ECLI:CZ:US:2021:4.US.2378.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2378/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky B. D., zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2021 č. j. 25 Co 60/2021-150, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obce X, zastoupené JUDr. Janou Urbaníkovou, advokátkou, sídlem Masarykovo náměstí 1, Benešov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") porušil její právo na spravedlivý proces (sc. na řádný proces či soudní ochranu) podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost osoby a právo na ochranu tělesné integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny, právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 8 C 135/2000 vedeného Okresním soudem v Benešově (dále jen "okresní soud") se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2020 č. j. 8 C 135/2020-98 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 28 409 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 23 969 Kč (výrok II). Okresní soud vyhověl žalobě stěžovatelky v celém rozsahu, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vedlejší účastnice odpovídá za újmu na zdraví, kterou stěžovatelka utrpěla v důsledku úrazu způsobeného pádem na zasněžené místní komunikaci ve vlastnictví vedlejší účastnice, ke kterému došlo dne 3. 1. 2019 v odpoledních hodinách.
3. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil a žalobu zamítl a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení před okresním soudem částku 11 670 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 7 971 Kč. Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že by vedlejší účastnice měla nést za vzniklou škodu odpovědnost, a to z důvodu, že nejsou naplněny podmínky pro náhradu škody podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), protože kluzký sníh v místě stěžovatelčina pádu nebyl nepředvídatelnou závadou ve schůdnosti ve smyslu §26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, která je podmínkou pro přiznání náhrady újmy na zdraví. Krajský soud svůj závěr zdůvodnil tím, že místo pádu stěžovatelky se nevymykalo svým stavem stavu ostatních komunikací v obci, přičemž tato skutečnost byla stěžovatelce známa, a nebyla pro ni tudíž nepředvídatelnou situací. Krajský soud dále zkoumal, zda eventuálně není dána povinnost vedlejší účastnice k náhradě újmy podle obecné právní úpravy v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dospěl však k závěru, že ani v tomto případě není vedlejší účastnice za pád stěžovatelky odpovědná, neboť neporušila svou povinnost řádně provádět údržby komunikace.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka stručně rekapituluje řízení před obecnými soudy a namítá, že krajský soud bez jakéhokoliv opodstatnění kladl důraz na podmínku předvídatelnosti závady ve schůdnosti jakožto definičního znaku institutu objektivní odpovědnosti vlastníka pozemní komunikace za újmu vzniklou chodcům v důsledku existence závady ve schůdnosti komunikace. Stěžovatelka, odkazujíc na judikaturu Ústavního soudu, namítá, že výklad §26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích učiněný krajským soudem neodpovídá smyslu a účelu zákona ani judikatuře Ústavního soudu, neboť nepředvídatelnost závady ve schůdnosti není definičním znakem pro vznik odpovědnosti vlastníka komunikace. Podle stěžovatelky je vedlejší účastnice odpovědná za újmu na zdraví, která jí pádem vznikla, neboť závada ve schůdnosti, bez ohledu na kritérium předvídatelnosti, se na komunikaci nutně musela nacházet, vyplynulo-li z provedeného dokazování, že vedlejší účastnice neprovedla zimní údržbu, přičemž na komunikaci ležel kluzký sníh, který neumožňoval bezpečný pohyb chodců.
5. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že ke zproštění odpovědnosti vedlejší účastnice došlo pouze z toho důvodu, že závada ve schůdnosti byla pro ni předvídatelná, tedy aniž by bylo prokázáno, že zimní údržba předmětné komunikace byla provedena. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že na komunikaci se v místě pádu nacházel kluzký sníh a zimní údržba v tomto místě v den pádu nebyla provedena, což je v rozporu s požadavky zákona o pozemních komunikacích a judikatury Ústavního soudu, podle kterých je vlastník místní komunikace povinen pečovat o komunikaci a provádět údržbu.
6. Napadeným rozsudkem mělo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces (sc. právo na řádný proces či na soudní ochranu) a právo na zákonného soudce tím, že krajský soud bez náležitého odůvodnění nerespektoval judikaturu Ústavního soudu. Rozhodnutí krajského soudu vůbec nereflektuje závěry Ústavního soudu formulované v nálezu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99; toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ba naopak tyto závěry popírá.
7. Stěžovatelka rovněž argumentuje tím, že krajský soud v napadeném rozsudku nezohlednil její právo na plné odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví v podobě náhrady majetkové i nemajetkové újmy, čímž se dopustil zásahu do jejího práva na ochranu duševní a tělesné integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice
8. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení.
9. Krajský soud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že v den pádu od 8 do 16 hodiny se teplota pohybovala kolem -2 stupňů Celsia, bylo zataženo s občasným sněžením, na komunikaci se v místě pádu nacházel kluzký sníh, i když vedlejší účastnice prováděla v místě pravidelnou zimní údržbu, a to v přiměřených lhůtách stanovených v harmonogramu, a stěžovatelce byl stav komunikací znám. Po právní stránce byla věc hodnocena v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zejména s rozsudkem ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, kterým bylo reagováno na nejednotnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jak na to poukázal Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15. Odmítl, že by se odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, když tuto respektoval, sám na ni odkázal a plně se ztotožnil se závěry vyslovenými v uvedeném nálezu. Upozornil však, že tento nález byl vydán ve skutkově odlišné věci, přičemž k významu skutkových okolností se Ústavní soud vyjádřil v usnesení ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 315/20 a tyto jsou v dané věci odlišné. Zde byla lhůta pro zmírnění závad ve sjízdnosti do 12 hodin, v den pádu byl prováděn do 12 hodin úklid chodníků, byl vytvořen harmonogram zimní údržby komunikací, podle kterého při panujícím počasí nebylo nezbytné zahájit jejich úklid, a den předcházející dni úrazu jejich úklid trval 16 hodin (podle vyúčtování). Podle účastníka úmyslem zákonodárce bylo umožnit odškodnění při porušení povinnosti udržovat komunikace schůdné, nejde však o odpovědnost absolutní, bez možnosti liberace, přičemž vedlejší účastnice činila vše, co po ní bylo možno spravedlivě požadovat. Z organizačních a ekonomických důvodů není možné bez přestání udržovat všechny komunikace, stěžovatelce byl jejich stav znám, a přesto nezvážila nezbytnost cesty, když její manžel již ten den na nákupu byl. Stěžovatelčin pád byl nešťastnou náhodou a povinnost náhrady újmy nelze dovodit ani z obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku, jejíž aplikace dále posunuje ochranu práv chodců jako obvykle slabší strany.
10. Vedlejší účastnice odmítá, že by došlo k porušení stěžovatelčiných základních práv. Nesouhlasí s její argumentací, že krajský soud kladl důraz na podmínku předvídatelnosti závady ve schůdnosti. K podmínce předvídatelnosti závady ve schůdnosti vedlejší účastnice uvedla, že úmyslem zákonodárce bylo vymezit zřetelně případy, za které vlastník (správce) komunikace odpovídá objektivně, v ostatních případech odpovídá jako ostatní subjekty (tj. podle obecné odpovědnosti za škodu). Aplikace uvedených východisek nastoluje spravedlivou rovnováhu mezi právy a povinnostmi vlastníků komunikací a jejich uživatelů, kdy klade požadavky na vlastníky komunikace, aby zajistili řádnou a včasnou údržbu v mezích toho, co po nich lze v rozumné míře požadovat, a zároveň jsou zde povinnosti uživatelů komunikací, kteří se musí přizpůsobit stavebnímu a dopravně technickému stavu a dodržovat prevenční povinnost. V daném případě porušení povinnosti vlastníka krajský soud neshledal, byť v daný den zimní údržba neproběhla, když vzal v úvahu povětrnostní vlivy, které zahájení zimní údržby komunikací podle schváleného plánu neodůvodňovaly. Mohou nastat situace (jako v tomto případě), kdy v době pádu chodce nejsou dány důvody pro zahájení údržby (nebo tato není provedena na všech místech dané obce) a povětrnostní vlivy způsobí významnou, nikoliv však nepředvídatelnou změnu schůdnosti či sjízdnosti komunikací. Dojde-li k újmě na zdraví, je to politováníhodná situace, odpovědnost vlastníka komunikace za to však není dána, neboť nenastane porušení zákona o pozemních komunikacích ani zákonné povinnosti podle §2910 občanského zákoníku.
11. K řádné údržbě pozemní komunikace a zajištění bezpečného pohybu chodců vedlejší účastnice uvedla, že smyslem zákona o pozemních komunikacích je docílit, aby vlastníci těchto komunikací o ně pečovali tak, aby nedocházelo k pádům a nedůvodným újmám na zdraví chodců. Soud se musí zabývat dodržením povinnosti k zajištění schůdnosti vlastníkem komunikace; tato povinnost je konkretizována v plánu zimní údržby, který odráží specifické poměry v obci. V daném případě k porušení schváleného plánu zimní údržby nedošlo, neboť vrstva napadeného sněhu nedosáhla minimální výše 5 cm, nepanovalo náledí ani námraza a posyp by byl předčasný, neboť sníh s přestávkami stále padal. Strict liability sledující zajištění účinné ochrany poškozených jako slabší strany má své limity spočívající v aspektu spravedlnosti - veškerá odpovědnost za "chodníkové škody" nemůže být přenášena na vlastníky komunikací, tito odpovídají pouze v mezích §26 a 27 zákona o pozemních komunikacích. Obecné soudy sice nejsou vázány doslovným zněním zákona, avšak výkladové rozšíření objektivní odpovědnosti, kterým by byl popřen jazykový výklad, by vedlo k nežádoucí nejistotě při aplikaci daného ustanovení a konečný efekt by mohl být takový, že by vždy odpovídal vlastník komunikace, a plány zimní údržby by byly nadbytečné, když možnost liberace by byla nulová a chování chodců by nebylo bráno v úvahu. Jako nepravdivé vedlejší účastnice odmítla stěžovatelčino tvrzení, že čím by byl horší stav dané komunikace, tím snáze by měl být chodci předvídán, a tudíž by odpovědnost vlastníka za případnou újmu vzniklou uživatelům byla v drtivé většině případů vyloučena. Naopak princip objektivní odpovědnosti podle zvláštního zákona a následné subsidiární použití obecné odpovědnosti pokryje většinu případů škod, které chodcům na komunikacích vzniknou, zároveň zde není zeslabena základní prevenční povinnost chodců přizpůsobit svůj pohyb stavu komunikace a jejich obecná prevenční povinnost podle §2900 občanského zákoníku. Rovnost a ochrana chodců jako slabší strany je tímto zajištěna.
12. K námitce nerespektování judikatury Ústavního soudu vedlejší účastnice uvedla, že napadený rozsudek není s nálezem sp. zn. I. ÚS 2315/15 v rozporu. Z tohoto nálezu nevyplývá, že v reálném životě nebude docházet k újmám na zdraví za situace, kdy povinnost k údržbě komunikace byla dodržena. Poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž krajský soud mj. uvedl, že poškozeným není odpíráno právo na náhradu újem vzešlých z předvídatelných závad komunikací, aniž by současně zohledňovalo počínání jejich vlastníků při plnění povinnosti řádně pečovat o jejich stav. Podle názoru vedlejší účastnice rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 reflektuje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15, rozvádí jej a dává obecná vodítka, jak jednotlivé případy posuzovat s ohledem na právní úpravu a Ústavním soudem zmíněnou rovnováhu v právech a povinnostech obou zúčastněných stran. Zmiňuje i odlišnost ve skutkových okolnostech případu řešeného uvedeným nálezem Ústavního soudu. Následně uzavírá, že napadený rozsudek naplňuje požadavek zákonnosti i ústavnosti, že právní závěry vyplývají z prokázaných skutkových zjištění a jsou řádně odůvodněny. Z tohoto důvodu navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.
13. Ústavní soud zaslat citovaná vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice, ta však této možnosti nevyužila.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno napadené soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. takový prostředek ve vztahu k napadenému rozhodnutí k dispozici neměla.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
16. Proces interpretace a aplikace podústavního práva ve smyslu judikatury Ústavního soudu bývá stižen kvalifikovanou vadou (sub 15) zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo dopustí-li se z hlediska řádně vedeného soudního řízení neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
17. Stručně shrnuto, stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že výklad §26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích učiněný krajským soudem je ústavně nekonformní, neboť předvídatelnost závady ve schůdnosti není definičním znakem pro vznik odpovědnosti vlastníka komunikace podle tohoto zákona. Stěžovatelka má dále za to, že závada ve schůdnosti ve smyslu §26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích se v místě pádu nutně musela nacházet, neboť ze skutkových zjištění obecných soudů vyplynulo, že se na komunikaci nacházel kluzký mokrý sníh a že ji vedlejší účastnice adekvátně neošetřila, tj. tak, aby se závada ve schůdnosti v místě pádu nenacházela a aby umožňovala bezpečný pohyb chodců. Krajský soud se tudíž dopustil ústavně nekonformního výkladu shora uvedeného ustanovení, a to (primárně) kvůli nedostatečnému zohlednění základního práva zakotveného v čl. 7 odst. 1 Listiny. Současně mu stěžovatelka vytýká, že nerespektoval judikaturu Ústavního soudu.
18. Ústavní soud se problematice odpovědnosti za závady ve schůdnosti podle zákona o pozemních komunikacích již podrobně věnoval ve stěžovatelkou zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 [srov. i bod 15 až 23 nálezu ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. II. ÚS 2077/14 (N 132/78 SbNU 89)]. Toto rozhodnutí bylo vydáno ve věci, v níž se stěžovatel domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy poté, co upadl a utrpěl zranění dolní končetiny na zledovatělém chodníku, který nebyl v zimě ošetřován, neboť byl vyloučen ze zimní údržby obecně závaznou vyhláškou a chybělo na něm označení, že se v zimě neudržuje. Ústavní soud se zabýval ústavně konformním výkladem příslušných ustanovení zákona o pozemních komunikacích, které se týkají odpovědnosti vlastníka komunikace, a to včetně chodníku (jako součásti komunikace), za závady, přičemž stanovil, jaká kritéria musí obecné soudy promítnout do aplikace odpovědnosti za závadu ve schůdnosti v konkrétním případě. Obecné soudy musí posoudit, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel, a v rámci toho se zabývat veškerými okolnostmi případu (včetně toho, zda z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, zda zvolil vhodnou obuv apod.). Současně jsou ale povinny zhodnotit, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. O přiznání náhrady a o její výši pak rozhodnou podle toho, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec, a naopak nakolik k tomu přispěl vlastník komunikace. Přitom je nutné vycházet z principu úplné náhrady újmy na zdraví, který plyne z čl. 7 odst. 1 Listiny. Závadu ve schůdnosti upravenou §26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích lze charakterizovat jako překvapivé (a tedy zpravidla jen lokální) zhoršení schůdnosti komunikace [viz Černínová, M., Černín, K., a Tichý, M. Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. Wolters Kluwer (ČR), Praha, 2015, bod 11 komentáře k tomuto ustanovení]. Podle Ústavního soudu nemá pojem nepředvídatelnost nad rámec popsaných kritérií žádný další zvláštní obsah, má pouze zajistit spravedlivou rovnováhu mezi právy a povinnostmi vlastníků a uživatelů pozemních komunikací, jak konečně uvádí vedlejší účastnice (sub 10). Neznamená to však, že by se míra předvídatelnosti změn ve schůdnosti chodníku stala ústavně nepřijatelným či irelevantním kritériem; předvídatelnost změn je třeba brát v potaz jako jedno z kritérií pro posouzení konkrétních skutkových okolností případu, takže rozlišení na předvídatelnost či nepředvídatelnost změn ve schůdnosti chodníku nesmí být kritériem jediným, pomíjejícím jiné skutkové okolnosti při vzniku škody, stejně jako obezřetnost chování poškozené osoby.
19. K výše uvedeným závěrům se Ústavní soud přihlásil v nálezu ze dne 14. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 4100/19, v němž se zabýval náhradou škody na zdraví ve skutkově obdobné věci, jako je věc nyní posuzovaná. Konkrétně stěžovatelka upadla (mj.) na neošetřeném zledovatělém chodníku ve vlastnictví žalované obce a poranila si kolena, přičemž následky tohoto úrazu byly trvalé. Odvolací soud v tomto případě stěžovatelčin nárok neshledal oprávněným z důvodu, že nebyly naplněny podmínky pro náhradu škody podle §27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, neboť nešlo o závadu ve schůdnosti ve smyslu §26 odst. 7 téhož zákona, což odůvodnil tím, že změna stavu chodníku nebyla pro stěžovatelku nepředvídatelnou.
20. Krajský soud v napadeném rozsudku poukázal na právní závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, vydaném v reakci na již zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15, resp. nejednotné rozhodování Nejvyššího soudu ve věcech náhrady škody vzniklé v důsledku závady na komunikaci. V tomto rozsudku Nejvyšší soud připomenul, že odpovědnost vlastníka (správce) komunikace podle zákona o pozemních komunikacích je spojena pouze s existencí závady ve schůdnosti, tedy s takovým nedostatkem komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně technického, i z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů, a který představuje pro uživatele nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem újmy. Tím není vyloučena případná obecná odpovědnost vlastníka komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním podle obecného předpisu (občanského zákoníku). Nejvyšší soud vyšel z toho, že zákon o pozemních komunikacích upravuje jen objektivní odpovědnost správce komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti.
21. Rozhodují-li obecné soudy o náhradě újmy na zdraví, je jejich povinností zkoumat, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel, a nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců (bod 99 a 102 nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15), přičemž je třeba zohlednit, že i když povinnost zimní údržby komunikací je velmi náročná, zákonodárce nemínil snížit šanci osoby, která v důsledku nedostatečné údržby utrpí úraz, resp. že jeho záměrem bylo zajistit náhradu újmy i v případech, kdy by pro obec bylo značně náročné chodník včas ošetřit a úrazu chodce předejít (bod 107). Současně je třeba respektovat postavení Nejvyššího soudu jakožto vrcholného soudního orgánu obecné justice, jemuž přísluší vykládat podústavní právo a sjednocovat rozhodovací činnost obecných soudů ve věcech jím upravených [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Ten ve svém rozsudku velkého senátu občanskoprávní a obchodního kolegia zvolil pro dané případy kombinaci objektivní a obecné odpovědnosti, zjevně veden snahou o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi právy a povinnostmi uživatelů a vlastníků komunikací, jak Ústavní soud požadoval.
22. Možno dodat, že i kdyby se Ústavní soud v obecné rovině s takovým řešením neztotožnil, nemohl by (v nynější věci nejde o tzv. abstraktní kontrolu ústavnosti zákona o pozemních komunikacích) dospět k závěru, že by se negativně projevilo ve věci nyní posuzované. Nejde zde o hledání obecného řešení z hlediska respektování ústavních kautel práva na soudní ochranu a práva na ochranu zdraví, nýbrž o řešení konkrétní situace z hlediska ústavně vymezeného rámce, a při zachování požadavků podústavního práva na chování správce či vlastníka komunikace a jeho části, a současně na chování těch, kteří se na nich v konkrétním čase a na konkrétním místě pohybovali. Jiný postup by činil z Ústavního soudu v podstatě další instanci, což je role, která mu ústavně nepřísluší (čl. 83 Ústavy).
23. V nyní posuzované věci tak krajský soud vyšel z toho, že šlo o závadu komunikace pro stěžovatelku předvídatelnou, přičemž neshledal, že by tato porušila povinnost přizpůsobit svou chůzi stavebnímu a dopravně technickému stavu komunikace, resp. povětrnostní situaci a jejím důsledkům (a obecně povinnost předcházet vzniku újmy). Dále se zaměřil na to, jakým způsobem vedlejší účastnice prováděla zimní údržbu v obci, resp. předmětné komunikace, přičemž zjistil, že měla uzavřeny smlouvy o zabezpečení služeb zimní údržby, konstatoval jejich obsah, jde-li o způsob a rozsah této údržby, dále se zabýval tím, jak byly tyto služby realizovány (den před úrazem), a s ohledem na "časovou dotaci", posuzovanou ve vztahu k velikosti dané obci - uzavřel, že vedlejší účastnice prováděla v daném místě pravidelnou zimní údržbu a že nebylo možné z organizačních či ekonomických důvodů udržovat všechny komunikace bez přestání. Obdobně přitom konstatoval i Ústavní soud v usnesení ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. II. ÚS 1634/21, tj. že po vlastníkovi komunikace nelze spravedlivě požadovat, aby v případě, kdy sněží a mrzne, prováděl okamžitě a všude po celém svém území údržbu a napravoval tak stav vzniklý v důsledku panujících povětrnostních vlivů, neboť je pochopitelné, že nemůže být ve stejný okamžik na všech místech, které je třeba ošetřit. Podle názoru Ústavního soudu by takový požadavek byl v rozporu s principem proporcionality, resp. by umožňoval vedlejší účastnici upravit plán údržby tak, aby byly upravovány pouze některé nezbytné komunikace.
24. Z výše uvedeného je patrno, že krajský soud měl zjevně za to, že plán údržby komunikací byl adekvátní (v tom smyslu, co lze od vedlejší účastnice rozumně požadovat) a že by tak ani nebylo v mezích možností vedlejší účastnice danou závadu odstranit (byť k této otázce přistoupil z pohledu obecné právní úpravy). Nelze též odhlédnout od skutkových okolností případu. Obecné soudy zde posuzovaly nikoli abstraktní problém vymezení odpovědnosti za škodu způsobenou závadami ve schůdnosti komunikací či chodníků jako jejich součásti, nýbrž řešily konkrétní případ, ve kterém posuzovaly tvrzení stěžovatelky, stejně jako argumentaci vedlejší účastnice, svědecké výpovědi a popis konkrétní situace (počasí, vrstva napadeného sněhu, plán údržby atd.). Jak již bylo uvedeno, v takovém případě by byl zásah Ústavního soudu namístě tehdy, bylo-li rozhodování obecných soudů v nynější věci postiženo vadami, které měly za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Pro takový závěr Ústavní soud neshledal důvod. Jde-li proto o věcnou správnost daného závěru krajského soudu vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, tu není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat (k důvodům sub 15), a to tím spíše, že jde o tzv. bagatelní věc [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 54/19], ledaže by daný závěr byl excesivní a nepřiměřený okolnostem případu. Takovéto pochybení však zjištěno nebylo.
25. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl - při zohlednění i tzv. bagatelnosti věci - k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
26. Požadovanou náhradu nákladů Ústavní soud vedlejší účastnici nepřiznal, neboť takový postup představuje výjimku z pravidla, podle něhož náklady řízení si hradí každý sám (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a proto musí být odůvodněn mimořádnými okolnostmi. Žádné takové však Ústavním soudem v daném případě zjištěny nebyly.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu