ECLI:CZ:US:2021:4.US.2513.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2513/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem, sídlem Vaníčkova 1112/27, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. února 2021 č. j. 1 Ads 477/2020-36 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2021 č. j. 15 A 61/2020-106, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, a státního tajemníka v Ministerstvu vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jejích práv na soudní ochranu a spravedlivý (sc. řádný) proces, zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 11. 2020 č. j. 15 A 61/2020-71 vyhověl stěžovatelčině žalobě, kterou se domáhala určení, že vyrozumění vedlejšího účastníka ze dne 14. 4. 2020 č. j. MV-502607/SST-2019 (dále jen "vyrozumění") podle §74 odst. 1 písm. a) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen "zákon o státní službě"), o zániku jejího služebního poměru ke dni 10. 3. 2020 je neplatné. Vedlejší účastník takto postupoval s ohledem na pravomocný rozsudek ze dne 10. 3. 2020 č. j. 2 T 12/2019-2230, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem na základě schválené dohody o vině a trestu uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinů dotačního podvodu podle §212 odst. 2 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 2 a 3 trestního zákoníku. Podle §46 odst. 1 trestního zákoníku upustil od potrestání. Podle městského soudu, i když bylo rozhodnuto o stěžovatelčině vině, v důsledku upuštění od potrestání nastala fikce podle §46 odst. 4 trestního zákoníku, podle které se na žalobkyni nadále bude hledět, jako by nebyla odsouzena, a fikce neodsouzení pro upuštění od potrestání vylučuje užití §74 odst. 1 písm. a) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státní službě"), který obsahuje úpravu skončení služebního poměru v případě, že státní zaměstnanec byl pravomocně odsouzen mj. pro úmyslný trestný čin.
3. Na základě kasační stížnosti podané vedlejším účastníkem Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S poukazem na §25 odst. 3 zákona o státní službě uvedl, že tento zákon klade odlišné požadavky na bezúhonnost uchazeče o přijetí do služebního poměru a na státního zaměstnance ve služebním poměru, přičemž není nepřiměřené, když při vstupu do služebního poměru může podmínku bezúhonnosti splňovat i osoba, jejíž dřívější odsouzení bylo zahlazeno, nebo na niž se hledí, jako by nebyla odsouzena, zatímco důvodem ke skončení služebního poměru zůstává pravomocné odsouzení i přesto, že se na pachatele v důsledku upuštění od potrestání hledí, jako by nebyl odsouzen. Podle Nejvyššího správního soudu pro posouzení splnění předpokladů skončení služebního poměru podle §74 odst. 1 písm. a), resp. b) zákona o státní službě je tak zásadní pravomocný závěr trestního soudu o tom, že státní zaměstnanec spáchal trestný čin. Dospěje-li trestní soud k tomuto závěru, přestává státní zaměstnanec splňovat podmínku bezúhonnosti. Forma, jakou trestní soud konstatuje vinu státního zaměstnance, není podstatná, má vliv pouze na to, podle jakého zákonného ustanovení dojde ke skončení služebního poměru. V případě stěžovatelky trestní soud schválil dohodu o vině a trestu, přičemž podle §314r odst. 4 trestního řádu platí, že soud schválí dohodu o vině a trestu odsuzujícím rozsudkem, jímž se rozumí rozsudek, kterým soud ve výroku o vině vyslovil vinu, bez ohledu na to, zda jím uložil rovněž trest (případně jaký druh trestu).
4. Následně městský soud, vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že těžiště dané věci spočívá v "právně bezvadném" vyřešení otázky, zda služební poměr státního zaměstnance skončí z důvodu uvedeného v §74 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě, byl-li státní zaměstnanec uznán vinným spácháním úmyslného trestného činu, avšak bylo upuštěno od potrestání, a to jak z hlediska podústavního práva, tak ústavní konformity. Podle jejího názoru nutno reflektovat, že pojem "pravomocně odsouzen" obsažený v uvedeném ustanovení není identický s pojmem "odsuzující rozsudek", který zahrnuje jak rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o uložení trestu, tak i rozhodnutí, jimiž trest nebyl uložen. S ohledem na §46 odst. 4 trestního zákoníku nikdy nemohou nastat účinky odsouzení, protože v okamžiku právní moci rozsudku, kterým bylo upuštěno od potrestání podle §46 odst. 1 trestního zákoníku, zanikají veškeré účinky rozsudku.
6. Nahlíženo prizmatem podmínky bezúhonnosti státního zaměstnance stanovené v §25 odst. 1 písm. d) a odst. 3 zákona o státní službě je diskvalifikačním znakem jedině uložený trest, neboť ten logicky ztrátu bezúhonnosti způsobuje. Bezúhonným není ten, kdo má záznam v rejstříku trestů, v němž se evidují uložené tresty, přičemž bezúhonnost se dokládá výpisem z rejstříku trestů, kde se neuvádějí ta rozhodnutí v trestních věcech, ke kterým nelze přihlížet, což je právě v případě rozsudku, kterým bylo při vyslovení viny upuštěno od potrestání. Neodsuzuje se totiž k vině, ale k trestu, přičemž zmíněná fikce ve smyslu §46 odst. 4 zákona o státní službě de iure způsobuje zánik právní skutečnosti odsouzení.
7. Nad rámec toho stěžovatelka uvedla, že nespatřuje nesmyslný či zákonodárcem nechtěný paradox, disproporci či bezdůvodnou "favorizaci" státních zaměstnanců v obdobném postavení například oproti státním zaměstnancům, v jejichž trestní věci bylo rozhodnuto odklonem, a jejichž pracovní poměr musí zaniknout podle §74 odst. 1 písm. b) zákona o státní službě. K takovým situacím (zdánlivé nerovnosti) dochází, když např. správní orgán musí v případě spáchání přestupku sankci uložit, zatímco v případě obdobného skutku, který je trestným činem, lze rozhodnout o odklonu bez uložení sankce, nebo když zákon o soudech a soudcích stanoví jiné podmínky pro zánik funkce než zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, pro zánik služebního poměru.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
9. Na doplnění nutno uvést, že stěžovatelka byla v napadeném rozsudku městského soudu sice poučena o svém právu podat kasační stížnost, ta však není podle §104 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního přípustná, směřuje-li proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem (jako tomu bylo v nyní posuzované věci), ledaže by jako důvod kasační stížnosti bylo namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Takovou námitku stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznáší, a tudíž nelze konstatovat, že ji mohla/měla uplatnit v kasační stížnosti, resp. jí nelze vytknout, že kasační stížnost nepodala.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Argumentace ústavní stížnosti je založena na polemice s tím, jak Nejvyšší správní soud interpretoval a aplikoval §74 odst. 1 písm. a) zákona o státní službě, tj. podústavní právo, přičemž se domáhá toho, aby nyní Ústavní soud "právně bezvadně" vyřešil spornou právní otázku, tedy zda pojmem "pravomocně odsouzen" obsažený v uvedeném ustanovení zahrnuje i případy, kdy bylo upuštěno od potrestání podle §46 odst. 1 trestního zákoníku.
12. Ústavní soud ustáleně judikuje, že proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Stěžovatelka, ač se dožaduje (i) ústavně konformního vyřešení sporné právní otázky, neuvádí nic, co by její věc posouvalo do ústavněprávní roviny, pouze opakuje svou právní argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy, jež byla městským soudem akceptována, a následně - ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka - Nejvyšším správním soudem s podrobným odůvodněním odmítnuta jako nesprávná. Z tohoto důvodu mohl Ústavní soud zkoumat jen, zda napadená soudní rozhodnutí (s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti) prima facie nevykazují ústavně právní deficit v podobě přítomnosti některé ze zmíněných kvalifikovaných vad a zda jsou příslušné právní úvahy srozumitelné a v souladu s pravidly logického myšlení, a tedy zda své rozhodnutí nezatížily obecné soudy prvkem libovůle. V těchto ohledech však žádné pochybení neshledal.
14. Nejvyšší správní soud danou právní otázku řešil pomocí běžných interpretačních metod, kdy jednak při výkladu sporného zákonného ustanovení přiléhavě poukázal na rozdílné požadavky na bezúhonnost uchazeče o přijetí do služebního poměru (§25 odst. 3 zákona o státní službě) a na státního zaměstnance ve služebním poměru, současně argumentoval tím, že upuštění od potrestání nutno postavit na roveň situaci předpokládané §74 odst. 1 písm. b) zákona o státní službě, tedy kdy trestní stíhání státního zaměstnance skončilo tzv. odklonem. To Nejvyšší správní soud zasadil do kontextu trestně právní úpravy. Z výše uvedeného tak plyne, proč stěžovatelčina argumentace §46 odst. 4 trestního zákoníku neobstojí. Zpochybňuje-li stěžovatelka význam posledně uvedeného argumentu poukazem na to, že v praxi může vzniknout situace, kdy na podobnou věc (podle jejích představ) dopadne rozdílná právní úprava, žádnou racionální argumentaci, proč by mělo být nahlíženo na případ upuštění od potrestání jinak než na tzv. odklon, nepředkládá.
15. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní řízení bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu