ECLI:CZ:US:2021:4.US.2387.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2387/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Kolářem, sídlem Na Vinici 1227/32, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2021 č. j. 30 Cdo 521/2021-343, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2020 č. j. 13 Co 164/2020-311 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. února 2020 č. j. 37 C 42/2019-246, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také "obvodní soud") sp. zn. 37 C 42/2019, stěžovatel se vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem; v řízení před soudy v postavení žalované) domáhal toho, aby žalovaná byla povinna umožnit stěžovateli vykonat za účelem získání zvláštního povolení dle §6 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, zvláštní zkoušku insolvenčního správce za současného přijetí specifických antidiskriminačních opatření spočívajících v a) ověření dovedností a znalostí stěžovatele formou písemných referencí předložených stěžovatelem žalované v jeho podání žalované ze dne 21. 2. 2018, b) ověření dovedností a znalostí formou zadání vypracování případové studie z oblasti insolvenční agendy řešené insolvenčními správci se zvláštním povolením stěžovatelem ve lhůtě 2 týdnů od doručení zadání stěžovateli, nebo c) rozložení zkoušek zvláštního insolvenčního správce do čtyř blíže specifikovaných bloků, přičemž pro každý blok bude stěžovateli poskytnuta příprava alespoň 6 týdnů.
3. Spolu s tím se stěžovatel domáhal zaplacení odškodnění majetkové újmy ve výši 8 000 000 Kč a nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč, které měly být způsobeny diskriminačním jednáním žalované vůči stěžovateli neposkytnutím zvláštních antidiskriminačních opatření pro vykonání zkoušky. Tato zvláštní opatření měla být dle stěžovatele učiněna v důsledku jeho zdravotního znevýhodnění spočívajícího ve vrozené oční vadě.
4. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Poukázal na to, že zkouška insolvenčního správce se zvláštním povolením je ústní a oční vada ho při samotné zkoušce nikterak neznevýhodňuje. Stěžovatel přitom o povinnosti vykonat zkoušku věděl pět let dopředu a bylo na jeho uvážení, jak k přípravě přistoupí. Funkci insolvenčního správce se zvláštním povolením ostatně stěžovatel vykonával již od roku 2010, tudíž již měl předmětnými znalostmi disponovat, nehledě na to, že dle §23 zákona o insolvenčních správcích byl stěžovatel sám povinen se soustavně vzdělávat a prohlubovat své znalosti. Obvodní soud poukázal také na §7 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), dle kterého ve věcech přístupu k zaměstnání nebo povolání nesmí opatření, jehož cílem je předejít nebo vyrovnat nevýhody, vést k upřednostnění osoby, jejíž kvality nejsou vyšší pro výkon zaměstnání nebo povolání, než mají ostatní současně posuzované osoby.
5. Ze znaleckého posudku předloženého stěžovatelem podle obvodního soudu nevyplývá, že by stěžovatel byl omezen při ústním projevu a nabývání znalostí. Jde-li o předloženou zprávu zrakové terapeutky, tu soud považoval za vnitřně rozpornou, jelikož je v ní na jednu stranu konstatováno, že zdravotní znevýhodnění stěžovatele nebrání sebevzdělávání, odbornému růstu a kvalifikovanému výkonu profese, na druhou stranu se v ní uvádí, že předmětná zraková vada znesnadňuje učení a sebevzdělávání.
6. Městský soud v Praze (dále také "městský soud") napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Městský soud připomněl, že dle §3 vyhlášky č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců, ve znění pozdějších předpisů, má zkouška prověřit znalosti uchazeče v rozsahu potřebném k výkonu insolvenčního správce se zvláštním povolením, což je činnost, kterou stěžovatel již vykonával, a potřebnými znalostmi by tak i s ohledem na zákonnou povinnost soustavně se vzdělávat a prohlubovat své znalosti měl v zásadě již disponovat. Stěžovatel se nicméně o absolvování zkoušky ani nepokusil, ačkoli by ji dle zákona mohl dvakrát opakovat.
7. Dále se městský soud ztotožnil s obvodním soudem v názoru, že stěžovatelovo zdravotní postižení ho při ústní zkoušce neomezuje, přípravu na zkoušku pak stěžovatel mohl rozložit do delšího časového období. Místo toho však stěžovatel, ačkoli o povinnosti vykonat zkoušku věděl pět let dopředu, půl roku před uplynutím platnosti zvláštního povolení zahájil se žalovanou korespondenci, z níž je patrná jeho původní představa, že by vlastně žádnou zkoušku ani absolvovat neměl.
8. Městský soud přitakal argumentaci žalované, že předložení referencí třetími osobami či distančně zpracovanou případovou studii nelze považovat za řádnou zkoušku. Další stěžovatelem navržená varianta, tedy rozložení zkoušky do bloků, pak dle městského soudu ukazuje, že stěžovatel je i podle svého vlastního náhledu schopen se na zkoušku půl roku dopředu naučit. Právě půlroční lhůtu původně byla žalovaná ochotna stěžovateli poskytnout, dle zákona je přitom minimální odstup předvolání ke zkoušce od termínu jejího vykonání pouhé tři týdny.
9. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, jelikož na stěžovatelem předložených otázkách, které měly založit přípustnost dovolání, napadené rozhodnutí nezáviselo. Stěžovatel jako otázku řešenou odvolacím soudem rozporně s rozhodovací praxí považoval to, zda je soud oprávněn posoudit problematiku dopadů nepříznivého zdravotního stavu na účastníka řízení, pokud je předmětem řízení nárok, jehož základ či výše na posouzení takovýchto dopadů závisejí. Jako otázku dosud neřešenou stěžovatel vznesl to, zda v případě nároku o zákaz diskriminace z důvodu zdravotního postižení bude zpravidla nutné odborně posoudit dopady zdravotního postižení žalobce na výkon práva, ohledně něhož se dovolává přijetí antidiskriminačních opatření. Jak Nejvyšší soud uvedl, odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vycházely při zjišťování skutkového stavu ze závěru znaleckého posudku a ze zprávy z ordinace zrakové terapie, odvolací soud stěžovatelem v dovolání vznesené otázky neřešil, přičemž stěžovatel je ani ve svém odvolání odvolacímu soudu k řešení nepředložil.
II.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel namítá, že soudy rozhodly o jeho nároku na základě závěru, že zrakové postižení při zkoušce neeliminuje stěžovatelovu možnost se jí zúčastnit. Tento závěr přitom dle stěžovatele nemá oporu ve znaleckém ani jiném odborném posouzení této odborné otázky, k jejímuž zodpovězení je údajně třeba příslušných znalostí v dané oblasti. Stěžovatel přitom dle svých slov předložil soudům odborné vyjádření, jež je v přímém rozporu se závěry soudů, které k němu nepřihlédly pod nedůvodnou záminkou vnitřní rozpornosti a současně nereagovaly na procesní návrh stěžovatele, aby soud znalce z daného oboru ustanovil. Stěžovatel se dále neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že na v dovolání položených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Dle stěžovatele je naopak možnost soudu učinit si vlastní závěr o dopadech zrakového postižení na schopnost vykonat zkoušku pro samotný základ nároků uplatněných v žalobě klíčová.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
14. V posuzované věci soudy zjistily skutkový stav potřebný k rozhodnutí o stěžovatelově žalobě, přičemž své právní závěry logicky a přesvědčivě v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily. Jisté pochybení lze z tohoto hlediska spatřovat pouze v tom, na co již poukázal odvolací soud, že obvodní soud na jednu stranu učinil skutková zjištění i na základě zprávy zrakové terapeutky, na druhou stranu konstatoval, že k této zprávě pro její vnitřní rozpornost nepřihlížel. Podstatné nicméně v tomto ohledu je, že napadená rozhodnutí a v nich obsažené úvahy nejsou se závěry uvedené zprávy v rozporu.
15. Naopak, soudy svůj závěr o absenci diskriminace vedlejší účastnicí vyslovily při vědomí skutečnosti, že stěžovatel může mít přípravu na zkoušku do jisté míry ztíženou. Proto již obvodní soud konstatoval, že stěžovatel mohl začít s přípravou dříve, neboť si povinnosti zkoušku absolvovat musel být dávno vědom. Na to posléze navázal i městský soud, dle kterého stěžovatel o povinnosti absolvovat zkoušku věděl pět let dopředu, přičemž svou situaci místo průběžné přípravy začal řešit půl roku před uplynutím platnosti zvláštního povolení. Městský soud argumentoval i tím, že žalovaná byla připravena poskytnout stěžovateli půl roku na přípravu, zatímco minimální odstup mezi předvoláním ke zkoušce a termínem jejího konání je dle vyhlášky pouhé tři týdny. Poukazuje-li tedy stěžovatel, že dle zprávy zrakové terapeutky má "znesnadněné získávání informací, učení a sebevzdělávání, a z toho důvodu je vhodné mu poskytnout delší čas na přípravu a vykonání zkoušky", nejsou tím napadená rozhodnutí zpochybněna.
16. K námitce, že soudy neměly pro závěr, že stěžovatelovo zrakové postižení mu nebrání zkoušku absolvovat, oporu "v odborném posouzení"," je potřeba uvést, že stěžovatel ani sám v ústavní stížnosti netvrdí, že by nebyl schopen zkoušku absolvovat, resp. že by nebyl schopen disponovat potřebnými znalostmi. Obsahem stěžovatelovy argumentace je, že má ztíženou přípravu a potřebuje na ni delší čas, čemuž však jeho požadavky na změnu formátu zkoušky neodpovídají. Dle stěžovatele soudy pochybily, neboť k posouzení skutečností, k nimž je potřeba odborných znalostí, neustanovily znalce, je ale potřeba zopakovat, že soudy vyšly ze znaleckého posudku i odborného vyjádření. Tyto důkazy stěžovatel nyní považuje za nedostatečné, nicméně v souladu s Nejvyšším soudem je zde nutno konstatovat, že svou odvolací obranu takto stěžovatel nestavěl (proto s těmito námitkami nemohl u Nejvyššího soudu uspět, a nemůže tak s nimi uspět ani nyní). V odvolání naopak stěžovatel uvedl, že otázkou, jaký dopad má jeho zraková vada na proces učení, tj. na přípravu ke zkoušce, se zabývalo odborné vyjádření zrakové terapeutky.
17. Jde-li konečně o stěžovatelův procesní návrh na ustanovení znalce z oboru oftalmopedie/tyflopedie, který dle stěžovatele soudy opomenuly, není tato námitka přiléhavá, neboť obvodní soud na návrhy k doplnění dokazování reagoval na jednání dne 3. 2. 2020. (protokol o jednání na č. l. 233 a násl. spisu obvodního soudu) Považoval-li snad stěžovatel toto vypořádání za nedostatečné, mohl to namítnout v odvolání, což ovšem neučinil, neboť jak již bylo řečeno, svou odvolací argumentaci zaměřil jiným směrem.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu