ECLI:CZ:US:2021:4.US.2474.21.2
sp. zn. IV. ÚS 2474/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů 1. J. V., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, a 2. T. D., zastoupeného Mgr. Petrem Filippim, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 - Josefov, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2021 č. j. 7 Tdo 482/2021-2415 a 7 Tdo 483/2021-2422, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2020 sp. zn. 9 To 157/2020, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2020 sp. zn. 9 To 424/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. února 2020 č. j. 32 T 14/2017-2130, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 2474/21, se 1. stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021 č. j. 7 Tdo 482/2021-2415, usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 11. 2020 sp. zn. 9 To 157/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. února 2020 č. j. 32 T 14/2017-2130 s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, vedenou pod sp. zn. III. ÚS 2494/21, se 2. stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021 č. j. 7 Tdo 483/2021-2422, rozsudku městského soudu ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. 9 To 424/2020 a rozsudku obvodního soudu ze dne 17. 2. 2020 č. j. 32 T 14/2017-2130 s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy.
3. Usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021 č. j. IV. ÚS 2474/21, III. ÚS 2494/21-21 byly obě ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 2474/21.
4. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") byli stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přičemž 2. stěžovatel se měl těchto trestných činů dopustit jako účastník formou návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se podle obvodního soudu stěžovatelé dopustili, stručně uvedeno, tak, že 1. stěžovatel jako policista bez služebního důvodu provedl lustraci M. J., jejíž výsledek předal osobě jednající za obchodní společnost, která na M. J. vymáhala dluh (skutek č. 1). Dále 2. stěžovatel navedl 1. stěžovatele k provedení lustrací osob uvedených v rozsudku s cílem vzbudit u svědka J. Ž. dojem, že je schopen získat důvěrné informace, což 1. stěžovatel učinil, aniž by k tomu měl služební důvod (skutek č. 2). Kromě toho prováděl další lustrace, aby opatřil 2. stěžovateli neoprávněný prospěch (skutek č. 3). Za popsané jednání byl 1. stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru u vyjmenovaných bezpečnostních složek, a to na dobu tří let. Za spáchání popsaného jednání byl 2. stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a trestu propadnutí věci (datového úložiště). Třetího obžalovaného (A. P.) soud zprostil obžaloby ze skutku, že vyzval 2. stěžovatele, aby u 1. stěžovatele neoprávněně zajistil informace z provedených lustrací, neboť nebylo prokázáno, že by ho spáchal. K závěru o vině stěžovatelů dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí, listinných důkazů, výsledků znaleckého zkoumání a záznamů o telekomunikačním provozu. Provedeným dokazováním (včetně částečného doznání) bylo prokázáno, že 1. stěžovatel prováděl lustrace v rozsudku uvedených osob. Obhajobu, podle níž stěžovatel vyřizoval tipy na možnou trestnou činnost, soud odmítl. Ze zpráv krajského ředitelství policie nebyl zjištěn žádný zákonný důvod pro provedení těchto lustrací. Nadto bylo prokázáno, že stěžovatel předal zjištěné informace 2. stěžovateli. Jeho vina byla prokázána znaleckým zkoumáním jeho dvou zajištěných externích disků, na nichž byly neoprávněně provedené lustrace uloženy. Lustrované osoby spojovalo to, že se ucházely o zaměstnání v obchodní společnosti (nebo na ni měly jinou vazbu), u níž pracoval 2. stěžovatel. Vinu obou stěžovatelů pak potvrzuje i záznam o telekomunikačním provozu mezi stěžovateli, případně mezi 2. stěžovatelem a dalšími osobami, v nichž je zmiňováno neoprávněné získávání lustrací od policisty. Námitky obhajoby, dle nichž mělo k přenosu dat dojít náhodou, jsou uvedenými důkazy vyloučeny.
5. K námitce nezákonnosti provedené domovní prohlídky obvodní soud uvedl, že příkaz k provedení domovní prohlídky byl vydán v souladu se zákonem a řádně odůvodněn. Z protokolu o provedení prohlídky (a ani žádného dalšího důkazy) nevyplývá, že by policisté při jejím provádění postupovali nezákonně. Náležitě byla odůvodněna rovněž neodkladnost a neopakovatelnost daného úkonu, neboť reálně hrozilo zničení důkazů.
6. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání. Odvolání 1. stěžovatele městský soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry obvodního soudu. Uvedl, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a z žádné zjištěné skutečnosti nelze dospět k závěru o nezákonnosti domovní prohlídky a procesní nepoužitelnosti jejích výsledků. Dostatečně byl podložen rovněž závěr o stěžovatelově vině, neboť provedené důkazy ve svém souhrnu vylučují, že mohlo jít o náhodu.
7. O odvolání 2. stěžovatele rozhodl městský soud napadeným rozsudkem tak, že ve vztahu k němu zrušil celý výrok o trestu rozsudku obvodního soudu a sám stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Městský soud se ztotožnil s ostatními skutkovými a právními závěry obvodního soudu. Nařízení a provedení domovní prohlídky proběhlo podle jeho názoru v souladu se zákonem. Městský soud rovněž dospěl k závěru, že i vina 2. stěžovatele byla dostatečně prokázaná, zejména záznamy o telekomunikačním provozu a znaleckým zkoumáním jeho externích disků.
8. Proti usnesení městského soudu podal 1. stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 9. 6. 2021 č. j. 7 Tdo 482/2021-2415. Většina uplatněných námitek nespadala podle Nejvyššího soudu pod žádný z dovolacích důvodů, neboť měly pouze skutkovou a procesní povahu. Nejvyšší soud neshledal mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů tzv. extrémní nesoulad.
9. Proti rozsudku městského soudu podal 2. stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 9. 6. 2021 č. j. 7 Tdo 483/2021-2422. Námitce nezákonnosti nařízení či provedení domovní prohlídky Nejvyšší soud nepřisvědčil. Stěžovatelův názor o povinnosti vyrozumět o konání domovní prohlídky právnickou osobu, která nemovitost užívala, nemá oporu v právních předpisech. Totéž platí pro námitku o nutnosti permanentní přítomnosti nezúčastněné osoby a způsobu zjišťování totožnosti přítomných osob v místě prohlídky. Za nepodložená označil Nejvyšší soud tvrzení o údajném nátlaku policistů a odposlouchávání jeho porady s obhájcem. Mezi závěry soudů nižších stupňů o vině stěžovatele a obsahem provedených důkazů není tzv. extrémní rozpor.
II.
Argumentace stěžovatelů
10. Ve své ústavní stížnosti 1. stěžovatel namítá, že k významným pochybením došlo při provádění domovní prohlídky. Na místě se pohybovalo více osob, než je uvedeno v protokolu, průběhu prohlídky nebyla přítomna nezúčastněná osoba a příslušníci Generální inspekce bezpečnostních sborů nekontrolovaně nosili ze služebních vozidel do prohledávané budovy vlastní věci. Druhý odsouzený byl po prohlídce převezen do garáže, kde na něj byl činěn nátlak, aby vypovídal proti 1. stěžovateli. Soudy pak neprovedly navržené důkazy, které měly nezákonnost prohlídky prokázat. Podle stěžovatele tak byly výsledky domovní prohlídky v daném řízení provedeny jako nezákonné důkazy.
11. Dále stěžovatel namítá, že soudy hodnotily provedené důkazy nelogicky a jednostranně v jeho neprospěch. Jejich závěry jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Z klíčových svědeckých výpovědí vůbec nevyplývají důležité skutečnosti, které z nich soudy dovodily. Soudy nikterak nevyvrátily, že informace, které měl stěžovatel neoprávněnými lustracemi zjistit, bylo možné získat z veřejně dostupných zdrojů, resp. že se vůbec nejednalo o osobní informace. Nadto soudy nesprávně uvedly, že k lustraci svědka J. nebyl dán služební důvod. Zákon však dává stěžovateli možnost provést lustraci na základě poznatku třetí osoby, a to i po službě. Rozhodnutí nalézacího soudu navíc neobsahuje odůvodnění právních a skutkových závěrů, což má za následek jeho nepřezkoumatelnost. Toto pochybení se pokusily napravit odvolací soud a dovolací soud, což je z hlediska práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) nepřípustné. Stěžovatel k tomu poukazuje na konkrétní nová skutková zjištění, k nimž dospěly až soudy vyššího stupně. Soudy rovněž vytýkané jednání nesprávně právně hodnotily, neboť nebylo vůbec prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu. Přitom se opomněly vypořádat se zásadními námitkami obhajoby.
12. Obdobné námitky stěžovatel vznesl rovněž ke druhému a třetímu skutku, pro jehož údajné spáchání byl odsouzen. Rovněž u nich absentuje prokazatelné naplnění subjektivní stránky trestných činů. V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nebylo prokázáno, že by ze získaných informací měl někdo jakýkoliv neoprávněný prospěch. Soudy se spokojily se skutečností, že stěžovatel prováděl lustrace uvedených osob, aniž by prokázaly, že se tak stalo neoprávněně. Soudy nevyvrátily stěžovatelovo tvrzení, že k zálohování dat došlo nešťastnou náhodou. To se sice snažily odůvodnit tím, že znalec o tom nenašel žádné stopy, avšak přehlédly, že znalec daný počítač nezkoumal.
13. Konečně stěžovatel namítá, že soudy nesprávně pochopily policejní praxi provádění lustrací. Soudy totiž nesprávně stěžovateli vytýkaly, že o jím prováděných lustracích neexistují záznamy v tzv. hlídkových knížkách nebo na operačním středisku, což jsou však postupy, které se již více než 10 let neužívají.
14. Druhý stěžovatel vznesl obdobné námitky a dále ve své ústavní stížnosti tvrdí, že soudy v dané věci nejednaly nestranně. Opakovaně hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch, přestože bylo jejich povinností je hodnotit jinak. Jako příklad uvádí již výše uvedený závěr soudů o omylem zálohovaných datech, opřený o znalecké zkoumání notebooku, k němuž však znalec nepřistoupil. Výsledky tohoto znaleckého zkoumání tak soudy "deformovaly" v neprospěch stěžovatele. Zaujatost soudů se projevila rovněž v tom, že rozsudkem nalézacího soudu byly zabaveny věci, které však stěžovateli nepatřily.
15. Soudy jako důkaz neprovedly některé záznamy odposlechů a textových zpráv, pročež se k nim obžalovaní nemohli vyjádřit. Stěžovatel nesouhlasil s provedením přepisů těchto odposlechů s ohledem na jejich nízkou kvalitu, zaměňující význam některých hovorů. Ani věrohodnost přepisů textových zpráv nebyla nikterak zkoumána. Nadto stěžovatel namítá, že ústavní náležitosti nesplňovalo ani odůvodnění příkazu k domovní prohlídce. V něm není nikterak rozvedeno, z jakého důvodu má být prohlídka provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Při provedení prohlídky pak nebyl uživatel nemovitosti náležitě poučen. Totéž platí o přítomnosti tzv. nezúčastněné osoby. Velitel provádějící domovní prohlídku před soudem o jejím průběhu lživě vypovídal. Většina pochybení přitom vyplývá z kamerových záznamů o provedení prohlídky. Soudy se však s těmito námitkami nevypořádaly a uvedené záznamy jako důkaz neprovedly. Stejně tak nevyhověly stěžovatelovu návrhu na provedení výslechu uvedené nezúčastněné osoby (jakož i dalších přítomných osob). Dále se soudy nezabývaly tím, že na stěžovatele byl po jeho zadržení v garážích policejního orgánu vyvíjen nátlak, přestože soudu označil konkrétní policisty provádějící eskortu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
18. Rovněž je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v mezích stanovených mu trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Žádné z kvalifikovaných pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal. Vina obou stěžovatelů je u skutků č. 2 a 3 prokázána rozsáhlým souborem nepřímých důkazů, které vylučují jakoukoliv jinou skutkovou variantu, jak přesvědčivě popsaly soudy. Neoprávněnost lustrací byla prokázána jak jejich množstvím a cíleností, tak skutečností, že s těmito lustracemi prokazatelně neoprávněně nakládal 2. stěžovatel. Stěžovatelé se sice snaží poukázat na možné odlišné hodnocení některých jednotlivých důkazů, avšak přehlíží jejich souhrnný usvědčující efekt. Některé důležité důkazy (např. záznam telekomunikačního provozu, který je ve svém souhrnu jednoznačný) pak přehlíží. Jde-li o skutek č. 1, pak ani při jeho hodnocení obecnými soudy Ústavní soud neshledal žádné relevantní pochybení. Soudy sice měly k dispozici menší množství důkazů, avšak všechny řádně provedly a vyhodnotily. Ústavnímu soudu, který sám důkazy neprovádí, pak nepřísluší, aby závěry soudů (např. o věrohodnosti svědeckých výpovědí) přehodnocoval. Ani v této části tedy neshledal důvod pro kasační zásah. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti je přitom zásadně nerozhodné, který ze soudů uvedená skutková zjištění podrobně vysvětlil. Ústavní soud vždy hodnotí spravedlnost řízení jako celku. Žádné porušení kogentních procesních norem přitom z napadených rozhodnutí nevyplývá. Soudy vyšších stupňů vždy toliko podrobněji vysvětlovaly stručné závěry, k nimž dospěl nalézací soud.
20. Oba stěžovatelé dále obsáhle namítali nezákonnost provedené domovní prohlídky a procesní nepoužitelnost důkazů při ní získaných. Ani těmto námitkám nemohl Ústavní soud přisvědčit. Především každý nedostatek při nařízení nebo provedení domovní prohlídky nezakládá závěr o její nezákonnosti. Teprve porušení kogentních procesních norem může vést k závěru o nezákonnosti prohlídky a případně i k závěru o nepoužitelnosti získaných důkazů. Ostatní dílčí pochybení (zejména formální nedostatky) musí soudy zvážit jako skutečnost ovlivňující váhu a věrohodnost každého konkrétního důkazu. Ústavní soud se v dané věci ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu, že k žádnému relevantnímu pochybení v dané věci nedošlo. Část námitek stěžovatelů neodpovídá zákonné úpravě, například požadavek přítomnosti nezúčastněné osoby po celou dobu prohlídky v jejím místě, což by u rozsáhlejších prohlídek ani nebylo možné. Další námitky jsou ve vztahu k získaným důkazům brány samy o sobě jako irelevantní, jako například množství policistů prohlídku provádějících, nebo skutečnost, že do prohledávaného objektu vnášeli vlastní věci. Jde o námitky nekonkretizované, z nichž nevyplývá žádný vztah k případné nezákonnosti získaných důkazů. Soudy se zákonností provedené prohlídky (včetně jejich nařízení) obsáhle zabývaly, přičemž ve shodě s výše uvedenými závěry neshledaly žádnou skutečnost, pro kterou by měly důkazy považovat za nevěrohodné, tím méně nezákonné.
21. Obdobně je nutné nahlížet i na námitku, že 2. stěžovatel byl po zadržení v garážích policejního orgánu podroben nátlaku (viz sub 15), aby vypovídal proti 1. stěžovateli. Taková skutečnost by mohla být v řízení před obecnými soudy (a v řízení o ústavní stížnosti) relevantní pouze tehdy, vyústila-li by potenciálně v porušení norem upravujících důkazní řízení. To se však nestalo a stěžovatelé to ani nenamítají. Další část námitek (zabavení a propadnutí věcí nepatřících stěžovateli nebo nedostatečné poučení osoby užívající prohledávanou nemovitost) je třeba odmítnout z důvodu, že jejich obsahem není porušení základních práv a svobod stěžovatelů, nýbrž jiných osob, které však ústavní stížnost nepodaly.
22. Namítal-li 1. stěžovatel, že byl odsouzen za dovolené jednání (legální provádění lustrací v souladu se svými služebními povinnostmi), pak ani této námitce nelze přisvědčit. Soudy prokázaly, že dané lustrace byly prováděny ve prospěch třetích osob (případně 2. stěžovatele), a tedy v rozporu s právními předpisy. Rozhodná není ani skutečnost, že lustracemi měl stěžovatel zjišťovat údaje, které byly veřejně dostupné jinde. To může sice zčásti snižovat společenskou škodlivost daného jednání, avšak nikoliv pod úroveň popsanou v §12 odst. 2 trestního zákoníku.
23. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1 a 2), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu