ECLI:CZ:US:2021:4.US.2351.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2351/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2021 č. j. 28 Cdo 860/2021-251, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2020 č. j. 21 Co 141/2020-209 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. prosince 2019 č. j. 16 C 413/2018-144, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Jany Hozmanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo ústavně zaručené čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem určil, že vedlejší účastnice (jako žalobkyně) je vlastnicí konkrétních pozemků v katastrálních územích Hlubočepy a Holyně, dále zamítl vzájemný návrh stěžovatelky (jako žalované) na určení, že je vlastnicí stejných pozemků, a uložil jí zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 441 706,50 Kč. Jako nedůvodnou přitom odmítl stěžovatelčinu námitku, že vedlejší účastnice nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], neboť se svých práv ke sporným pozemkům mohla domáhat podle restitučních předpisů, s odůvodněním, že vedlejší účastnice k postupu podle restitučních předpisů neměla žádný důvod, neboť se legitimně mohla domnívat, že je vlastnicí sporných nemovitostí, a vlastnické právo vedlejší účastnice bylo zpochybněno až po uplynutí lhůt pro uplatnění restitučních nároků. Stejně tak obvodní soud neshledal důvodnou stěžovatelkou vznesenou námitku vydržení, a to z důvodu nedostatku držby sporných pozemků v dobré víře s ohledem na zapsané vlastnické právo vedlejší účastnice v katastru nemovitostí po celou dobu tvrzené držby.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 227 480 Kč. Jde-li o existenci naléhavého právního zájmu, ztotožnil se se závěry obvodního soudu, a dále konstatoval, že k vydržení sporných pozemků nedošlo, neboť stěžovatelka, která uvedla, že je spravovala a prováděla na nich údržbu, netvrdila ani neprokázala, že by je fakticky držela (ovládala).
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (jde-li o náklady řízení) přípustné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Úvodem stěžovatelka uvádí, že mělo dojít k porušení jejího práva na ochranu vlastnického práva v důsledku nesprávného posouzení aplikace příslušných předpisů a posouzení předpokladů vzniku držby jakožto předpokladu vydržení, k zásahu do práva na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) v důsledku extrémního nesouladu soudních závěrů se skutkovými zjištěními vzešlými v průběhu řízení a nesprávnosti závěrů o výši nákladů řízení. Mělo dojít i k zásahu do práva na rovné zacházení, protože v průběhu řízení na ni byly nedůvodně kladeny při dokazování a právním posuzování vzniku a existence držby pozemků než na vedlejší účastnici odlišné nároky.
6. Následně stěžovatelka podrobně rekapituluje průběh daného soudního řízení. Dále předestírá svou právní argumentaci k výše uvedeným námitkám. Jde-li o tvrzený zásah do vlastnického práva, stěžovatelka odmítá názor obecných soudů, že na danou věc nelze aplikovat restituční předpisy. Důvodem má být, že vedlejší účastnici byla známa existence restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), v podobě faktického záboru sporných pozemků státem před rokem 1990, což má být patrno jak z obsahu kupní a darovací smlouvy z roku 1974, tak i z jejích tvrzení obsažených v žalobě. Některé ze sporných pozemků jsou navíc historickými veřejnými statky, neboť se na nich nachází pozemní komunikace postavená v období první republiky. Vedlejší účastnici muselo být známo, že užívání zastavěných pozemků je vyloučeno, a tedy nemohla být v dobré víře, že jí mohou náležet, navíc jako jejich vlastník na seznamu historických veřejných statků byla uvedena obec S. Podle stěžovatelky z provedených důkazů nemůže vyplývat jiný závěr než ten, že se sporné pozemky staly předmětem záboru a stěžovatelce byla tato skutečnost známa, přesto obecné soudy dospěly k závěru, že restituční předpisy nelze aplikovat, a to aniž by se vypořádaly s její argumentací.
7. Dospěly-li podle stěžovatelky obecné soudy k závěru, že vedlejší účastnice o záboru neměla povědomí, bylo třeba zkoumat, kdo ze dvou duplicitně zapsaných vlastníků pozemky fakticky držel a nakládal s nimi jako vlastními. Upozorňuje, že je nabyla na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 8. 1992 a 11. 9. 1992, že nebyla upozorněna, že s pozemky hospodaří někdo jiný, a od samého počátku chopení se držby neměla důvod pochybovat o výlučnosti užívání pozemků. Jde-li o faktické nakládání s pozemky, stěžovatelka tvrdí, že vykonávala všechny složky vlastnického práva, kdy prováděla rekultivaci lesa i těžbu dřeva a pečovala o pozemky zastavěné zmíněnou komunikací, což v řízení doložila, a to na rozdíl od vedlejší účastnice. I když městský soud shledal, že sporné pozemky skutečně spravovala a prováděla na nich údržbu, nedospěl k závěru, že by se chopila držby, což stěžovatelka označuje za zmíněný extrémní nesoulad. Nejvyšší soud jí přisvědčil, že provádění změn na věci není obligatorním znakem držby, přesto nic městskému soudu nevytkl a svůj nelogický závěr doprovodil nepřesvědčivou argumentací.
8. Zmíněná nerovnost účastníků pak byla podle stěžovatelky založena tím, že u vedlejší účastnice obecné soudy konstatovaly, že prokázání nakládání s pozemky po ní nelze objektivně požadovat, neboť byly pro ni prakticky nepoužitelné. Takovou představu stěžovatelka považuje za lichou, neboť i fyzická osoba má právo brát plody (ve smyslu těžby) z lesních pozemků, navíc je zde obecná povinnost vlastníků pečovat o lesní pozemky, a to vykonávala pouze ona. Postavení obou účastnic bylo prakticky identické, a tudíž bylo třeba zkoumat, kdo se držby skutečně chopil a fakticky s nimi nakládal.
9. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že vedlejší účastnici přiznaly náhradu nákladů v excesivní výši, s tím, že přesahují svoji funkci. Náhrada nákladů by neměla být sankčním prostředkem neúspěšného účastníka, ale měla by pokrývat reálně účelně vynaložené výdaje úspěšného účastníka, čemuž tak zde není. O výši nákladů bylo rozhodnuto v duchu ústavně nekonformního konceptu tzv. nepoměrných obtíží ve smyslu §9 odst. 1 ve spojení s §8 odst. 1 advokátního tarifu, jak má plynout z judikatury Ústavního soudu.
10. Nadto obecné soudy ověřitelným údajem o ceně nedisponovaly, neboť své rozhodnutí založily na listinném důkazu, který nebyl znaleckým posudkem, ač tak byl vedlejší účastnicí prezentován, na což v řízení poukazovala. V těchto souvislostech stěžovatelka upozorňuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2084/14 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), obiter dictum nálezu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/16 (N 187/87 SbNU 71) a bod 27 nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763) s tím, že podle aktuální právní úpravy se náklady řízení nemůže zabývat Nejvyšší soud, v důsledku čehož došlo k "zakonzervování" jeho judikatury, na jejíž změnu Ústavní soud apeloval. Podle stěžovatelčina názoru je stávající judikaturní aplikace advokátního tarifu neudržitelná, neboť zakládá zásadní nejistotu účastníků řízení, kdy tito nemohou odhadnout, v jaké výši se budou náklady řízení pohybovat, což v některých případech může znamenat odepření spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Stěžovatelka v prvé řadě argumentuje tím, že vedlejší účastnice se měla domáhat svého práva k předmětným pozemkům podle restitučních předpisů, neboť zde připadal v úvahu restituční titul podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, a tedy nemá podle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. Obecné soudy se již tímto argumentem zabývaly a dospěly k závěru, že k takovému postupu stěžovatelka neměla důvod, neboť byla knihovní vlastnicí předmětných pozemků již od roku 1974 a její vlastnictví (ani) po roce 1990 nebylo zpochybněno. Ústavní soud přitom nemá, co by těmto závěrům mohl z hlediska ústavnosti vytknout, ostatně ke stejné právní otázce se v obdobných skutkových souvislostech vyjádřil ve svém nálezu ze dne 19. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2719/20, vydaném v řízení o stěžovatelčině ústavní stížnosti. Možno dodat, že ze samotné skutečnosti, že sporné pozemky byly dříve v tzv. užívání organizacemi socialistického sektoru, nelze bez dalšího vyvozovat, že by si stěžovatelka dostatečně nechránila svá práva (cestou restituce), a tím spíše, že šlo o lesní pozemky či že některé z nich byly (již od roku 1938) zastavěny pozemní komunikací, a jejich užívání stěžovatelkou tak nebylo možné, což stěžovatelka sama uvádí v ústavní stížnosti, či nezbytně nutné.
14. Namítla-li stěžovatelka, že obecné soudy vadně posoudily vydržení, Ústavní soud musí poznamenat, že obvodní soud dospěl k závěru, že u ní nebyla splněna podmínka držby sporných pozemků v dobré víře. Tento závěr rovněž koresponduje s názorem vyjádřeným v již uvedeném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2719/20; v době, kdy mělo dojít k přechodu sporných pozemků na stěžovatelku na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, byla jako jejich vlastnice evidována vedlejší účastnice, což při dostatečné opatrnosti, kterou jistě lze po stěžovatelce jako právnické osobě, k těmto účelům dostatečně personálně vybavené, požadovat, nutně muselo vyvolat pochybnosti o vlastnickém právu státu, resp. o možnosti přechodu tohoto (údajného) vlastnického práva na ni.
15. Z napadeného rozsudku městského soudu pak plyne, že se uvedený soud otázkou dobré víry nezabýval. Zaměřil se na to, zda byla splněna další podmínka vydržení, a to, zda stěžovatelka zacházela se spornými pozemky jako s věcí vlastní, tj. že je fakticky ovládala, a dospěl k závěru, že stěžovatelka tuto skutečnost netvrdila (a neprokázala), přičemž za právně irelevantní považoval její tvrzení, že sporné pozemky spravovala, resp. prováděla na nich údržbu. Nejvyšší soud pak jeho úvahy doplnil v tom ohledu, že pozemky jako nemovité věci "prostě držet fyzicky nelze", a tudíž ze samotné nečinnosti vedlejší účastnice nelze ještě usuzovat na zánik držby - tomu by mohlo být za předpokladu, že by se současně držby chopil někdo jiný (stěžovatelka). Nejvyšší soud se dále zabýval i tím, zda úvahy o faktické držbě sporných pozemků soudů nižších stupňů nejsou vzhledem k individuálním okolnostem případu zjevně nepřiměřené, k takovému závěru však nedospěl.
16. Obdobně se i Ústavní soud k přezkumu takového posouzení staví značně zdrženlivě a zasahuje až v těch případech, kdy jsou příslušné závěry nepřiměřené do té míry, že je lze označit za tzv. extrémní; to je dáno postavením tohoto soudu v ústavním systému orgánů veřejné moci a jeho vztahu k obecné justici (viz výše). V tomto ohledu vzal Ústavní soud v úvahu povahu sporných pozemků, tedy že jsou veřejně užívány, neboť na nich leží pozemní komunikace, anebo jde o lesní pozemky, a že tudíž nelze klást k tíži vedlejší účastnice, že se jako jejich vlastnice neujala faktické držby (např. tím, že by na nich hospodařila); ze stejných důvodů nemusí být považováno za rozhodující, prováděla-li stěžovatelka jakožto územní samosprávný celek na nich údržbu. Na základě všech těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by závěr obecných soudů o nedůvodnosti stěžovatelčiny námitky vydržení nemohl z hlediska ústavnosti obstát.
17. Námitku, týkající se náhrady nákladů řízení, resp. výše odměny právního zástupce vedlejší účastnice, stěžovatelka uplatnila v odvolání, městský soud se jí zabýval a náležitě vypořádal, když poukázal na to, že stěžovatelka v řízení před obvodním soudem žádné výhrady proti ocenění sporných nemovitostí Ing. Renatou Gruntovou, certifikovanou odhadkyní, neměla, a ani v odvolání správnost daného ocenění (stanovení ceny obvyklé) relevantním způsobem nezpochybnila. Namítá-li stěžovatelka, že jmenovaná není soudní znalkyní, z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2688/15, kterého se sama dovolává, plyne, že i když znalecký posudek představuje nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejde o způsob jediný, kdy k ocenění sporem dotčených nemovitostí lze využít např. účastníkem předložené stanovisko realitní kanceláře, a to zejména za situace, kdy ostatní účastníci řízení obsah tohoto stanoviska nerozporují. Jde-li o vlastní interpretaci §8 odst. 1 a §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, městský soud vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přičemž jde o výklad standardní, Ústavním soudem aprobovaný, a nikoliv tedy o výkladovou svévoli, odůvodňující zásah tohoto soudu do nezávislého soudního rozhodování.
18. Poukazuje-li stěžovatelka na kritické poznámky Ústavního soudu obsažené ve výše uvedených nálezech k aktuální právní úpravě, pak z těchto rozhodnutí neplyne, že by obecnými soudy zastávaná intepretace byla ústavně nekonformní nebo že by samotná právní úprava byla neústavní (v opačném případě by musel být zvolen postup podle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Dlužno dodat, že stěžovatelka se účastní celé řady obdobných soudních sporů a s možností, že jí bude v souladu s konstantní judikaturou uložena povinnost k úhradě nákladů právního zastoupení podle §8 odst. 1 advokátního tarifu, musela být srozuměna.
19. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu