 1/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku. Za tyto trestné činy jej podle §145 odst. 2 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. O nároku poškozených krajský soud rozhodl podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, na náhradě škody částku 73 516 Kč a poškozenému R. M. (dále jen "poškozený") na náhradě škody částku 23 048 Kč; tento poškozený byl se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán podle §229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) trestního zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a podle §145 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. O povinnosti stěžovatele k náhradě způsobené škody rozhodl vrchní soud shodně jako krajský soud.
4. Stěžovatel se podle skutkové věty výroku o vině rozsudku vrchního soudu dopustil uvedených trestných činů, stručně řečeno, tím, že veřejně a na místě veřejnosti přístupném napadl poškozeného údery do obličeje a úmyslně mu způsobil těžkou újmu na zdraví, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 11. 8. 2006 sp. zn. 11 Tm 35/2006 odsouzen za provinění ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), a podle §202 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud se nezabýval mimořádným snížením trestu odnětí svobody podle §58 odst. 5 trestního zákoníku, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 333/2020 Sb. (dále jen "§58 odst. 5 trestního zákoníku"). Vrchní soud, vytýká dále stěžovatel, se omezil na konstatování, že postup podle uvedeného ustanovení nepřichází do úvahy, neboť pro něj nejsou splněny základní podmínky z pohledu hmotného práva. Nemožnost aplikace §58 odst. 5 trestního zákoníku je podle vrchního soudu dána tím, že stěžovatel v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu těžkého ublížení na zdraví spáchal další trestný čin (konkrétně trestný čin výtržnictví), který dokonal. Stěžovatel oproti tomu poukazuje, že aplikace §58 odst. 5 trestního zákoníku je možná - a v jeho případě též opodstatněná - za situace, kdy v jednočinném souběhu došlo ke spáchání dvou trestných činů, a nejpřísnější trestný čin byl spáchán ve stadiu pokusu a druhý trestný čin byl dokonán.
7. Nejvyšší soud přisvědčil stěžovateli, že z obecného pohledu je právní názor vrchního soudu nesprávný, jelikož dokonání mírnějšího trestného činu nebrání postupu podle §58 odst. 5 trestního zákoníku, jde-li o závažnější trestný čin, který byl spáchán ve stadiu pokusu. Konkrétními skutečnostmi, které postup podle §58 odst. 5 trestního zákoníku umožňují, se však Nejvyšší soud nezabýval se zdůvodněním, že takové námitky nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Právě tímto postupem bylo stěžovateli neústavně (a v rozporu s jeho základními právy) odňato právo na dvojinstanční trestní řízení. Vrchní soud evidentně pochybil, odmítl-li postup podle §58 odst. 5 trestního zákoníku paušálně s odkazem na to, že stěžovatel jeden z trestných činů dokonal. Z tohoto důvodu (tedy v důsledku nesprávného právního názoru) se vrchní soud nezabýval skutečnostmi, které stěžovatel uvedl a které podle jeho názoru postup podle §58 odst. 5 trestního zákoníku umožňují. Nejvyšší soud shledal část dovolací argumentace jako opodstatněnou, nicméně přesto podané dovolání odmítl a konstatoval, že se otázkou přiměřenosti trestu nemůže zabývat. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že právní názor vrchního soudu nebyl správný. Současně však nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí vrchního soudu, což v konečném důsledku způsobilo, že ani jedna soudní instance neposoudila možný postup podle §58 odst. 5 trestního zákoníku ve světle argumentace uplatněné stěžovatelem. Stěžovatel odkazuje též na judikaturu týkající se problematiky předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
8. V průběhu řízení obdržel Ústavní soud též přípisy manželky stěžovatele (podané bez povinného zastoupení advokátem), které obsahovaly kopii podnětu ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Jde-li o rozsudek krajského soudu, který zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. K námitce stěžovatele o neuplatnění institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 5 trestního zákoníku Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Taková situace ve stěžovatelově věci nenastala. K okolnostem, za jakých lze uvažovat o aplikaci §58 odst. 5 trestního zákoníku, se vyslovil Nejvyšší soud usneseními ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 7 Tdo 124/2016 a ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 6 Tdo 56/2017, kde konstatoval následující: "Rozdílnost pokusu od dokonaného trestného činu a nedostatek následku, zpravidla snižují míru společenské škodlivosti, i když je pokus v zásadě stejně trestný jako dokonaný trestný čin. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody za pokus trestného činu se ale uplatní jen tehdy, nedosahuje-li pokus v konkrétním případě takové závažnosti, jakému odpovídají trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené na dokonaný trestný čin. Trestní zákoník v §58 odst. 5 umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody za pokus trestného činu jen za předpokladu, že vzhledem k jeho povaze a závažnosti by uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a současně, že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Povaha pokusu bude vyplývat zejména z charakteru jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž směřoval. Závažnost pokusu je dána především tím, do jaké míry se rozvinul a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu. Okolnost, že došlo pouze k pokusu trestného činu, však nemůže sama o sobě odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. [...] Použití moderačního ustanovení §58 odst. 5 trestního zákoníku není vázáno na okolnosti případu ani poměry pachatele, jak je tomu v ustanovení §58 odst. 1 trestního zákoníku, ale bez jejich zhodnocení nelze stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti, a jestli by výměra tohoto trestu byla skutečně nepřiměřeně přísná pro pachatele pokusu trestného činu. Nelze pominout, že snížení trestu odnětí svobody podle §58 trestního zákoníku je mimořádné a vyžaduje proto, aby pokus nedosahoval závažnosti jiných obvyklých případů, a přitom lze k němu přistoupit jen za předpokladu, že vzhledem k jeho povaze a závažnosti, posuzované především podle hledisek uvedených v §39 odst. 6 písm. c) trestního zákoníku, by uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné sazby bylo nepřiměřeně přísné a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání." Uvedená usnesení zdůraznila, že o použití §58 odst. 5 trestního zákoníku lze uvažovat zejména u pokusu, jímž nebyl způsoben žádný nebo pouze nezávažný následek. I z něj tak plyne, že v ostatních případech musí být možnost aplikace citovaného ustanovení předmětem bedlivého posouzení konkrétních skutečností charakterizujících spáchaný čin a osobu jeho pachatele (srov. též Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník, §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 787-803 s.).
16. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že k samotné aplikovatelnosti §58 odst. 5 trestního zákoníku se výstižně vyjádřil až Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení. Nejvyšší soud nicméně ústavně konformním způsobem dovodil, že by jeho eventuální kasační zásah nebyl opodstatněný již proto, že soudy nižších stupňů přijatá zjištění (se kterými stěžovatel v ústavní stížnosti nepolemizuje) vedou ke spolehlivému závěru, že vzhledem k "povaze a závažnosti pokusu" je aplikace §58 odst. 5 trestního zákoníku vyloučena. K "pokusu" v předmětné trestní věci Nejvyšší soud zdůraznil, že v důsledku jednání stěžovatele, ke kterému došlo 1. 1. 2015, byl poškozený devět měsíců na nemocenské, při lékařském vyšetření dne 30. 6. 2015 stále trpěl dvojitým viděním při pohledu dolů a dolů doleva, přičemž uvedené mu znemožňuje sledovat film v kině, ale zejména prakticky znemožňuje řídit motorové vozidlo. Postupem Nejvyššího soudu tudíž nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení a nejde ani o překvapivé rozhodnutí; z tohoto pohledu nemají stěžovatelovy námitky (srov. výše sub 7.) ústavně právní relevanci.
17. Dlužno připomenout, že obecné soudy dále poukázaly na to, že neshledaly žádné polehčující okolnosti, dále že u stěžovatele nelze hovořit ani o doznání, lítosti, či dokonce sebereflexi a že lze pouze přihlédnout k délce doby, která uběhla od jeho posledního odsouzení. V neprospěch stěžovatele obecné soudy zmínily skutečnost, že spáchal více trestných činů. Při úvahách o možnostech jeho nápravy dospěly k závěru, že je třeba ukládat trest při spodní hranici trestní sazby.
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatňuje další námitky proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů obecnými soudy. Dané oblasti navíc patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
19. Jak bylo výše uvedeno, znaky neústavního postupu nespatřuje Ústavní soud ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky směřovaly zčásti do důkazního řízení a jako takové neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za podřaditelné pod zmíněný dovolací důvod považoval Nejvyšší soud kromě námitky, podle které nenastaly skutečnosti (obecně) vylučující aplikaci §58 odst. 5 trestního zákoníku, zejména námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu a újmy na zdraví, přičemž je shledal za neopodstatněné.
20. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
21. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
22. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku krajského soudu, který již zrušil vrchní soud) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tedy rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu