ECLI:CZ:US:2021:4.US.2285.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2285/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Lékárna Vital Distribution s. r. o., sídlem Haštalská 1072/6, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem, sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2021 č. j. 27 Cdo 1767/2020-141, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. PharmDr. Michaela Vanžury, 2. Thomas-Petera Ebma a 3. Prim. Dr. Waltera Ebma, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a že současně bylo porušeno totéž právo obchodní společnosti IDC International Drugstore Consulting, GmbH, zákonné zástupkyně stěžovatelky podle §157 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích.
2. Dále stěžovatelka požaduje, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 28. 2. 2019 č. j. 75 Cm 133/2017-75 zastavil řízení o žalobě stěžovatelky, zastoupené jednou ze svých společnic obchodní společností IDC International Drugstore Consulting, GmbH, kterou se na vedlejších účastnících jako jejích bývalých jednatelích domáhala náhrady škody ve výši 18 479 000 Kč údajně způsobené chybným obchodním vedením, a rozhodl o nákladech řízení. Uvedený soud vyšel z toho, že stěžovatelka v jím stanovené lhůtě neuhradila soudní poplatek, a ke stěžovatelčině argumentaci, že by v řízení měl pokračovat, i když poplatek neuhradí, uvedl, že v případě tzv. společnických žalob je účastníkem řízení sama společnost, a jí také vzniká povinnost uhradit soudní poplatek. Uhradí-li jej společník, jde o bezdůvodné obohacení společnosti. Nechce nebo nemůže-li společník soudní poplatek namísto společnosti zaplatit, musí podat žádost o osvobození od soudního poplatku, jinak soud řízení zastaví.
4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 22. 11. 2019 č. j. 4 Cmo 136/2019-103 změnil usnesení městského soudu tak, že se řízení nezastavuje. Podle jeho názoru nelze po společníkovi spravedlivě požadovat, aby soudní poplatek za společnost zaplatil a posléze se domáhal jejího zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení. Zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku popírá smysl institutu společnické žaloby a vede k odepření práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na absenci výslovné úpravy placení soudního poplatku v těchto případech nutno postupovat podle §4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích").
5. Proti tomuto usnesení vrchního soudu podali vedlejší účastnici dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným a důvodným, a proto napadené usnesení změnil tak, že se výše uvedené usnesení městského soudu potvrzuje, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastníkům náklady odvolacího i dovolacího řízení. Nejvyšší soud s poukazem na svůj rozsudek ze dne 25. 3. 2003 sp. zn. 29 Odo 871/2002 uvedl, že není žádný důvod, aby společnické žaloby byly jako celek bez dalšího "osvobozovány" od poplatkové povinnosti s tím, že povinnost zaplatit soudní poplatek bude uložena teprve v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé. Jde o nástroj práva obchodních korporací, který je náchylný ke zneužití, neboť výsledek řízení se přenáší do majetkových poměrů společníka jen nepřímo a jeho riziko v případě ztráty sporu je zpravidla relativně malé, a tudíž právě zde hraje významnou roli regulační funkce soudního poplatku. Vznik poplatkové povinnosti již podáním žaloby je podle Nejvyššího soudu vhodným a proporčně vyváženým řešením, které odpovídá regulační funkci soudního poplatku nejlépe - umožňuje totiž společníkovi podat žalobu, v mnoha případech však bude via facti přinucen zaplatit soudní poplatek a teprve následně bude moci uplatnit svůj nárok na vrácení takto vynaložených prostředků, ovšem zneužije-li takovou žalobu, nárok mu nevznikne. Hrozí-li, že společník sám zaplatí poplatek a společnost nebude mít dostatek finančních prostředků, aby mu takto vynaložené náklady vrátila, může "žalující" společník požádat o osvobození od soudních poplatků.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rekapituluje průběh soudního řízení a následně vyjadřuje nesouhlas s právními úvahami Nejvyššího soudu s tím, že nelze po společníkovi požadovat, aby plnil za společnost poplatkovou povinnost. Konkrétně mu vytýká, že nevzal v úvahu, že společník nemusí mít dostatek finančních prostředků a že to - na rozdíl od ekonomické situace společnosti - nemůže být důvodem pro osvobození od soudních poplatků, navíc hrozí riziko nedobytnosti společníkovy pohledávky vůči společnosti z důvodu nedostatku finančních prostředků, či její neochoty ji uhradit. Nesprávná má být úvaha Nejvyššího soudu o omezení rizika podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě, že společnost nebude mít dostatek finančních prostředků, neboť jsou-li majetkové poměry společnosti v době podání žaloby takové, že neodůvodňují osvobození od soudních poplatků, k žádnému omezení rizika nedochází.
7. Dále stěžovatelka argumentuje tím, že zneužití společnické žaloby není pravidlem, a nelze tedy paušálně (spekulativně) předjímat, že by to mělo en bloc vylučovat vznik poplatkové povinnosti v souvislosti s rozhodnutím ve věci samé. Namítá, že Nejvyšší soud nereflektuje riziko zneužití situace statutárním orgánem, které je nesrovnatelně vyšší, než riziko zneužití společnické žaloby, a vyslovuje nesouhlas s názorem, že jde o vhodné a proporčně vyvážené řešení, a tvrdí, že regulační funkci soudního poplatku nelze dát přednost před možností využití práva společníka domáhat se náhrady újmy, zvláště existuje-li řešení spočívající v postupu podle §4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, kdy samotná zvláštní povaha společnických žalob je důvodem pro takovéto "změkčení" poplatkové povinnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti proto pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly zákon o soudních poplatcích, tedy podústavní právo. Ústavní soud ve svých rozhodnutích připomíná, že daný proces bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. V posuzované věci by - s ohledem na stěžovatelčino tvrzení, že bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na přístup k soudu - mohlo jít o situaci, kdy obecné soudy zásadně nesprávně posoudí dopad poplatkové povinnosti do daného základního práva. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. Samotná poplatková povinnost sice zasahuje do zmíněného základního práva dotčené fyzické či právnické osoby, jde však o zásah přípustný mj. za předpokladu, že nepředstavuje nepřiměřenou (nebo dokonce nepřekonatelnou) překážku pro uplatňování jejích práv u soudu či jiného orgánu.
12. Stěžovatelka poukazuje v obecné rovině na to, že společník, který je via facti nucen zaplatit soudní poplatek za společnost, chce-li v řízení pokračovat, nemusí toho být s ohledem na svou ekonomickou situaci schopen. Netvrdí však, že by tomu tak bylo právě v jejím případě. Za této situace Ústavní soud považuje za zbytečné vyjadřovat se ke stěžovatelčině argumentu, že ekonomická situace společníka nemůže být důvodem pro osvobození od soudního poplatku, resp. by to ani nebylo namístě, neboť nemůže postup obecných soudů v takové situaci (kdy společník není schopen soudní poplatek uhradit) předjímat. Za relevantní překážku v přístupu k soudu nelze (bez dalšího) považovat ani riziko případné platební neschopnosti společnosti, neboť to běžně soudní spory provází.
13. Dále stěžovatelka zpochybňuje úvahu Nejvyššího soudu o tom, že společnická žaloba je nástrojem náchylným ke zneužití, resp. o zvláštním významu regulativní funkce soudního poplatku v případě těchto žalob, a oproti tomu zdůrazňuje jejich specifickou povahu (spočívající v tom, že soudní poplatek musí ve skutečnosti uhradit společník), přičemž odmítá, že Nejvyšším soudem zvolené řešení by bylo vyvážené a proporcionální. Za takové považuje jen "přenesení" poplatkové povinnosti na rozhodnutí ve věci samé.
14. V této části není obsahem ústavní stížnosti nic jiného než polemika s řádně odůvodněnými úvahami Nejvyššího soudu vedená v rovině jejich věcné správnosti. Přitom Ústavní soud opakovaně upozorňuje, že věcná nesprávnost (nezákonnost) není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu v řízení o ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Možno dodat, že z napadeného usnesení je dostatečně zřejmé, proč stěžovatelkou prosazované řešení Nejvyšší soud neakceptoval, tedy že by v takovém případě soudní poplatek neplnil svou regulativní funkci (a to z důvodu, že by se výsledek řízení o takové žalobě přenesl na společníka jen nepřímo, a riziko, které mu hrozí v případě ztráty sporu, by bylo relativně malé). Lze přitom jen obtížně polemizovat s tím, že soudní poplatek hrazený při podání žaloby (obecně) bude plnit lépe regulativní funkci než poplatek, u něhož vzniká platební povinnost až s rozhodnutím ve věci, přičemž faktory, které Nejvyšší soud zmiňuje, nebezpečí "nadužívání" či dokonce zneužívání právě institutu společnické žaloby nepochybně zvyšují. Na úvaze Nejvyššího soudu tak nic spekulativního Ústavní soud neshledal.
15. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. S ohledem na právě uvedený výsledek řízení nebylo možné některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi uložit, aby nahradil stěžovatelce její náklady řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), ani rozhodnout, že náklady jejího zastoupení zaplatí stát (§83 odst. 1 téhož zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu