ECLI:CZ:US:2021:4.US.2446.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2446/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti M. F., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2021 sp. zn. 2 To 30/2021 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2021 sp. zn. 52 T 5/2007, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 7 odst. 2, čl. 14 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. 52 T 5/2007, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. 2 To 134/2007 uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném ke dni spáchání skutku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, trestu vyhoštění na dobu neurčitou a trestu propadnutí věci. Podle obecných soudů se stěžovatel dopustil označeného trestného činu tím, že poškozenou J. S. dne 28. 4. 2007 v době kolem 18:45 hodin v jejím bytě v úmyslu ji usmrtit napadl zavíracím nožem, a to tím způsobem, že jí zasadil nejméně 19 bodně řezných ran do krku a trupu, kdy poškozená utrpěla při útoku mnohočetná bodnořezná poranění, v jejichž důsledku na místě zemřela.
3. Krajský soud posléze napadeným usnesením podle §350h odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a contrario žádost stěžovatele o upuštění od výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou, který mu byl uložen výše uvedenými rozsudky, zamítl. Krajský soud připustil, že u stěžovatele by bylo možné uvažovat o upuštění od trestu vyhoštění na základě §80 odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, avšak dospěl k závěru, že jeho vyhoštění je přípustné podle čl. 33 odst. 1 a 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (dále jen "Ženevská úmluva"), neboť je osobou, která i poté, co byla usvědčena konečným rozsudkem ze zvláště těžkého trestného činu a vykonala uložený trest odnětí svobody, představuje v České republice nebezpečí pro společnost. Dále krajský soud připomenul, že stěžovatel ve výkonu trestu např. "vyhrožoval vychovateli pobodáním".
4. Vrchní soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl, neboť dospěl k závěru, že k aplikaci §80 odst. 3 písm. d) trestního zákoníku ve prospěch stěžovatele není dán věcný důvod. Podle vrchního soudu sice stěžovatel uvedl, že měl před odjezdem ze země politické problémy pro angažovanost v Kurdské demokratické straně, nicméně část území Syrské arabské republiky je ovládána právě Kurdy a přinejmenším tyto oblasti jsou pro stěžovatele bezpečné a dále dochází k "opadávání napjatého vztahu mezi vládnoucím režimem a kurdskými silami". Stěžovatel již není v dispozici českých orgánů činných v trestním řízení, neboť se nachází na svobodě mimo území České republiky, a tedy jimi není omezen v tom, aby na základě vlastního uvážení vycestoval do jakéhokoliv jiného státu. Podle tvrzení stěžovatele "nepostačující" délka lhůty k získání povolení vstupu na území jiného státu není "řešitelná" cestou upuštění od trestu vyhoštění. Stěžovatel v řízení o vyhošťovací vazbě uvedl, že může z území České republiky snadno vycestovat do řady zemí. Vrchní soud ve shodě s krajským soudem konstatoval, že případné setrvání stěžovatele na území České republiky by bylo problematické vzhledem k jeho sklonům k násilnému jednání a dalším negativním osobnostním rysům.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecných soudů při aplikaci §80 odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Má za to, že po vyhoštění do země původu, tj. do Syrské arabské republiky, bude vystaven mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení.
6. Podle stěžovatele krajský soud nedocenil čl. 7 odst. 1 Ženevské úmluvy, podle kterého smluvní státy budou jednat s uprchlíky stejným způsobem jako s ostatními cizinci s výjimkou případů, kdy tato úmluva obsahuje ustanovení pro uprchlíky výhodnější. Výklad podaný krajským soudem by jej diskriminoval oproti jiným cizincům jen proto, že je uprchlík. Krajský soud mu ani nestanovil dodatečnou lhůtu k získání povolení vstupu do jiné země (čl. 33 odst. 3 Ženevské úmluvy).
7. Vrchní soud podle stěžovatele nevzal v potaz, že pro výkon trestu vyhoštění musel neoprávněně vstoupit na území jiného státu. Dříve nebo později bude proto na území České republiky vrácen. Úvaha vrchního soudu, podle kterého k namítané nedostatečnosti čtrnáctidenní lhůty k získání povolení vstupu na území jiného státu nelze přihlédnout, neboť není řešitelná cestou upuštění od trestu vyhoštění, podle stěžovatele postrádá vysvětlení, jakou jinou zákonnou cestou měl postupovat, a proto je předmětný závěr nepřezkoumatelný.
8. Vrchní soud se nezabýval ani sdělením Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky, ze kterého se podává, že všechny části území Sýrie jsou přímo či nepřímo zasaženy jedním či více konflikty, v důsledku čehož nemají být prováděny nucené návraty syrských občanů. Zatímco krajský soud tyto závěry akceptoval, vrchní soud pouze obecně odkázal na informace ze sdělovacích prostředků, podle kterých došlo ke zlepšení bezpečnostní situace v Syrské arabské republice.
III.
Procesní předpoklady a průběh řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Stěžovatelovy námitky směřují proti zamítnutí jeho žádosti o upuštění od výkonu uloženého trestu vyhoštění. Ústavní soud zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu, neboť rozhodování trestních soudů je v této oblasti nezastupitelné. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)]. Tyto přístupy lze vztáhnout i na rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu.
12. Podle Ústavního soudu se obecné soudy se všemi tvrzeními, které stěžovatel uvedl na podporu své žádosti, ústavněprávně konformním způsobem vypořádaly.
13. Vyhoštění má za následek odnětí práva cizince k dalšímu pobytu na území České republiky (měl-li toto právo) a jeho fyzické přemístění na území jiného státu nebo předání cizince příslušným orgánům jiného státu za tímto účelem. Vyhoštění se vztahuje na celé území České republiky a vždy se ukládá z území České republiky do ciziny. Soud neurčuje místo (stát), kam má být pachatel přemístěn. Ústavní soud považuje za podstatné, že stěžovatel již území České republiky opustil (bez ohledu na lhůtu, kterou měl k dispozici). Jeho tvrzení, že se na území (neupřesněného) třetího státu nachází bez povolení, a proto bude "dříve či později" vrácen do České republiky, není podložené konkrétní argumentací (včetně důkazů) a je procesně předčasné. Ústavní soud zásadně není povolán k tomu, aby řešil budoucí, hypotetická porušení základních práv. Ústavní soud tak nemůže spekulovat o tom, jak budou, a zda vůbec, orgány třetího státu a následně státní orgány České republiky reagovat na situaci, která dosud nenastala, přičemž ani není jisté, že v budoucnu nastane. Obdobně předčasné jsou i stěžovatelovy úvahy, jakým způsobem mohou být závěry, zda představuje v České republice nebezpečí pro společnost, zohlednitelné při aplikaci čl. 7 odst. 1 a čl. 33 odst. 2 Ženevské úmluvy.
14. V obecné rovině je třeba zdůraznit, že za pronásledování (nebo vážnou újmu) se nepovažuje, může-li pachatel s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, vztahuje-li se obava z pronásledování nebo vážné újmy pouze na část území státu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 982). Vrchní soud konstatoval, že část území Syrské arabské republiky se nadále nachází pod kontrolou Kurdů, a tedy přinejmenším tyto oblasti jsou pro stěžovatele bezpečné. Stěžovatel předmětný závěr ústavněprávně relevantní argumentací nezpochybnil a žádné konkrétní indicie podporující závěr, že by měl být rovněž zde kvůli svému původu nebo dřívějším politickým aktivitám pronásledován nebo vystaven mučení či jinému ponižujícímu či nelidskému zacházení, neuvedl.
15. Ústavní soud současně připomíná rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 9. 2021 ve věci M.D. a další v. Rusko, stížnost č. 71321/17 a další, zejména jeho body 110 a 111, které se týkají porušení čl. 2 a čl. 3 Úmluvy v souvislosti s vyhoštěním do Syrské arabské republiky, včetně otázky tamních dekretů o amnestii.
16. Vzhledem k výše uvedenému nemá Ústavní soud výhrady k napadeným rozhodnutím, neboť závěry obecných soudů pokládá za racionální a obhajitelné. Ústavní soud neshledal, že by postupem těchto soudů došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele. S ohledem na výše uvedená zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu