ECLI:CZ:US:2021:4.US.2425.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2425/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Lenky Vašíčkové, Pavla Vašíčka a Edity Vašíčkové, všech zastoupených JUDr. Karlem Schellem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Ambrožova 297/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. srpna 2021 č. j 7 As 158/2021-38, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2021 č. j. 30 A 106/2019-139 a rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 12. července 2019 č. j. MMB/0237610/2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Magistrátu města Brna, sídlem Malinovského nám. 624/3, Brno, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Škaroupky a Ing. Ludmily Škaroupkové a obchodní společnosti E.ON Česká republika, s. r. o., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé v únoru roku 1998 získali stavební povolení na stavbu dvou zahrádkářských chatek bez přípojek, jako dočasné stavby do roku 2010 na pozemku parc. č. X v k. ú. Pisárky. Úřad městské části Brno - Kohoutovice (dále jen "stavební úřad") ještě téhož roku zjistil, že na uvedeném pozemku se na jiném místě nachází nepovolená novostavba rodinného domu včetně doplňkových staveb a terénních úprav (bazén, sklep, zpevněná parkovací plocha, opěrná zeď, sítě technického vybavení atp.). Stěžovatelé následně zažádali o vydání dodatečného stavebního povolení.
3. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 7. 3. 2019 č. j. MCBKOH/01698/2019/OVUP/Sto nařídil stěžovatelům do 12 měsíců od právní moci rozhodnutí odstranit stavbu uvedeného rodinného domu, a to včetně doplňkových staveb a terénních úprav. K odvolání stěžovatelů rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil Magistrát města Brna (dále jen "magistrát") napadeným rozhodnutím.
4. Stěžovatelé brojili proti tomuto rozhodnutí magistrátu správní žalobou, kterou zamítl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jako nedůvodnou. Krajský soud zkoumal, zda bylo nařízení odstranění stavby oprávněné. Zdůraznil, že stěžovatelé sice měli stavební povolení na stavby na uvedeném pozemku; šlo však o jinou stavbu. Rodinný dům s řadou doplňkových staveb a terénními úpravami není obdobným typem stavby jako dočasné stavby zahrádkářských chat bez přípojek. Liší se vzhledem, rozměry i použitými materiály a také tím, že rodinný dům byl postaven na jiném místě. Z původních povolení nešlo vycházet; stavba chat nebyla nikdy zahájena a povolení platilo toliko do roku 2010. Nemohlo dojít k dodatečnému povolení stavby, neboť stavba není v souladu s veřejným zájmem. To se podává zejména z toho, že stavba rodinného domu odporuje i územnímu plánu a z toho, že závadný stav zavinili sami stěžovatelé jako stavebníci. Není ani zájem na ochraně dobré víry stěžovatelů, neboť od počátku věděli, že stavba rodinného domu je v rozporu s územním plánem. O tom svědčí výzvy správních orgánů z let 1998, 1999 a 2001. Nesouhlasili-li stěžovatelé s nařízením odstranění inženýrských sítí, krajský soud uvedl, že tomu nic nebrání zejména proto, že dané inženýrské sítě nebyly původně vybudovány k žádné legální stavbě.
5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelů jako nedůvodnou. Z něj se podává, že argumentace stěžovatelů v kasační stížnosti byla obecná a nesměřovala proti konkrétní argumentaci krajského soudu. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným. Zdůraznil, že stěžovatelé věděli, že pro jimi realizovanou stavbu musí mít stavební povolení a že je nemohli získat, a to ani dodatečně, neboť povaha stavby odporuje územnímu plánu. To se podává i z výzev správních orgánů adresovaných stěžovatelům po vydání stavebního povolení v roce 1998. Při posouzení nezbytnosti odstranění inženýrských sítí krajský soud správně vycházel z jejich funkce. Není rozhodné, zda inženýrské sítě slouží i jiné legální stavbě, neboť nelegálnost inženýrských sítí vylučuje jejich využití pro jiné stavby.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí správních soudů jsou nepřezkoumatelná a nelogická. Tvrdí zaprvé, že neodpovídá skutečnosti, že neměli k dispozici stavební povolení. Stavební povolení měli, avšak na stavbu jiných rozměrů. Správní soudy opominuly, že stěžovatelům bylo nařízeno odstranit jejich "celoživotní dílo" a budou z nich "bezdomovci". Zadruhé stěžovatelé tvrdí, že odůvodnění napadených rozhodnutí postrádají úvahu, čím daná stavba odporuje veřejnému zájmu. V okolí jsou stavby jiných stavebníků bez stavebního povolení určených k bydlení. Zatřetí, není logické, aby stěžovatelům bylo uloženo odstranit inženýrské sítě; nejsou součástí stavby a na pozemku stěžovatelů je také chata, které inženýrské sítě slouží.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměli (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo při procesním postupu jemu předcházejícímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud v mnoha rozhodnutích definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování obecných soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či odporuje obecně sdíleným zásadám spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva).
10. Námitky stěžovatelů jsou založeny na tvrzení nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, neboť se správní soudy nevypořádaly s dílčími (avšak podle stěžovatelů rozhodnými) argumenty.
11. Z napadených rozhodnutí se však podává opak. Konkrétně je nutné k námitkám uvedeným shora zaprvé uvést, že již krajský soud vycházel z toho, že obě stavební povolení, kterými stěžovatelé disponovali, se nemohly týkat stavby rodinného domu. Krajský soud rovněž uvedl důvody, proč tomu tak není (viz bod 24 odůvodnění nápadného rozsudku krajského soudu). Na tyto přiléhavé závěry krajského soudu však stěžovatelé nereagují. Odůvodnění krajského soudu je v tomto směru srozumitelné a logické, tj. řádné. Na tvrzení stěžovatelů o tom, že důsledky napadených rozhodnutí jsou pro ně nepříznivé, krajský soud i Nejvyšší správní soud reagovaly tak, že stěžovatelé o rozporu stavby s právem věděli přinejmenším od roku 1998, kdy je správní orgány o uvedeném informovaly. Rovněž tento aspekt stěžovatelé pomíjí.
12. Stěžovatelům nelze ani přisvědčit, že odůvodnění napadených rozhodnutí postrádají úvahu o souladu dotčené stavby s veřejným zájmem. Pro krajský soud bylo rozhodné, že stavební úřad nařídil odstranění stavby, neboť nebyla povolena a její charakter odporoval územnímu plánu. Veřejný zájem na zachování stavby proto nebyl dán (srov. body 25 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu). Na jeho konkrétní odůvodnění stěžovatelka nijak nereaguje.
13. K tvrzení stěžovatelů shora zatřetí lze uvést toliko to, že se jím zabýval krajský soud v bodu 32 odůvodnění napadeného rozsudku a Nejvyšší správní soud v bodu 27 napadeného rozsudku. Z nich se podává, že není rozhodné, zda inženýrské sítě slouží i jiné stavbě či zda nejsou součástí stavby, nýbrž toliko to, že je stěžovatelé na pozemek umístili v rozporu s právem. Ani to však stěžovatelé nezpochybňují, a proto je odůvodnění napadených rozsudků dostatečné.
14. Lze proto uzavřít, že správní soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Z ústavněprávního hlediska proto napadená rozhodnutí vůči námitkám stěžovatelky obstojí.
15. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu