ECLI:CZ:US:2021:4.US.2495.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2495/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Libora Girgleho, zastoupeného advokátkou JUDr. Kateřinou Tomkovou, sídlem Biskoupky 33, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2021 č. j. 21 Co 152/2021-269 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. února 2021 č. j. 16 C 4/2018-243, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s., sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 16 C 4/2018, obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni (vedlejší účastnici řízení před Ústavním soudem) 48 712 Kč s příslušenstvím. Tak rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ve věci, kterým uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni 97 091 Kč s příslušenstvím Městský soud v Praze (dále také "městský soud") co do částky 48 712 Kč zrušil a věc mu vrátil, aby doplnil dokazování.
3. Spor mezi žalobkyní a stěžovatelem měl původ ve smlouvě o financování (uzavřené dne 3. 10. 2013), kterou se žalobkyně zavázala poskytnout stěžovateli úvěr na zakoupení tahače a jíž se stěžovatel zavázal uhradit úvěr v 18 měsíčních splátkách. Stěžovatel měl kromě úvěru hradit žalobkyni také pojistné ve výši 4 416 Kč měsíčně. Současně s touto smlouvou uzavřeli účastníci též smlouvu o zajišťovacím převodu práva, kterou stěžovatel převedl vlastnické právo k tahači na žalobkyni. V řízení se žalobkyně po stěžovateli domáhala mimo jiné náhrady za pojistné, které musela platit i poté, co stěžovatel sice zaplatil poslední splátku úvěru (dne 3. 4. 2015), nedošlo tím však k převodu práva zpátky na stěžovatele, neboť stěžovatel tou dobou dlužil žalobkyni na platbách za smluvní pokuty a upomínky, a to až do zániku pojištění dne 29. 7. 2017.
4. Obvodní soud uvedl, že si strany ujednaly, že závazek stěžovatele ze smlouvy o financování zaniká vrácením poskytnutého úvěru a zaplacením úroků a ostatních pohledávek žalobkyně za stěžovatele. K tomu nedošlo, neboť i po splacení samotného úvěru měla žalobkyně nadále za stěžovatelem pohledávku na zaplacení náhrady pojistného. Tím pádem nedošlo k převodu vlastnického práva zpět na stěžovatele, žalobkyně musela nadále platit pojistné vozidla a tento náklad oprávněně požadovala po stěžovateli. Městský soud napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť shledal, že obvodní soud učinil dostatečná skutková zjištění, na jejichž základě dospěl ke správným právním závěrům.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že se odvolací soud nevypořádal s argumentací uplatněnou v odvolání, v němž stěžovatel citoval úryvek z "komentářové literatury", podle níž jakákoli omezení při převodu práva jsou vůči třetím osobám bez právních účinků, přičemž pokud by podle smlouvy mělo k převodu práva z dlužníka na věřitele dojít až poté, co se dlužník ocitne v prodlení, nejde o institut upravený v §553 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12 2013 (dále jen "občanský zákoník z roku 1964"), a takové ujednání by bylo neplatné. Stěžovatel upozorňuje, že absolutní neplatnost jsou soudy povinny vypořádat z úřední povinnosti.
6. Dále je dle stěžovatele zjevné, že v předmětné smlouvě o zajištění převodem práva chybí ujednání, "jež by odpovídalo závěrům vyloženým v právní větě rozsudku Nejvyššího soudu ... sp. zn. 33 Cdo 318/2007 ze dne 8. 10. 2009". Stěžovatel následně cituje obsáhlé pasáže řady rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž lze usuzovat, že oním chybějícím ujednáním má být ujednání o tom, "jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí". Pokud takové ujednání ve smlouvě chybí, je smlouva o zajišťovacím převodu práva dle stěžovatelem citované judikatury absolutně neplatná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje dvě námitky, přičemž z obou plyne jeho přesvědčení, že smlouva o zajišťovacím převodu je absolutně neplatná. Dle první námitky je neplatná, neboť (patrně) dle "komentářové literatury" bylo za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 neplatné ujednání, podle něhož by k převodu práva z dlužníka na věřitele mělo dojít až poté, co se dlužník ocitne v prodlení (ujednání o propadné zástavě). Ovšem dle závěrů soudů stěžovatel s žalobkyní smlouvu o propadné zástavě vůbec neuzavřel. Podle zjištění obvodního soudu, jak jsou rekapitulována v jeho prvním rozsudku ve věci č. j. 16 C 4/2018-90 ze dne 9. 10. 2018 (na tyto závěry obvodní soud v nyní napadeném rozsudku odkázal), stěžovatel smlouvou o zajištění závazku převodem práva převedl na žalobkyni vlastnické právo k předmětnému tahači. Jde-li snad stěžovateli o to, že pojistná smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní a třetí osobou, nikoli mezi žalobkyní a stěžovatelem, tak již městský soud vysvětlil, že je podstatné, že povinnost k placení částky odpovídající výši pojistného žalobkyni plynul stěžovateli přímo ze smlouvy o financování, která byla uzavřena mezi žalobkyní a stěžovatelem. Stěžovatel argumenty, proč je tento závěr odvolacího soudu neústavní, nepředložil.
10. Má-li pak závěr o absolutní neplatnosti podle stěžovatele plynout z absence ujednání, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, tak Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je založena na zásadě subsidiarity. V souladu s ní musejí stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny prostředky ochrany práva, které jim právní řád poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), přičemž takový prostředek musí být nejen formálně uplatněn, ale v jeho rámci stěžovatelé musejí uplatnit i relevantní námitky, o které opírají ústavní stížnost. To platí zásadně bez ohledu na to, zda k určité skutečnosti mají soudy přihlížet z úřední povinnosti (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3488/14 ze dne 10. 3. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V posuzované věci stěžovatel zmíněný důvod neplatnosti v odvolání vůbec netvrdil, ostatně v řízení ani nebyla učiněna skutková zjištění, o které by se takový právní závěr dal opřít, neboť tímto směrem se ani dokazování neubíralo. Stěžovatel proto s takovou námitkou nyní nemůže být úspěšný.
11. Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu