ECLI:CZ:US:2021:4.US.2279.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2279/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Antona Fischera, zastoupeného JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Krajinská 281/44, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 Cdo 835/2021-195, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020 č. j. 2 Cmo 3/2020-127 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019 č. j. 49 Cm 124/2018-76, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČSOB Leasing, a.s., sídlem Na Pankráci 310/60, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na právní pomoc v řízení před soudy dle čl. 37 odst. 2 Listiny a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel rovněž žádá o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Důvodem je jeho tíživá finanční situace a likvidační účinky pravomocných rozhodnutí na jeho majetkové poměry. Z důvodu své nepříznivé finanční situace žádá stěžovatel současně, aby Ústavní soud uložil účastníkovi či vedlejší účastnici řízení nahrazení jeho nákladů řízení dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že mu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") přiznal nárok na osvobození od soudního poplatku za dovolání usnesením ze dne 22. 1. 2021 č. j. 49 Cm 124/2018-176.
3. Vedlejší účastnice řízení se domáhala zaplacení částky 4 178 856 Kč s příslušenstvím ze směnky vystavené obchodní společností HYUNDAI - Fischer CZ, s.r.o. Stěžovatel převzal podpisem směnky směnečné rukojemství za výstavce, včas však směnečnou sumu neuhradil. Městský soud žalobě vyhověl a směnečným platebním rozkazem ze dne 31. 3 2017 uložil výstavci a avalovi, aby zaplatili vedlejší účastnici společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši žalované částky s příslušenstvím, nebo aby podali proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky.
4. Následně stěžovatel podal námitky, proto městský soud nařídil ústní jednání a po provedeném dokazování vzal za prokázané, že obchodní společnost HYUNDAI - Fischer CZ, s.r.o., vystavila zajišťovací blankosměnku vlastní ke smlouvě o úvěru, na řad žalobkyně - vedlejší účastnice řízení, s tím, že aval za výstavce převzal stěžovatel, který byl zároveň jedním z jednatelů výstavce. Na předtištěnou blankosměnku bylo doplněno datum splatnosti 7. 7. 2016 a směnečná suma 4 178 856 Kč. Městský soud shledal námitky stěžovatele o zániku jeho rukojemského závazku, o oprávnění vedlejší účastnice doplnit směnku nebo o porušení dobrých mravů či péče řádného hospodáře z její strany za nedůvodné. V napadeném rozsudku dospěl městský soud k závěru, že námitky stěžovatele ho nemohou vyvázat ze směnečného závazku ani vyvolat důvod ke zrušení směnečného platebního rozkazu, proto rozhodl rozsudkem o jeho ponechání v platnosti v celém rozsahu.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") potvrdil rozsudek městského soudu. Dle čl. I. §32 odst. 1 ve spojení s čl. I. §30 odst. 1 a čl. I. §47 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen "zákona směnečného a šekového"), dnem 7. 7. 2016, kdy se směnka stala splatnou, vznikl vedlejší účastnici nárok na její zaplacení stěžovatelem v rozsahu nároků, jak vyplývají z čl. I. §48 zákona směnečného a šekového. Dle vrchního soudu ponechal městský soud směnečný platební rozkaz po právu vůči stěžovateli v platnosti, neboť žádná z jím vznesených námitek ho nemohla jako směnečného rukojmího zprostit jeho povinnosti poskytnout plnění na směnku vedlejší účastnici řízení.
6. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí vrchního soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že porušení svých základních práv spatřuje zejména v tom, že obecné soudy postupovaly zcela formalisticky, v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Bez dalšího zamítly námitku ohledně antedatování směnky, resp. ohledně nesprávně vyplněné výše směnečné sumy, a to navzdory tomu, že stěžovatel doložil důkazy, z nichž je zřejmé, že vedlejší účastnice řízení vyplnila směnečnou sumu dříve, než znala konečnou výši dluhu. Tvrzeními o zneužití práva majitelem směnky se soudy nezabývaly, ani je řádně nevypořádaly. Poskytly ochranu zjevnému zneužití práva a jednání žalobce v rozporu s dobrými mravy.
8. Důkazy předložené stěžovatelem soudy ignorovaly a toliko uvedly, že měl své námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu odůvodnit a prokázat ve lhůtě k podání námitek. Toho ale nebyl stěžovatel objektivně schopen, neboť nemohl mít tyto konkrétní důkazy o konkrétní směnečné sumě k dispozici. Důkazy, které stěžovatel předložil, označily soudy za opožděné. Tento postup je však nepřípustný, soudy se k nim měly vyjádřit, jinak jde o tzv. opomenuté důkazy.
9. Pro úplnost stěžovatel uvádí, že ve věci podal rovněž žalobu na obnovu řízení, protože pro některé důkazy jsou splněny předpoklady pro jejich uplatnění v obnoveném řízení. O této žalobě nebylo dosud rozhodnuto, z důvodu zachování lhůty však stěžovatel podává ústavní stížnost již nyní.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Na překážku posouzení ústavní stížnosti není ani stěžovatelovo souběžné podání žaloby na obnovu řízení ve věci, neboť tento mimořádný opravný prostředek není podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu považován za poslední procesní prostředek, který musí stěžovatel uplatnit před podáním ústavní stížnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
12. Těžištěm ústavní stížnosti jsou výhrady vůči dokazování prováděnému obecnými soudy. Z protokolů o jednání a napadených rozhodnutí však vyplývá, že obecné soudy provedly stěžovatelem požadované dokazování předloženou e-mailovou komunikací i fotodokumentací vozidel. Stejně tak se zabývaly otázkou zneužití práva majitelem směnky či jeho jednání v rozporu s dobrými mravy.
13. Jde-li o stěžovatelovu námitku tzv. opomenutých důkazů, Ústavní soud nemůže přehlédnout, že z protokolu o jednání ze dne 19. 6. 2019 a z napadeného rozsudku městského soudu skutečně vyplývá, že stěžovatel i vedlejší účastnice řízení navrhovali další důkazy, které nebyly k dokazování připuštěny, aniž by to bylo jakkoli odůvodněno. Stěžovatel konkrétně navrhoval provedení výslechu svědkyně, sebe jako účastníka a předložení přípisu, jenž by musel být vyžádán od Policie ČR. Těmito důkazy zamýšlel prokázat, že vedlejší účastnice nedoložila, jakým způsobem dospěla k částce uvedené na směnce a že ji ani nemohla znát.
14. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pokud obecné soudy odmítnou provést důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, příp. se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech. Jimi jsou takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Současně však judikatura Ústavního soudu dospěla k tomu, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat u důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem "zdržovací" procesní taktiky [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2067/14 ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739)].
15. V posuzované věci se k přesné výši směnečné sumy podrobně vyjádřil vrchní soud i Nejvyšší soud. Připomenuly, že stěžovatel měl už ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvést a prokázat, jaká směnečná suma měla být správně do blankosměnky doplněna. Po uplynutí lhůty k podání námitek nemůže stěžovatel se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu takovouto obranu uplatňovat. Z námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, ústavní stížnosti i dalších dokumentů vyplývá, že konkrétně zmiňované tzv. opomenuté důkazy mohly pouze zpochybnit uvedenou směnečnou sumu. Tím postrádaly relevanci pro další řízení, navíc byly uplatněny opožděně. Obecné soudy uzavřely, že k námitkám tohoto druhu nemohly přihlížet.
16. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit ani tvrzení, že obecné soudy zatížily své rozhodování vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Nezbývá než konstatovat, že rozhodnutí obecných soudů nevykazují nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se věcí Ústavní soud zabýval meritorně, napadená rozhodnutí jsou odůvodněna adekvátně a s odkazem na přiléhavou judikaturu.
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím obecných soudů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím podání, a bylo proto bezpředmětné rozhodovat samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
18. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu