ECLI:CZ:US:2021:4.US.2419.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2419/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Z., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, sídlem Riegrova 1100, Roudnice nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. června 2021 č. j. 13 Co 87/2021-316, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a D. B. a nezletilé R. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu soukromého rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Nadto napadený rozsudek odporuje nejlepšímu zájmu nezletilé dcery stěžovatelky a vedlejšího účastníka ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o ochraně práv dítěte. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil jeho vykonatelnost.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2020 č. j. 46 Nc 2604/2019-193 svěřil nezletilou dceru do péče stěžovatelky, vedlejšímu účastníkovi stanovil výživné a rozhodl o dlužném výživném a o výživném do budoucna. Dále rozhodl o styku nezletilé s vedlejším účastníkem, jak v běžném týdnu, tak v období svátků a prázdnin. Okresní soud určil dobu, kdy nezletilá bude moci být s matkou ve spojení pomocí prostředků umožňujících dálkovou komunikaci a stanovil povinnost stěžovatelky a vedlejšího účastníka vzájemně se informovat o důležitých skutečnostech týkajících se nezletilé.
3. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu a nezletilou svěřil do střídavé péče obou rodičů, rozhodl o jejím průběhu pro všední, sváteční i prázdninové dny, rozhodl o běžném i dlužném výživném pro vedlejšího účastníka a řízení o úpravě styku vedlejšího účastníka s nezletilou zastavil. Krajský soud doplnil skutková zjištění okresního soudu zejména o informace, že stěžovatelka je zaměstnána jako manažerka, s místem výkonu práce v P., kromě příjmu z tohoto zaměstnání vlastní osm bytů v M. a v K., které poskytuje k nájmu, a s nezletilou žije ve Š. v rodinném domě. Vedlejší účastník podle zjištění krajského soudu vlastní kromě bytu v P., ve kterém žije, dalších tři byty v M., které poskytuje k nájmu. Místo výkonu práce vedlejšího účastníka je v P. a nezletilá by zde mohla navštěvovat mateřskou školu vzdálenou do tří minut od místa výkonu práce stěžovatelky. Krajský soud se neztotožnil s okresním soudem ve volbě budoucího výchovného prostředí nezletilé v podobě výlučné péče matky. Podle krajského soudu odůvodnil okresní soud nevhodnost střídavé péče (i přes zjištění o schopnosti obou rodičů poskytnout nezletilé dobrou péči, a to zejména s odkazem na zájem nezletilé), postojem vedlejšího účastníka trvajícího na střídavé péči, čímž měl nadřadit své zájmy nad zájmy nezletilé, špatnou komunikací mezi rodiči a stanoviskem opatrovníka nezletilé. Po doplnění dokazování dospěl krajský soud k závěru, že byly naplněny podmínky pro svěření nezletilé do střídavé péče obou rodičů, protože bylo provedeným dokazováním zjištěno, že oba rodiče mají skutečný zájem o řádnou výchovu nezletilé, k jejímuž zajištění mají vytvořené vhodné podmínky. Nezletilá je již v předškolním věku, tedy nikoliv ve věku natolik útlém, aby vyžadovala vysokou míru osobní péče od matky. Na překážku výkonu střídavé péče podle krajského soudu nemůže být ani rozchod rodičů a jeho faktické dopady projevivší se v odlišných bydlištích, jejichž vzájemná vzdálenost není nikterak velká. Navíc oba rodiče mají místo výkonu práce v P., tedy v místě bydliště vedlejšího účastníka. Ani dosud problematická vzájemná komunikace mezi rodiči nemůže bránit střídavé péči a je naopak v moci rodičů, aby ji upravili.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že rozsudek krajského soudu je svévolný, chybí mu smysluplné odůvodnění a ignoruje přání dítěte i stanovisko opatrovníka a psychologa. Krajský soud upřednostnil zájem otce, který po celou dobu řízení vystupuje dominantně a je přesvědčen o nejvhodnější formě výchovy, tedy střídavé péči. Ač okresní soud podle stěžovatelky řádně provedl a zhodnotil veškeré důkazy, krajský soud naopak stanovisko opatrovníka a nezletilé ignoroval. Stěžovatelka informuje, že nepracuje v P., ale má zřízen home office v místě, kde doposud s nezletilou žily i po rozpadu vztahu s vedlejším účastníkem, tedy ve Š. Stěžovatelka připomíná, že vedlejší účastník je vlastníkem bytu v P. a několika bytů v M. Ze všech těchto důvodů rozsudek krajského soudu není v nejlepším zájmu dítěte, neboť střídavá péče může fungovat pouze tam, kde se nevyskytují mezi rodiči neustálé konflikty. Krajský soud se dostatečně nezabýval ani tím, jaký vliv bude mít na nezletilou střídání kolektivu ve dvou různých mateřských školách a její odtržení od původních kamarádů a zájmových kroužků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.
7. Žádná relevantní pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal a k jejím konkrétním námitkám uvádí následující závěry.
8. V nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) Ústavní soud uvedl, že při rozhodování o svěření dítěte do střídavé péče rodičů je třeba vycházet z premisy, že je zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů. Z toho plyne, že jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, oba mají o jeho výchovu zájem a mají dostatečnou kompetenci po stránce citové, rozumové a mravní, mělo by být svěření dítěte do střídavé péče pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení (zejména bod 26. odůvodnění nálezu). Nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) vychází z toho, že na péči o děti mají zásadně stejné právo oba rodiče, které je naplněno, má-li každý rodič možnost o dítě pečovat po stejnou dobu jako rodič druhý. Případné odchylky od tohoto pravidla musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného, legitimního zájmu. Střídavá péče přispívá ke skutečnému naplňování práva na rodinný život, jehož součástí je nejen právo stýkat se s nejbližšími příbuznými (s rodiči, prarodiči), ale také právo na vytváření a rozvíjení vztahů se širší rodinou, potažmo dalšími lidskými bytostmi (srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 3216/13). Ani absence kvalifikované komunikace mezi rodiči, vzdor přesvědčení stěžovatelky, tedy neexistence schopnosti jednoho rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, není překážkou střídavé péče. V opačném případě by totiž k eliminaci střídavé péče postačilo pouze jednostranné, iracionální, svévolné, účelové odmítání kvalifikované komunikace rodiče, který má dítě ve své výlučné péči, s druhým rodičem [srov. nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421) nebo nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167)].
9. Ke stěžovatelkou zdůrazňovanému přání dítěte lze odkázat na nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213) obsahující závěr, že je-li dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006, č. 18249/02, body 57 až 59).
10. Ústavní soud rovněž judikoval [viz nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739)], že z ústavněprávního hlediska neobstojí samotný poukaz stěžovatele na velkou vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, neboť toto hledisko samo o sobě není důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé péče o nezletilé dítěte, na druhou stranu i za situace, kdy jsou obecně splněna kritéria u obou rodičů ve srovnatelné míře, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, neboť střídavá péče by nebyla v souladu s jeho nejlepším zájmem. Jde například o situace, za nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče pro něj představovala nepřiměřenou zátěž, či situace, kdy rodiče žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a mohla-li by tato vzdálenost zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte [srov. nálezy ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 169/16 (N 120/81 SbNU 873) nebo ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)].
11. Ústavní soud shledal, že krajský soud - svěřil-li nezletilou do střídavé rovnoměrné péče obou rodičů - ve stěžovatelčině věci výše uvedená kritéria zohlednil. Toto zjištění nelze vyložit jako polemiku s hodnocením stěžovatelky povahových (údajně dominantních) vlastností vedlejšího účastníka, což Ústavnímu soudu nepřísluší a ani to pro posouzení věci není podstatné. Rozhodná je toliko okolnost, zda hodnocení věci obecným soudem vychází z takového posouzení skutkového stavu, z něhož je zřejmé, že obecný soud všechna shora uvedená kritéria v posuzovaném případě racionálně zvážil.
12. Jak vyplynulo z výše uvedeného, střídavá péče má být primárním výchovným prostředím dítěte, a Ústavní soud ve stěžovatelčině věci nenachází takové důvody, které by legitimizovaly jiné výchovné prostředí. To platí mimo jiné i proto (Ústavní soud tuto okolnost zmiňuje s ohledem na to, že stejnou argumentaci používá stěžovatelka vůči vedlejšímu účastníkovi), že rovněž stěžovatelka má možnosti k přesunu svého obvyklého místa pobytu ze Š. blíže ku P., tedy k obvyklému pobytu vedlejšího účastníka i k místu výkonu své práce (na tom nic nemění ani tvrzení stěžovatelky, že práci vykonává převážně formou home office). Překážkou střídavé péče není ani okolnost, že nezletilá navštěvuje se stěžovatelkou její širší rodinu. Lze souhlasit s tím, že se na takové aktivitě mají podílet oba rodiče, podstatné je, že dojezdová vzdálenost do 60 km není nepřekonatelně limitující, což sama stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí. Nadto krajský soud v napadeném rozsudku zmínkou o dostupné školce pro nezletilou v blízkosti místa výkonu práce stěžovatelky naznačil, že není bezpodmínečně nutné, aby nezletilá navštěvovala dvě předškolní a následně dvě školní zařízení.
13. Stěžovatelka v této souvislosti sice uvádí, že vedlejší účastník má dostatečné zázemí k tomu, aby se přestěhoval blíže ke Š., ale již vůbec se nevyjadřuje k eventuální existenci okolností, které by naopak jí znemožňovaly přestěhovat se blíže ku P. Přitom v řízení před obecnými soudy rovněž nevyplynulo - a to ani s ohledem na vyjádření opatrovníka nezletilé - že by střídavá péče byla pro nezletilou bez dalšího nevhodná, byť i sama nezletilá preferuje, aby zůstala - i s ohledem na svou dosavadní životní zkušenost - převážně s matkou. K tomu krajský soud dodal, což opět stěžovatelka v ústavní stížnosti přímo nezpochybňuje, že nezletilá je dostatečně psychicky i fyzicky zralá na to, aby se na střídavou péči adaptovala, zvláště má-li stejně pevný vztah k otci i k matce.
14. Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem byla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Protože o samotném návrhu rozhodl neprodleně, nerozhodoval samostatně o žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu