ECLI:CZ:US:2021:4.US.2392.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2392/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Nehery, zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem, sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2021 č. j. 2 As 7/2021-34 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. prosince 2020 č. j. 52 A 95/2019-132, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský úřad Královéhradeckého kraje (dále jen "krajský úřad") vyslovil rozhodnutím ze dne 21. 1. 2019 č. j. KrÚ 6221/2019/45/OMSŘI/Kn, že veřejnoprávní smlouva o umístění stavby "ŠKODA AUTO a. s., závod K. - Hala M1 - svařovna - rozšíření východ III - etapa 1 - hlavní stavba a HTÚ", je platná a účinná. Následné stěžovatelovo odvolání zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 19. 9. 2019 č. j. MMR-16747/2019-83/790 a rozhodnutí krajského úřadu potvrdil. Krajský úřad rozhodoval v řízení o určení právního vztahu (§142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Veřejnoprávní smlouvou o umístění stavby, kterou uzavírá žadatel se stavebním úřadem, lze nahradit územní rozhodnutí [§78a odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Podmínkou účinnosti takové veřejnoprávní smlouvy je souhlas osob, které by byly účastníky územního řízení, kdyby proběhlo (§161 odst. 1 věta druhá správního řádu). Vedlejší účastník shledal, že lze vyloučit možnost přímého dotčení vlastnického práva stěžovatele stavebním záměrem, jehož se veřejnoprávní smlouva týká, stěžovatel by tak nebyl účastníkem územního řízení a jeho souhlasem není podmíněna účinnost posuzované veřejnoprávní smlouvy.
3. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu, kterou zamítl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel vlastní v katastrálním území K. šest pozemků. Tři z nich jsou vedeny jako orná půda a stěžovatel je podle svých tvrzení užívá k leteckému modelářství, jako stanoviště včel a část třetího pozemku využívá zemědělsky a část je zatravněna. Další dva pozemky jsou vedeny jako trvalý travní porost a stěžovatel je užívá zemědělsky jako louku a jako stanoviště včel. Šestý pozemek je ostatní plochou, na níž je stromořadí a vodoteč ze sousedního pozemku. Zmíněné pozemky jsou od stavebního záměru vzdáleny od cca 1 km až po několik kilometrů. Ke všem pozemkům má stěžovatel zachován přístup. Krajský soud poukázal na hodnocení krajského úřadu v rozhodnutí ze dne 13. 9. 2016 č. j. KUKHK-26486/ZP/2016, že záměrem dojde v průmyslovém areálu jen k malému zvýšení zaměstnanců (o 145 ve třech směnách, s maximem 51 zaměstnanců v jedné směně) a pouze k malému zvýšení dopravní obslužnosti areálu pohybem vozidel, které však nemá podstatný vliv na celkovou imisní situaci v lokalitě. Zvýšení hluku na přilehlých komunikacích by nemělo přesáhnout zanedbatelnou hodnotu 0,9 dB. Stěžovatel podle krajského soudu nezmínil žádnou skutečnost, která by měla zakládat jeho účastenství, nespecifikoval, jak konkrétně by se realizace stavebního záměru měla dotknout jeho práv. Je-li stěžovatel přesvědčen, že by měl být účastníkem územního řízení, kdyby se konalo, musí být podle krajského soudu schopen alespoň v základních obrysech popsat, jakým způsobem by se jeho práv mohl stavební záměr dotknout. Svou pasivitu při konkretizaci dotčení svých práv v řízení před krajským úřadem hodlal stěžovatel napravit až v odvolacím řízení, a to poukazem na místní úpravu provozu. Vedlejší účastník však podle krajského soudu správně podle §82 odst. 4 správního řádu nepřihlížel k důkazům uplatněným až v odvolacím řízení. Krajský soud dále uvedl, že i kdyby vzal vedlejší účastník námitku úpravy provozu na pozemních komunikacích v potaz, není zřejmé, jak dopravní značení zákazu vjezdu motorových vozidel s dodatkovou tabulkou "mimo vozidel obsluhující přilehlé nemovitosti" omezuje stěžovatele v přístupu k jeho pozemku, na němž má stanoviště včel. Výjimka z dodatkové tabulky se na stěžovatele vztahuje. Proti umístění dopravního značení se může stěžovatel bránit návrhem na zrušení opatření obecné povahy, navíc nebylo prokázáno, že by toto dopravní značení bylo umístěno v důsledku předmětného stavebního záměru.
4. Stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Se závěry krajského soudu se ztotožnil a dodal, že správní orgány nepochybily, když se stěžovatelem nevedly "jakékoli řízení", v němž by ho podrobně seznámily s obsahem veřejnoprávní smlouvy. Informace o obsahu veřejnoprávní smlouvy či podrobnostech umísťovaného záměru si mohl stěžovatel opatřit nahlížením do spisu podle §38 odst. 2 správního řádu, neboť by měl na nahlížení právní zájem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že je dotčen na svých právech tím, že s ním nebylo jednáno jako s potenciálním účastníkem územního řízení. Neměl možnost seznámit se s podklady pro uzavření veřejnoprávní smlouvy, analyzovat je a zajistit si k nim relevantní důkazy. Tímto způsobem byl vmanipulován do situace důkazní nouze. Jeho možnost hájit svá práva tak byla dána jen iluzorně, přestože se považuje za osobu dotčenou dalším rozšiřováním výroby, která podle něj povede ke zhoršování již tak nesnesitelného dopravního zatížení města R., tj. i nemovitostí stěžovatele, které se v této lokalitě nacházejí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedené.
8. Namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele Ústavní soud neshledal. Co se týče možnosti seznámit se s podklady pro uzavření veřejnoprávní smlouvy, lze odkázat na závěry Nejvyššího správního soudu v bodě 36 jeho rozsudku o tom, že stěžovatel mohl (jako jiná osoba než účastník) nahlédnout do spisu o uzavírání veřejnoprávní smlouvy podle §38 odst. 2 správního řádu. Hodnocení, které vyvrací stěžovatelovo tvrzení, že se neměl možnost seznámit s podklady pro uzavření veřejnoprávní smlouvy, stěžovatel v ústavní stížnosti pomíjí. Ústavní soud zmíněný závěr Nejvyššího správního soudu považuje za ústavně konformní a odkazuje na něj, neboť stěžovatel neuvádí, proč se nemohl seznámit s podklady nahlížením do spisu.
9. Podle Ústavního soudu se krajský soud možností dotčení stěžovatelových práv dostatečně zabýval se závěrem, že záměr se nemohl jeho práv dotknout způsobem, který by založil jeho účastenství v územním řízení, probíhalo-li by. Krajský soud zohlednil charakter stěžovatelových pozemků (orná půda, trvalý travní porost a ostatní plocha), způsob jejich využití, jejich velkou vzdálenost od budoucí stavby na základě stavebního záměru (minimálně cca 1 km) a přesvědčivým způsobem rozebral, proč nebyla dána možnost zásahu, která by zakládala účastenství. K nerozvité zmínce v ústavní stížnosti, že se stěžovatel obává zatížení svých pozemků v důsledku zvýšení dopravy, Ústavní soud poznamenává, že krajský soud se v bodě 28. rozsudku ztotožnil s hodnocením v rozhodnutí krajského úřadu ze dne 13. 9. 2016 č. j. KUKHK-26486/ZP/2016. Podle daného rozhodnutí nebude záměr posuzován podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud se přitom ztotožnil s částí odůvodnění tohoto rozhodnutí, která se týkala dopravy, a kde bylo rozebráno, že realizací stavebního záměru dojde jen k malému zvýšení dopravní obslužnosti průmyslového areálu a dojde jen k nepatrnému zvýšení imisí (u hluku o prakticky nezaznamenatelnou hodnotu 0,9 dB). Ke svým pozemkům bude mít podle krajského soudu stěžovatel přístup zajištěn. Z ústavního hlediska není dán prostor pro to, aby Ústavní soud zpochybnil závěr krajského soudu, že ani okolnosti související s dopravou stěžovatelovo účastenství nezaložily. Tento závěr je přesvědčivý a je odůvodněn vzdáleností stěžovatelových pozemků od uvažované stavby, jakož i rozborem charakteru a rozsahu záměru.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu