ECLI:CZ:US:2021:4.US.2328.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2328/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Suttého, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem, sídlem Slovanská 338/66, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. května 2020 č. j. 25 Co 114/2020-82 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. února 2020 č. j. 18 C 267/2018-73, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, zapůjčeného spisu Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") sp. zn. 18 C 267/2018 a doručených písemností se podává, že dne 31. 8. 2018 podal pan Pavel Kraus (dále jen "žalobce") proti stěžovateli žalobu k okresnímu soudu o zaplacení 172 869 Kč s příslušenstvím jako úroku z prodlení z neuhrazeného dluhu ze smlouvy o zápůjčce. Okresní soud zaslal dne 16. 11. 2018 žalobu stěžovateli na vědomí a neboť na ni nijak nereagoval, vydal dne 26. 11. 2018 platební rozkaz. Stěžovateli podle jeho tvrzení nebyl platební rozkaz doručen dne 30. 11. 2018, ani později. Seznámil se s ním až dne 16. 8. 2019, kdy jeho právní zástupce nahlédl do soudního spisu, a proto proti němu podal odpor až dne 26. 8. 2019.
3. Okresní soud odpor stěžovatele odmítl usnesením ze dne 7. 10. 2019 č. j. 18 C 267/2018-52 jako opožděný. K odvolání stěžovatele krajský soud uvedené usnesení zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu projednání usnesením ze dne 20. 12. 2019 č. j. 25 Co 371/2019-59. Podle krajského soudu, je-li zpochybněna pravost doručenky a současně nemá všechny předepsané náležitosti (označení doručovacího orgánu a otisk jeho razítka) podle §50g odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je třeba učinit další skutková zjištění.
4. Okresní soud v navazujícím řízení nařídil na den 25. 2. 2020 ústní jednání. Provedl svědecké výslechy asistentky soudce, zapisovatelky a soudní doručovatelky. Asistentka soudce uvedla, že dne 26. 11. 2018 stěžovateli volala a upozornila jej, že mu budou doručeny písemnosti v posuzované věci a zeptala se jej, zda se zdržuje na uváděné adrese svého bydliště, což potvrdil. Zapisovatelka uvedla, že zásilku opatřila číslem jednacím referátu, nikoli samotného platebního rozkazu (č. l. 41 namísto č. l. 40) a vypravila. Uvedla, že označení čísla listu referátu je běžnou praxí. Soudní doručovatelka uvedla, že zásilku předala stěžovateli, na ústním jednání jej poznala. Pamatuje si na něj, neboť dostala z kanceláře soudce pokyn doručit platební rozkaz právě dne 30. 11. 2018, což při běžném doručování není obvyklé. Obálka nemohla být prázdná, poznala by to hmatem. Stěžovatel na jednání uvedl, že doručená obálka obsahovala písemnost se slovenským státním znakem. Tuto písemnost však již nemá, neboť ji "ztratil při malování".
5. Okresní soud napadeným usnesením znovu odmítl stěžovatelův odpor jako opožděný. Podle okresního soudu vyšlo najevo, že zásilka doručena byla, ostatně stěžovatel ani tuto skutečnost nerozporoval. Tvrdil-li stěžovatel, že mu v uvedené zásilce nebyl doručen platební rozkaz ze dne 26. 11. 2018, okresní soud uvedl, že obálka nemohla být prázdná. Stěžovatelova tvrzení o doručení jiného dokumentu cizozemského soudu označil okresní soud za účelová, neboť je stěžovatel ničím neprokázal. Platební rozkaz proto řádně doručen byl a lhůta k podání odporu proti němu uplynula dne 17. 12. 2018.
6. K odvolání stěžovatele krajský soud potvrdil napadené usnesení okresního soudu napadeným usnesením. Podle krajského soudu není z provedených důkazů pochyb o tom, že zásilka byla stěžovateli doručena; svědecké výpovědi jsou logické, navazují na sebe a odpovídají obsahu spisu. Námitky stěžovatele považuje za účelové.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že do doručené obálky nebyl vložen uvedený platební rozkaz. Je nelogické, aby se proti němu nebránil, věděl-li by o něm. Jeho tvrzení také odpovídají obsahu spisu. Podle stěžovatele z dokazování nevyplývá, že do obálky byl skutečně vložen platební rozkaz. Svědkyně popsaly toliko postup, který se běžně uplatňuje, nikoli jak postupovaly v jeho věci. Stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti kopii listin ze soudního spisu obsahující spisovou značku nyní posuzované věci (18 C 267/2018) od slovenského soudu (Okresného súdu v Martině) s vyznačeným č. l. 37 a 38 a označený razítkem "doručeno dne 26. 11. 2018". Tyto listiny ve spisu bezprostředně následují po úředním záznamu okresního soudu ze dne 26. 11. 2018 o telefonickém hovoru asistentky soudce se stěžovatelem a bezprostředně předchází doručovanému platebnímu rozkazu.
III.
Vyjádření účastníků řízení
8. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a žalobci, kterému náleží postavení vedlejšího účastníka. Vzhledem k tomu, že spisový přehled zapůjčeného spisu okresního soudu, ani samotný spis neobsahoval listiny, které podle stěžovatele měly být vedeny pod č. l. 37 a 38, Ústavní soud na tuto skutečnost upozornil účastníky řízení a vyzval je, ať se ve vyjádření zaměří mimo jiné na to, z jakého důvodu tyto písemnosti nejsou součástí spisu a jak se vypořádali s tvrzením stěžovatele, že obsahem doručné obálky mohla být právě uvedená písemnost.
9. Krajský soud ve vyjádření zdůraznil, že doručení platebního rozkazu považoval za prokázané, neboť tato skutečnost odpovídala výpovědi tří svědků a obsahu spisu, resp. obsahu doručenky, na níž je poznamenán konkrétní čas doručení a podpis stěžovatele. Pro chronologické zařazení jednotlivých listin nemohla být předmětem doručení jiná písemnost. K písemnostem, které měly být podle stěžovatele součástí spisu, se krajský soud nevyjádřil, neboť nemá spis k dispozici. Krajský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
10. Okresní soud nejprve zrekapituloval skutkový stav a procesní vývoj ve věci. Zdůraznil, že stěžovatel uplatňuje tytéž argumenty jako v odvolacím řízení. Okresní soud uvedl, že zaměstnanci soudu postupovali "příkladným způsobem". Asistentka soudkyně telefonicky sjednala doručení platebního rozkazu, stěžovatel tak měl vědět, že mu bude doručována soudní písemnost. K tvrzení stěžovatele o chybném čísle listu uvedeného na doručence okresní soud poznamenal, že na obálce bylo vyznačeno číslo listu referátu (č. l. 41), který bezprostředně navazuje na samotnou doručovanou písemnost (č. l. 40). Ke kopiím listin přiložených stěžovatelem k ústavní stížnosti okresní soud uvedl, že jde o potvrzení o doručení dožádaného slovenského soudu, to však ve věci stěžovatele prováděno nebylo. Soudní spis v nyní posuzované věci obsahoval listiny č. l. 37 a 38, které "patří do jiného spisu", neboť dožádaný soud ("Okresní súd v Martině") na nich chybně vyznačil spisovou značku. Tyto listiny přitom patří do spisu okresního soudu sp. zn. 28 C 267/2018, přičemž je zřejmé, že tam dožádaný soud zaměnil senátní čísla (28 C za 18 C). Okresní soud spolu s vyjádřením Ústavnímu soudu doručil kopii dopisu uvedeného cizozemského soudu ze dne 9. 10. 2019, kterým byl okresní soud informován o tom, že mu byla dříve doručena uvedená písemnost. Okresní soud uzavřel, že mohlo dojít k "dílčímu pochybení při začíslení listin v důsledku špatně označených listin" cizozemským soudem, nikoli k porušení práv stěžovatele.
11. Žalobce se ve stanované lhůtě a ani po jejím uplynutí k ústavní stížnosti nevyjádřil. Neboť byl poučen, že za takové situace bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vzdává, nebylo s ním již dále v posuzované věci jednáno.
12. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil této možnosti a ve vyjádření nejprve uvedl, že krajský soud opakovaně odkazuje na výpověď tří svědkyň, avšak z nich se podává toliko to, co je obsaženo na doručence. Jen jediná svědkyně mohla přijít do kontaktu s listinou vkládanou do obálky, ta si však tento okamžik nepamatuje. Samotná doručenka nemůže sloužit jako důkaz doručení, neboť nemá zákonné náležitosti. Stěžovatel zdůraznil, že tvrzení okresního soudu o listinách na č. l. 37 a 38 spisu je "irelevantní", neboť jsou nadále podle něj součástí spisu a jsou umístěné bezprostředně mezi úředním záznamem o telefonickém hovoru a doručovaným platebním rozkazem. Ničím nebylo potvrzeno, že tato písemnost nemohla být obsažena v doručované obálce. Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že "celé řízení je protkáno řadou nejasností, nepřesností a důvodných pochybností". Číslo listu na doručence neodpovídá doručovanému dokumentu, spis obsahuje písemnost z jiného spisu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. takový opravný prostředek k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy chybně posoudily, zda mu byl doručen platební rozkaz. Co do skutkových okolností se přitom stěžovatel a obecné soudy shodují na tom, že dne 30. 11. 2018 soudní doručovatelka okresního soudu doručila stěžovateli obálku se soudní písemností a stěžovatel ji převzal. Stěžovatel však tvrdí, že mu v obálce nebyl doručen platební rozkaz vedený pod č. l. 40, ale písemnost vedená tou dobou ve spisu pod č. l. 37 a 38.
16. Podle §173 odst. 1 o. s. ř. je třeba platební rozkaz doručit žalovanému do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Doručením do vlastních rukou se teprve vyvozuje rovnost účastníků řízení, neboť i žalovanému je dána možnost projevit svou vůli a vyjádřit se. Důsledkem nesplnění této podmínky doručení platebního rozkazu do vlastních rukou odpůrci je pak porušení jeho ústavně zaručených práv na soudní ochranu, rovnost účastníků v řízení a být slyšen. Z nálezu ze dne 13. 12. 2001 sp. zn. III. ÚS 473/01 (N 198/24 SbNU 491) a ze dne 16. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 1548/11 (N 55/69 SbNU 93) se dále podává, že při doručování rozhodnutí vyhotovených soudy účastníkům nelze připustit stav, který by byť jen vzbuzoval pochybnosti o tom, zda tato rozhodnutí byla doručena či nikoli. Opakem je odepření práva domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Je proto nutné zjistit, zda v řízení existují pochybnosti o doručení platebního rozkazu stěžovateli, popřípadě zda tyto pochybnosti byly v průběhu řízení před obecnými soudy rozptýleny.
17. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je doručenka listinou, jež má povahu listiny veřejné a od listin soukromých se liší důkazní silou. Nemá-li však doručenka znaky veřejné listiny, soud je povinen sám prověřit správnost tvrzení účastníka, zpochybňujícího řádné doručení (srov. usnesení ze dne 19. 10. 2000 sp. zn. 30 Cdo 2514/99 či ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 26 Cdo 5443/2014).
18. Je však potřeba zdůraznit, že podle judikatury Ústavního soudu může být co do postupu při hodnocení skutkového stavu soudu posouzeno pouze, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu a zda právní závěry orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu". Daná oblast patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) či např. bod 11 usnesení ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2578/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
19. Nejprve je proto třeba uvést, že je nepodstatné, namítá-li stěžovatel, že doručenka nemůže sloužit jako důkaz doručení, obsahuje-li chybné číslo listu doručované písemnosti. Obecné soudy v průběhu řízení samy prověřily okolnosti doručení dané soudní písemnosti, avšak již nevycházely toliko z doručenky jako veřejné listiny podle §134 o. s. ř., ale jejich rozhodnutí jsou založena i na dalších důkazech, zejména svědeckých výpovědích zaměstnankyň okresního soudu a obsahu doručenky. Byť na ni již nelze hledět jako na veřejnou listinu, nic nebrání okresnímu soudu vycházet z údajů, které v ní jsou uvedeny a v jejich prospěch svědčí další skutečnosti, resp. tyto nebyly stěžovatelem náležitě zpochybněny.
20. Stěžovatel totiž ani netvrdí, že mu byla doručena písemnost vedená na čísle listu poznačeném v doručence (referát platebního rozkazu). Tvrdí, že mu byla doručena písemnost jiná, vedená pod čísly listu předcházejícím platebnímu rozkazu. Ze zapůjčeného spisu se skutečně podává, že okresní soud běžně na doručenky poznačí číslo listu referátu doručované písemnosti. Stěžovatel sice v řízení tvrdil, že tato praxe odporuje vnitřním předpisům soudu, avšak ani Ústavnímu soudu není jasné, jak tato okolnost svědčí jeho tvrzení o chybně doručeném konkrétním dokumentu.
21. Ústavní soud nepřehlédl, že nyní posuzovaná věc se může jevit jako skutkově obdobná nálezu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3835/19. V odkazované věci stěžovatel tvrdil, že mu byla doručena jiná soudní písemnost, Ústavní soud mu po prostudování spisu přisvědčil, a tam napadená rozhodnutí pro rozpor s právem na soudní ochranu zrušil. V odkazované věci však tvrzení stěžovatele o jiné doručené písemnosti, na rozdíl od věci nyní posuzované, nalezlo oporu v dalších skutečnostech a obecné soudy vycházely z obecného údaje na doručence, aniž by měly další informace.
22. Stěžovateli však lze přisvědčit v tom, že přinejmenším nejasnosti může vzbuzovat, že spis obsahoval listinu, která do spisu zjevně nepatří, a dokonce nyní ve spise chybí. Podle tvrzení stěžovatele mohly vzniknout pochybnosti, zda nedošlo k pochybení při vedení spisu, v jehož důsledku by mohla být stěžovateli doručena jiná písemnost. Proto Ústavní soud na uvedené skutečnosti účastníky řízení upozornil. Okresní soud však předložil argumenty, kterými námitky stěžovatele proti způsobu vedení spisu vyvrací. Na rozdíl od tvrzení stěžovatele o vložení jiné listiny do obálky, pravdivosti tvrzení okresního soudu svědčí i jiné skutečnosti. Z uvedeného dopisu, přiloženého okresním soudem k vyjádření, se skutečně podává, že cizozemský soud chybně zaměnil spisové značky věci nyní posuzované a té, ve které byl dožádán.
23. Ze spisu proto nevyplývá, že okresní soud při jeho vedení pochybil. Spis sice určitou dobu obsahoval písemnost, která neměla být jeho součástí, to však není pochybením okresního soudu. Z uvedeného se totiž podává, že cizozemský soud doručil okresnímu soudu písemnost opatřenou chybnou spisovou značkou.
24. Z uvedeného plyne, že se neprokázala tvrzení stěžovatele, že řízení v nyní posuzované věci "je protkáno řadou nejasností". Stěžovatel konkrétně uváděl tyto nejasnosti dvě; na doručence uvedené číslo listu referátu namísto platebního rozkazu a ve spise vedenou písemnost, která do něj nepatří. Tyto "nejasnosti" však byly v průběhu řízení vysvětleny.
25. Stěžovatel zpochybňoval doručení platebního rozkazu tvrzením, že doručená obálka obsahovala jinou písemnost. Samotná skutečnost, že soudní spis po určitou dobu obsahoval písemnost, která do něj nepatří, nijak nesouvisí s tvrzením stěžovatele, že obsahem jemu doručené obálky byla nesprávná písemnost. Je sice pravdou, že stěžovatel uvedl, že mu byla doručena písemnost jiného soudu "se slovenským znakem". Toto tvrzení však uvedl poprvé až na jednání dne 25. 2. 2020. K věci se přitom vyjadřoval několikrát; v odporu ze dne 26. 8. 2019, vyjádření ze dne 30. 9. 2019 a odvolání ze dne 28. 10. 2019, kde ovšem nic takového netvrdil. Nadto, jak zdůraznily obecné soudy, stěžovatel neuvedl žádné další skutečnosti k prokázání tohoto tvrzení. Jedinou okolností svědčící ve prospěch stěžovatelova uvedeného tvrzení je existence takové listiny ve spise, do kterého však právní zástupce nahlédl předtím, než stěžovatel uvedené tvrzení vznesl. Za stávajících okolností Ústavní soud nepovažuje za excesivní, označily-li obecné soudy uvedené tvrzení stěžovatele za účelové.
26. Co do šetření okolností doručení platebního rozkazu proto v řízeních před obecnými soudy nastala situace, kdy na jedné straně existují důkazy svědčící pro doručení platebního rozkazu, a na straně druhé tvrzení stěžovatele, že do obálky byla vložena jiná písemnost, avšak bez existence jakýchkoli skutečností, které by to prokazovaly. Shora uvedené závěry judikatury Ústavního soudu nelze chápat tak, že pro zpochybnění doručení soudní písemnosti postačí účastníkovi řízení uvést tvrzení, aniž by jej jakkoli prokázal, stojí-li naproti tomu skutečnosti svědčící pro doručení písemnosti, byť na doručenku v nyní posuzované věci nelze hledět jako na veřejnou listinu. Uzavřely-li tedy obecné soudy, že tvrzení stěžovatele je účelové, nelze jejich rozhodnutí na základě předestřené argumentace účastníků řízení považovat za exces vedoucí k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
27. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu