ECLI:CZ:US:2021:4.US.2377.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2377/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, sídlem Sokolovská 42/217, Praha 9 - Vysočany, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2021 č. j. 36 Co 146/2021-694 a proti II. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. března 2021 č. j. 34 C 192/2017-677, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti euroAWK, s. r. o., sídlem Babákova 2390/2, Praha 11 - Chodov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a II. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že usnesení městského soudu ve II. výroku považuje za "protiústavní", kdy tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejího práva dle čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pozn. Ústavní soud vyhodnotil, že stěžovatelka za neústavní považuje II. výrok usnesení obvodního soudu a že namítá zásah do jejího práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelka a právní předchůdkyně vedlejší účastnice dne 18. 5. 1999 uzavřely smlouvu o instalování a provozování reklamy v pražském metru, na jejímž základě byly zřízeny osvětlené vitríny, které právní předchůdkyně vedlejší účastnice využívala k umísťování reklamních sdělení inzerentů. Smlouva (pozn. v podkladech se často zaměňuje pojem "smlouva" s pojmem "právní vztah", neboť se nerozlišuje povaha smlouvy, jako právní skutečnosti, a její následky, tj. vznik, změna nebo zánik právního vztahu, ev. práv a povinností) byla uzavřena na dobu určitou do 20. 4. 2013 a měla se prodloužit o dalších pět let za předpokladu, že ani jedna ze stran nesdělí nejméně šest měsíců před uplynutím sjednané doby nezájem na prodloužení. Stěžovatelka dne 18. 10. 2012 právní předchůdkyni vedlejší účastnice oznámila svůj nezájem na prodloužení smlouvy, a proto se domnívala, že byla řádně ukončena ke dni 20. 4. 2013. Protože právní předchůdkyně vedlejší účastnice užívané prostory nevyklidila, uplatnila stěžovatelka svůj nárok u obvodního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 324/2014. Vzhledem k tomu, že v roce 2017 nebylo řízení pravomocně skončeno, podala stěžovatelka u obvodního soudu žalobu na vydání bezdůvodného obohacení právní předchůdkyně vedlejší účastnice vzniklého za období od 21. 4. 2013 do 31. 12. 2014, neboť hrozilo promlčení. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 5. 12. 2017 č. j. 16 C 324/2014-903 bylo první žalobě stěžovatelky vyhověno a právní předchůdkyni vedlejší účastnice byla uložena povinnosti vyklidit užívané prostory. V tomto rozsudku obvodní soud dovodil, že nájemní smlouva zanikla ke dni 20. 4. 2013. Stěžovatelka následně rozšiřovala nároky na vydání bezdůvodného obohacení, aby nedošlo k promlčení. Rozsudkem městského soudu ze dne 21. 11. 2018 č. j. 91 Co 43/2018-1260 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen, městský soud však v odůvodnění uvedl, že smlouva se na základě zákona prodloužila o pět let, a to do 21. 4. 2018. Následně, ke dni 14. 6. 2019, byly vitríny převedeny na vedlejší účastnici. Vzhledem k tomu, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byl platný právní vztah, došlo k zastavení exekučního vymáhání povinnosti vyklizení. V návaznosti na odůvodnění rozsudku městského soudu stěžovatelka dne 30. 4. 2020 navrhla změnu žaloby tak, že upravila výši uplatněného nároku. Změna žaloby nebyla usnesením obvodního soudu ze dne 3. 3. 2021 č. j. 34 C 192/2017-661 připuštěna, a proto stěžovatelka vzala žalobu na vydání bezdůvodného obohacení zpět. Obvodní soud usnesením ze dne 30. 3. 2021 č. j. 34 C 192/2017-677 řízení o žalobě stěžovatelky zastavil (I. výrok), stěžovatelce napadeným výrokem uložil povinnost zaplatit na nákladech řízení částku 474 998 Kč (II. výrok), což odůvodnil jejím procesním zaviněním, a rozhodl o vrácení soudního poplatku (III. výrok).
3. Proti II. výroku usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Uvedla, že obvodní soud se při posuzování procesního zavinění zastavení řízení nevypořádal s její argumentací a že nesprávně vypočítal výši nákladů. Dále vyjádřila přesvědčení, že jí předestřená argumentace odůvodňuje postup podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. Městský soud napadeným usnesením změnil II. výrok usnesení obvodního soudu tak, že výše nákladů činí 440 525 Kč, jinak ho potvrdil (I. výrok), a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). K užití §146 odst. 2 o. s. ř. zdůraznil, že při zastavení řízení je třeba posuzovat zavinění výlučně z procesního hlediska, a nikoliv podle hmotného práva, jinak by byl soud nucen zkoumat důvodnost uplatněného nároku. Důvody pro postup podle §150 o. s. ř. městský soud neshledal.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka po rekapitulaci řízení před obecnými soudy tvrdí, že uložení povinnosti hradit náklady řízení vedlejší účastnici je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Domnívá se, že tuto povinnost nelze vykládat čistě formalisticky, a naopak je třeba zohledňovat konkrétní okolnosti každého případu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že obvodní soud i městský soud vycházely pouze z výsledku řízení, tedy ze zastavení pro zpětvzetí žaloby, byť vždy ve své argumentaci upozorňovala na skutečnost, že řízení bylo zahájeno v souvislosti s rozhodováním obvodního soudu o vyklizení užívaných prostor z důvodu hrozícího promlčení, jež bylo způsobeno obstrukcemi vedlejší účastnice, a že původní žalobní návrh by byl s ohledem na právní závěry vyjádřené v rozsudku obvodního soudu ze dne 5. 12. 2017 č. j. 16 C 324/2014-903 důvodný. Je přesvědčena, že jí nelze klást k tíži logicky rozporný právní názor městského soudu v rozsudku ze dne 21. 11. 2018 č. j. 91 Co 43/2018-1260. Dále dodává, že ke zpětvzetí žaloby došlo v návaznosti na nepřipuštění její změny, když se snažila postupovat procesně ekonomicky. Obecné soudy se podle stěžovatelky k jejím argumentům buď vůbec nevyjádřily, nebo pouze mechanicky užily §146 odst. 2 o. s. ř.
6. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěry městského soudu o nesplnění předpokladů pro aplikaci §150 o. s. ř. Při posuzování této možnosti městský soud nezohlednil její argumentaci a dopustil se protiprávního restriktivního výkladu.
7. Stěžovatelka nesouhlasí ani s výpočtem nákladů řízení uložených k náhradě, konkrétně jde-li o náklady v dílčím řízení o procesní námitce a účelnost nákladů některých úkonů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.
10. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů o procesním zavinění zastavení řízení a následným uložením povinnosti nahradit vedlejší účastnici její náklady, a se závěry obecných soudů o nesplnění předpokladů pro užití §150 o. s. ř. V §146 odst. 2 o. s. ř. je stanoveno, že zavinil-li některý z účastníků, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Z §150 o. s. ř. vyplývá, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení zavinění zastavení řízení i předpokladů výjimečného nepřiznání náhrady nákladů je předmětem podústavního práva, jehož použití a výklad jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
11. Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky vztahující se k zaviněnému zastavení řízení zdůrazňuje, že zavinění je třeba posuzovat výhradně z procesního hlediska. V tomto smyslu je konstruován §146 odst. 2 o. s. ř., který jako jedinou alternativu k uložení povinnosti žalobce hradit náklady řízení žalovanému normuje situaci, kdy byl pro chování žalovaného vzat zpět návrh podaný důvodně. Z odůvodnění usnesení městského soudu (srov. zejména body 10. a 11.) je zřejmé, že tato otázka byla předmětem posouzení a městský soud uzavřel, že stěžovatelka zpětvzetí své žaloby blíže nezdůvodnila, tedy ani chováním vedlejší účastnice.
12. K podmínkám aplikace §150 o. s. ř. Ústavní soud dlouhodobě judikuje, že jeho smyslem je odstranění zjevné nespravedlnosti a nepřiměřené tvrdosti vůči účastníkům [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 237/05 (N 48/40 SbNU 433)]. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu o nesplnění předpokladů pro užití moderačního práva a tvrdí, že městský soud se nevypořádal s její argumentací. Z odůvodnění usnesení městského soudu (srov. zejména body 16. a 17.) se podává, že městský soud se možností aplikace moderačního práva řádně zabýval a uzavřel, že v chování vedlejší účastnice neshledal obstrukční postupy a že důvodností nároku stěžovatelky se pro zpětvzetí žaloby nemohl zabývat.
13. Také výpočet výše nákladů řízení byl předmětem posouzení městského soudu, který se neztotožnil s argumentací stěžovatelky.
14. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obvodního soudu ani městského soudu nelze spatřovat ústavněprávní nedostatky. Argumentace stěžovatelky je výhradně skutkové povahy nebo polemikou s právními závěry vyslovenými v napadených usneseních, což však k důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu