ECLI:CZ:US:2021:4.US.2290.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2290/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Stanislava, zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Vobořilem, advokátem, sídlem U Smaltovny 1115/32, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2020 č. j. KSPH 64 INS 20694/2017, 3 VSPH 975/2020-B-65 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2020 č. j. KSPH 64 INS 20694/2017-B-51, a s ní spojeném návrhu na zrušení §71 odst. 1 a 2 a §298 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ústavní stížností spojuje návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a insolvenčního rejstříku se podává, že stěžovatel vystupuje jako insolvenční dlužník ve věci vedené u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSPH 64 INS 20694/2017. Dne 20. 12. 2019 byly v insolvenčním řízení vydraženy tři nemovité věci ve vlastnictví stěžovatele. Krajský soud vyhláškou ze dne 28. 4. 2020 č. j. KSPH 64 INS 20694/2017-B-41 vyrozuměl věřitele a stěžovatele o tom, že mohou podat námitky proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěné věřitelce, a to do 7 dnů od zveřejnění návrhu, jenž krajský soud zveřejnil následujícího dne. Dne 27. 5. 2020 obdržel krajský soud podání stěžovatele, ve kterém nesouhlasil s proběhlou dražbou a zpochybnil výši pohledávky zajištěné věřitelky.
3. Následně krajský soud napadeným usnesením vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěné věřitelce, schválil náklady na zpeněžení předmětu zajištění a insolvenčnímu správci vyplatil zálohu na odměnu. Krajský soud podání stěžovatele doručené dne 27. 5. 2020 sice považoval za námitky proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení, avšak nepřihlížel k němu podle §298 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť lhůta k podání uplynula dnem 6. 5. 2020 a stěžovatel své podání odevzdal na poštu až dne 26. 5. 2020, tj. po uplynutí stanovené lhůty. Stěžovatel proti napadenému usnesení krajského soudu brojil odvoláním, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") odmítl napadeným usnesením. Podle vrchního soudu nebyl stěžovatel oprávněn k podání odvolání, neboť proti návrhu správce včas nebrojil námitkami (§298 odst. 7 insolvenčního zákona).
4. Stěžovatel brojil proti napadeným rozhodnutím ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. I. ÚS 2970/20 jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatel před jejím podáním řádně neuplatnil žalobu pro zmatečnost proti napadenému usnesení, kterým vrchní soud jeho odvolání odmítl. Stěžovatel proto u krajského soudu brojil proti napadenému usnesení vrchního soudu žalobou pro zmatečnost, kterou krajský soud zamítl usnesením ze dne 23. 2. 2021 č. j. KSPH 79 ICm 4016/2020-12. K odvolání stěžovatele vrchní soud uvedené usnesení krajského soudu potvrdil usnesením ze dne 7. 6. 2021 č. j. 79 ICm 4016/2020, 101 VSPH 263/2021-23 (KSPH 64 INS 20694/2017). Podle vrchního soudu návrh insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžením a usnesení krajského soudu o udělení souhlasu s uvedeným krajský soud stěžovateli doručil veřejnou vyhláškou v souladu s §71 insolvenčního zákona, přesto stěžovatel námitky ve stanovené lhůtě nepodal. Vrchní soud stěžovatele poučil o možnosti podat proti posledně uvedenému rozhodnutí dovolání.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že neměl skutečnou možnost se seznámit s vyhláškou krajského soudu ze dne 28. 4. 2020 (sub 2), neboť je nemajetný a nemá přístup k internetu. Podle §71 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení zásadně doručuje zveřejněním písemnosti v insolvenčním rejstříku (veřejnou vyhláškou), tak krajský soud rovněž doručoval uvedenou vyhláškou. Stěžovatel dále tvrdí, že problematické doručování veřejnou vyhláškou v insolvenčním řízení se týká širšího okruhu osob. Stěžovatel považuje danou právní úpravu za diskriminační vůči osobám, které nemají přístup k internetu, jejich přístup k němu je omezen nebo nemají schopnosti s internetem pracovat.
6. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány předpoklady stanovené Ústavou a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Podle §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení). Ústavní stížnost je tak založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. To znamená, že ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci, tedy byly-li vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že vyčerpal všechny dostupné procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv; tak tomu ovšem není. Proti v pořadí poslednímu rozhodnutí ve věci, tj. usnesení vrchního soudu ze dne 7. 6. 2021 (sub 4), je přípustné dovolání za podmínek §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o čemž vrchní soud stěžovatele v odůvodnění uvedeného usnesení poučil. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, ani insolvenčního rejstříku se nepodává, že stěžovatel proti uvedenému usnesení vrchního soudu brojil dovoláním, natož že o něm Nejvyšší soud rozhodl.
9. Stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, a proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení zákona jako návrh akcesorický sdílí její osud (§74 zákona o Ústavním soudu), a proto jej Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu