ECLI:CZ:US:2021:4.US.2366.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2366/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky PharmDr. Ludmily Janečkové, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2021 č. j. 8 As 277/2019-48 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. července 2019 č. j. 65 A 21/2018-72, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1. Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, a 2. obchodní korporace Železárny-Annahütte, spol. s r. o., sídlem Dolní 3137/100, Prostějov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), kterými bylo podle jejího tvrzení zasaženo do jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 a 3 Listiny.
2. Dne 17. 3. 2015 uzavřel Magistrát města Prostějova (dále "magistrát") a stěžovatelka veřejnoprávní smlouvu nahrazující územní a stavební povolení pro stavbu "Přístavba polikliniky K".
3. Druhá vedlejší účastnice v návaznosti na to podala žádost o určení podle §142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, že právní vztah z dané smlouvy nevnikl, neboť ta je neúčinná. Uvedla, že s uzavřením smlouvy nevyjádřila souhlas podle §78a odst. 4 a §116 odst. 4 zákona č. 183/2016 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), ačkoliv je výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. X1 a X2 v k. ú. Prostějov sousedícím s pozemky, jež jsou předmětem dané smlouvy. Měla tudíž být účastníkem územního a stavebního řízení podle §85 odst. 2 písm. b) a §109 písm. e) stavebního zákona. Stavební práce jsou částečně prováděny z jejího pozemku, stavba hrubě narušuje pokojné užívání jejích pozemků a zároveň je zastiňuje.
4. Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 27. 5. 2016 č. j. KUOK 41988/2016 určil, že právní vztah založený výše uvedenou veřejnoprávní smlouvou vznikl, nadále trvá a smlouva nepozbyla účinnosti. Dospěl k závěru, že souhlas 2. vedlejší účastnice nebyl potřeba, neboť ji nebylo možné považovat za účastníka územního či stavebního řízení. Její vlastnické právo nemohlo být stavbou přímo dotčeno.
5. Odvolání 2. vedlejší účastnice 1. vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 27. 12. 2017 č. j. MMR-29379/2016-83/2061 zamítl a potvrdil rozhodnutí krajského úřadu.
6. O žalobě 2. vedlejší účastnice rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem, že se rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka ze dne 27. 12. 2017 č. j. MMR-29379/2016-83/2061 zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Krajský soud shledal za nedostatečný způsob, jakým se správní orgány vypořádaly s námitkou zastínění pozemků a stavby 2. vedlejší účastnice. Dospěl k závěru, že s ohledem na fotografie předložené 2. vedlejší účastnicí nelze dospět k jednoznačnému závěru 1. vedlejšího účastníka, že k zastínění objektu dochází toliko v letní podvečer, ani k závěru, že se zastínění týká jen západního průčelí domu 2. vedlejší účastnice. Stíněním je dotčen i pozemek parc. č. X2. Krajský soud uzavřel, že v otázce stínění není rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka dostatečně odůvodněno. Na základě kusých a konkrétními zjištěními nepodložených úvah nelze dospět k závěru, že 2. vedlejší účastnicí namítané přímé dotčení její nemovitosti stíněním nepřipadá v úvahu, tj. že zde není možnost stínění nad míru přiměřenou poměrům. Rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka proto zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatečném odůvodnění.
7. Ke kasační stížnosti 1. vedlejšího účastníka rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že se kasační stížnost zamítá (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III), když shledal, že závěry krajského soudu týkající se požadavků na odůvodnění rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka i přes uplatněnou kasační argumentaci obstojí.
II.
Stěžovatelčina argumentace
8. Stěžovatelka je zejména přesvědčena, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí s námitkami uvedenými v kasační stížnosti, které byly zcela zásadní, závažné a formulované naprosto pregnantně, přičemž měly elementární vztah k projednávané věci a byly zcela zásadní pro samotné rozhodnutí, nevypořádal prakticky vůbec, což je v extrémním rozporu s právem na spravedlivý proces. Takovýto postup Nejvyššího správního soudu je výrazem svévole v rozhodování, neboť jediný způsob, kterým se soud vypořádal s naprosto konkrétními námitkami 1. vedlejšího účastníka ohledně neunesení důkazního břemene 2. vedlejší účastnice, bylo uvedení jediné věty v odůvodnění. Toto rozhodnutí je projevem svévole v rozhodování Nejvyššího správního soudu a extrémně pro absenci řádného a přezkoumatelného odůvodnění porušuje právo stěžovatelky na soudní ochranu.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou vymezeny v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou správního soudnictví.
11. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ani Nejvyššího správního soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], přičemž tyto závěry lze bezpochyby aplikovat i na kasační rozhodnutí krajského soudu vydané ve správním soudnictví. Ve věcech, kdy Ústavní soud připustil ústavní stížnost proti nepravomocně skončené věci, se týkaly skutkově a právně zcela odlišných a velmi specifických situací (vrácení neprávem zkonfiskovaného zemědělského majetku podle zákona o půdě; absence soudní kontroly návrhového oprávnění nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu či porušení práva na zákonného soudce neodůvodněným nařízením změny senátu), tudíž jsou v nyní posuzované věci neaplikovatelné.
12. Stejně tak nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému výjimečnému postupu může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovateli poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno (popř. jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí nebo opatření), takže jiný prostředek nápravy již neexistuje, věc však svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě jednoho roku. O takový případ v posuzované věci nejde a stěžovatelka to ani netvrdí.
13. Procesním důsledkem napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejícímu rozsudku krajského soudu je, že věc se vrací zpět 1. vedlejšímu účastníkovi (tj. Ministerstvu pro místní rozvoj), který bude o ní znovu rozhodovat (řízení proto není pravomocně skončeno), přičemž bude v takto otevřeném řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu a krajského soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadených rozsudků. Nejde proto o věc pravomocně skončenou z hlediska §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu zůstává nedotčen výrok I rozsudku krajského soudu, podle kterého se "rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 27. 12. 2017 č. j. MMR-29379/2016-83/2061 zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení". Ochranu práv, do nichž bylo (či je nebo bude "v dalším řízení") zasaženo postupem správního orgánu, poskytuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a to v obecné rovině typicky prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu či žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Zde je to §65 a násl. s. ř. s., upravující žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, která by v případě, že by správní orgány rozhodly podle stěžovatelky nezákonně, byla uplatnitelným prostředkem ochrany, což by v případě následného procesního úspěchu mohlo vyústit v to, co nyní požaduje po Ústavním soudu. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustná.
14. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v posuzované věci nedochází k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelky (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení definitivně pravomocně skončeno a ohledně kterého tedy budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána.
15. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh, který je nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2021
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj