ECLI:CZ:US:2021:4.US.2327.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2327/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ž., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, sídlem Husovo náměstí 65/2, Hořovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2021 č. j. 7 Tdo 616/2021-716, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2020 č. j. 10 To 223/2020-590 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. května 2020 č. j. 2 T 81/2019-531, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Příbrami, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 8. 2021, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu shledán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti dle §143 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku dle §151 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil - stručně řečeno - tím, že dne 2. 3. 2019 přibližně v 5:30 hodin srazil chodkyni, jež šla po levém okraji komunikace vybavena reflexními prvky a svítilnou, a nechal ji na místě bez pomoci, aniž se přesvědčil o jejím stavu, a namísto toho z místa nehody ujel a snažil se vozidlo ukrýt. Poškozená na následky střetu s vozidlem po převozu do nemocnice zemřela. K usmrcení poškozené došlo proto, že stěžovatel porušil důležité povinnosti dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, konkrétně řídil vozidlo pod vlivem alkoholu (§5 odst. 2 téhož zákona), nevěnoval se plně řízení a nesledoval vozovku [§5 odst. 1 písm. b) téhož zákona], nepřizpůsobil rychlost jízdy svým momentálním schopnostem a vnějším okolnostem (§18 odst. 1 téhož zákona) a konečně vozidlo řídil bez řidičského oprávnění [§3 odst. 3 písm. a) téhož zákona]. Stěžovateli byl za toto jednání uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit pozůstalým poškozené nemajetkovou újmu, nezletilé dceři poškozené i pravidelnou náhradu nákladů na výživu a obci Občov náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na pohřeb poškozené.
3. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, které směřovalo do všech výroků, zatímco státní zástupce se odvolal v neprospěch stěžovatele pouze do výroku o trestu. Krajský soud napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu a sám uznal stěžovatele vinným ze spáchání výše uvedených přečinů, za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání osmi let. Krajský soud uvedl, že stěžovatelovy námitky pouze opakují argumenty uplatněné v rámci obhajoby v hlavním líčení, jež však byly dostatečně vypořádány v rozsudku okresního soudu. Vzal za prokázané, že se stěžovatel dopustil hrubého porušení zákona o bezpečnosti dopravy ve smyslu §143 odst. 3 trestního zákoníku, neboť porušil hned několik důležitých povinností dle zákona o silničním provozu. V této souvislosti potvrdil závěr okresního soudu, že stěžovatel byl v době nehody pod vlivem alkoholu, byť přisvědčil, že míra ovlivnění nebyla přesně zjištěna, a proto korigoval popis skutku ve výrokové části ve prospěch stěžovatele tak, že byl alkoholem ovlivněn v přesně nezjištěném množství. Krajský soud rovněž uvedl, že ačkoli dospěl okresní soud ke správným skutkovým závěrům, popis skutkového děje bylo dále třeba upravit tak, aby jednání nevyznívalo jako jednočinný souběh, nýbrž aby byla jednání naplňující každou ze skutkových podstat trestných činů oddělena. V souvislosti s trestným činem dle §151 trestního zákoníku krajský soud vyvrátil tvrzení obhajoby, že se stěžovatel domníval, že se střetl se zvěří, a to zejména s poukazem na jednání stěžovatele po nehodě, kterou nenahlásil, neřešil ani rozsáhlé poškození vozidla, vozidlo uzavřel v garáži svého zaměstnavatele a vydal je až policii. Výměru uložených trestů s ohledem na okolnosti případu shledal příliš benevolentní, a proto oba tresty zpřísnil. Konečně krajský soud snížil výši náhrady nemajetkové újmy, kterou byl stěžovatel povinen uhradit pozůstalým poškozené.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Uvedl, že uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jelikož směřují proti skutkovým zjištěním nebo představují procesní námitky ohledně postupu krajského soudu, aniž by dosahovaly intenzity porušení práva na spravedlivý proces. Námitky týkající se skutkových závěrů, že stěžovatel byl v okamžiku nehody pod vlivem alkoholu a řádně nesledoval vozovku, stěžovatel v rámci obhajoby uplatnil již dříve, krajský soud se jimi zabýval a své závěry v napadeném rozsudku řádně odůvodnil. Korekce formulace míry ovlivnění alkoholem byla navíc provedena ve prospěch stěžovatele. Stejně tak krajský soud spolehlivě vyvrátil i námitku stěžovatele, že poškozenou nezahlédl a domníval se, že se jednalo o zvěř. Nejvyšší soud připustil, že krajský soud ve svém rozsudku nesprávně neuvedl, zda přistoupil ke zrušení rozsudku okresního soudu na základě odvolání stěžovatele či státního zástupce, nejedná se však o pochybení, které by dosahovalo intenzity porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Úprava výroku o vině byla ryze formální a nijak nezhoršila postavení stěžovatele. Krajský soud k ní proto mohl přistoupit i na podkladě stěžovatelova odvolání. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce stran porušení zásady obžalovací dle §220 odst. 1 trestního řádu, kterou stěžovatel spatřoval v tom, že soudy pojaly do popisu skutku i porušení povinnosti dle §3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu, přestože v obžalobě uvedeno nebylo. Konečně Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou námitku, že stěžovatel při řízení vozidla neporušil žádnou důležitou povinnost, neboť bylo prokázáno, že jich porušil hned několik.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že krajský soud změnil výrok o vině, aniž uvedl, na základě kterého odvolání tak činí. Do výroku o vině se přitom odvolal pouze sám stěžovatel, změna výroku v jeho neprospěch je však zapovězena zákazem reformatio in peius. Neztotožňuje se s názorem Nejvyššího soudu, že postup krajského soudu neměl na jeho postavení negativní vliv a že nejde o zásadní pochybení, jež by naplnilo intenzitu porušení práva na soudní ochranu. Podotýká, že skutečnost, že byl po rozdělením popisu skutkového děje na dvě samostatné části odsouzen za dva skutky, přispěla ke zpřísnění jeho trestu.
6. Dále argumentuje, že se krajský soud rozdělením popisu skutku a změnou formulace míry ovlivnění alkoholem odchýlil od skutkových zjištění okresního soudu, aniž však sám provedl dokazování. V uvedeném postupu spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv a v této souvislosti se odvolává na právní závěry obsažené v nálezu ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 110/20 (všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz).
7. Stěžovatel obecným soudům dále vytýká, že u něj shledaly porušení povinnosti dle §3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu, které však nebylo uvedeno v obvinění ani v obžalobě a na něž nebyl stěžovatel okresním soudem upozorněn. V uvedeném spatřuje porušení zásady totožnosti skutku, jež mělo dopad na výši jeho trestu.
8. Rovněž rozporuje závěr, že byl v době nehody ovlivněn alkoholem, neboť se tento neopírá o objektivní určení množství alkoholu v krvi, nýbrž o pouhé subjektivní vnímání svědků (strážníků městské policie) a na ně navazující vyjádření odborníka z oblasti toxikologie. V této souvislosti namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Dále argumentuje, že není možné dovodit hrubé porušení zákona o bezpečnosti dopravy za situace, kdy krajský soud pouze vágně uvedl, že byl stěžovatel alkoholem ovlivněn v přesně nezjištěném množství. Takový závěr má přitom přímý vliv na výši jeho trestu.
9. Konečně stěžovatel uvádí, že neporušil žádnou důležitou povinnost ve smyslu §143 odst. 2 trestního zákoníku, a tudíž u něj tím spíše nemůže být dána trestní odpovědnost dle §143 odst. 3 trestního zákoníku, jenž předpokládá hrubé porušení zákonů o bezpečnosti dopravy.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Jde-li o rozsudek okresního soudu, není Ústavní soud k rozhodování o jeho ústavnosti příslušný, neboť byl tento rozsudek již dříve zrušen krajským soudem [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)].
11. Ohledně zbývající části ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž je přípustná (viz bod 11), je zjevně neopodstatněná.
14. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
15. Ústavní soud předesílá, že byť nepřezkoumával opodstatněnost ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku okresního soudu z důvodu výše konstatované nepříslušnosti (viz bod 10), k závěrům okresního soudu přihlížel do té míry, v jaké z nich ve svém rozsudku vycházel krajský soud.
16. Stěžovateli lze přisvědčit, že krajský soud upravil výrok o vině, aniž uvedl, zda tak činí na podkladě odvolání státního zástupce či stěžovatele. Změna však neměla na postavení stěžovatele nepříznivý vliv. Krajský soud předně do výroku o vině zasáhl tím, že - svými slovy - korigoval vyjádření míry ovlivnění stěžovatele alkoholem. Zatímco okresní soud uvedl, že se v organismu stěžovatele nacházelo minimálně 0,5 - 1 promile alkoholu, krajský soud formulaci změnil tak, že množství alkoholu nebylo přesně zjištěno. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že taková změna byla provedena k jeho tíži; krajský soud naopak výrok změnil ve prospěch stěžovatele. Nová formulace se totiž od původní liší pouze v tom směru, že neobsahuje konkrétní vyjádření minimální hladiny alkoholu v krvi a tuto otázku ponechává otevřenou. Krajský soud v bodě 20 napadeného rozsudku výslovně uvádí, že nezasahoval do skutkových závěrů nalézacího soudu, o ovlivnění stěžovatele alkoholem nepochyboval a k úpravě formulace výroku přistoupil z důvodu, že míra ovlivnění alkoholem nebyla zjištěna přesně. Dále pak krajský soud rozdělil popis skutku na dvě části, z nichž každá se váže k jednomu z trestných činů, za něž byl stěžovatel odsouzen. Tímto postupem se nijak neodchýlil od skutkových závěrů okresního soudu, neboť v popisu zachoval veškeré skutkové okolnosti i sled událostí přesně, jak je do popisu skutku pojal nalézací soud (s výjimkou výše popsané úpravy vyjádření míry ovlivnění alkoholem). Provedená změna je ryze formální: v prvním odstavci se popisuje jednání, jímž stěžovatel naplnil skutkovou podstatu přečinu usmrcení z nedbalosti dle §143 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a ve druhém odstavci pak jednání naplňující skutkovou podstatu přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku dle §151 trestního zákoníku. Sama okolnost, že krajský soud neuvedl, na podkladě kterého odvolání ke změně výroku o vině přistoupil, představuje formální nedostatek, který v posuzovaném případě nemohl mít negativní dopad do sféry stěžovatele, a proto nedosáhl ústavněprávní relevance.
17. Nelze souhlasit ani s tvrzením, že se změna výroku o vině odrazila i ve zpřísnění trestů stěžovatele, a to mimo jiné proto, že byl shledán vinným ze dvou skutků. Úhrnný trest odnětí svobody byl stěžovateli uložen nikoli pro počet skutků, nýbrž proto, že se svým jednáním dopustil dvou přečinů. Důvody, pro něž byly tresty zpřísněny, krajský soud podrobně popisuje v bodech 31 až 33 napadeného rozsudku.
18. Z ústavněprávního hlediska obstojí i vlastní skutkový závěr, že stěžovatel řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. Krajský soud vyšel ze závěrů okresního soudu, jenž podrobně popsal, o jaké důkazy je opřel, z jakého důvodu neuvěřil svědkům z řad přátel a známých stěžovatele, a naopak vyšel z výpovědí strážníků městské policie, s nimiž stěžovatel krátce před inkriminovanou nehodou hovořil.
19. Další okruh stěžovatelových námitek směřuje k údajnému porušení požadavku na zachování totožnosti skutku ve vztahu mezi žalobním návrhem a napadeným rozsudkem soudu prvního stupně (potažmo rozsudkem krajského soudu, jenž závěry okresního soudu převzal). Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, nelze totožnost skutku chápat absolutně jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Skutkový děj popsaný v žalobním návrhu může doznat změny na podkladě výsledků hlavního líčení, aniž by tím totožnost skutku byla dotčena [viz např. usnesení ze dne 17. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 143/02 (U 21/27 SbNU 261)]. V posuzované věci obecné soudy pojaly do popisu skutku i okolnost, že stěžovatel řídil vozidlo bez řidičského oprávnění, čímž porušil důležitou povinnost dle §3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu. Uvedené však nepředstavuje podstatnější změnu charakteristiky stěžovatelova jednání či jeho následku, a dokonce ani nemělo vliv na právní kvalifikaci, neboť z napadených rozhodnutí vyplývá, že obžaloba byla podána pro přečin dle §143 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a sám stěžovatel ani opak netvrdí.
20. Přesvědčivý je i stěžovatelem zpochybňovaný závěr, že stěžovatel způsobil smrt poškozené proto, že porušil celkem čtyři povinnosti vyplývající ze zákona o silničním provozu (specifikované v bodě 2 tohoto usnesení), jež kumulativně naplňují intenzitu hrubého porušení zákona o bezpečnosti dopravy. Krajský soud - a rovněž okresní soud, z jehož závěrů krajský soud vycházel - přesvědčivě vyložil skutkové závěry, vypořádal se i se stěžovatelovou obhajobou a odkázal na důkazy, které ji vyvrací. Má-li stěžovatel za to, že se hrubého porušení zákona - ba dokonce ani porušení důležité povinnosti - nedopustil, nelze než uzavřít, že toto je pouze jeho subjektivní přesvědčení, jež nemá oporu v provedeném dokazování.
21. Ústavní soud zhodnotil, že krajský soud a Nejvyšší soud rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
22. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně již zrušeného rozsudku okresního soudu) jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tedy rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu