ECLI:CZ:US:2021:4.US.2540.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2540/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., t. č. Věznice Břeclav, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. července 2021 č. j. 3 To 188/2021-98, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 1. 6. 2021 č. j. 21 PP 32/2021-88 zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění. Podle zjištění soudu byl stěžovatel již pětkrát soudně trestán (majetková a drogová trestná činnost), avšak nevyužil ani dvou příležitostí k nápravě (amnestie prezidenta republiky a jednoho podmíněného propuštění) a dopustil se závažné majetkové trestné činnosti, pro kterou vykonává nyní trest odnětí svobody. Podle okresního soudu není u stěžovatele splněna třetí podmínka pro podmíněné propuštění, a to prognóza vedení řádného života. Stěžovatel se v minulosti opakovaně dopouštěl trestné činnosti bez ohledu na předchozí odsouzení a odnětí svobody (včetně podmíněného propuštění z něj). Podle vyjádření Probační a mediační služby, které propuštění spíše doporučilo (za využití delší zkušební doby a současného vyslovení dohledu a povinnosti řešit náhradu škody podle svých sil stěžovatele), stěžovatel nepřijal za své skutky odpovědnost a do střetu se zákonem se podle svých slov vždy dostal bez vlastního přičinění. Konečně podle §88 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přihlédl soud k nedostatečné stěžovatelově snaze nahradit škodu vzniklou trestnou činností. Stěžovatel doložil, že uhradil pouze minimální částky ze způsobené škody, a to až po konání prvního veřejného zasedání. Do té doby neuhradil nic.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl napadeným usnesením. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel není schopen upustit od páchání trestné činnosti ani po opakovaném odsouzení, což zpochybňuje jeho schopnost vést v budoucnu řádný život. Po téměř roce od posledního rozhodnutí o žádosti o podmíněné propuštění nedošlo u stěžovatele k žádnému významnému pozitivnímu vývoji. Stanovisko Probační a mediační služby je stejné. Stěžovatel od té doby až do konání řízení před okresním soudem neuhradil nic z náhrady škody. Pozdější úhrady (v malé výši) vyhodnotil krajský soud jako účelové, neboť v předchozích třech letech neuhradil stěžovatel nic. Teprve bude-li stěžovatel v nahrazování škody a prokazování sebereflexe pokračovat, jeví se šance na jeho podmíněné propuštění vyšší. Dále soud obsáhle zopakoval závěry z judikatury Ústavního soudu, z nichž vycházel.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se soud zabýval právní argumentací uvedenou ve stěžovatelově stížnosti. Napadené rozhodnutí, jakož i předchozí rozhodnutí okresního soudu, svědčí o tom, že soudy nepostupovaly v souladu s pokynem Ústavního soudu o předvídatelnosti jejich rozhodovací činnosti. Soudy stěžovatelovu žádost zamítly především s přihlédnutím k jeho minulosti. Při veřejném zasedání se mu dostalo doporučení, aby odškodnil poškozené. Stěžovatel tedy zaslal jedné poškozené dvě částky, které však soudům nepřipadaly dostatečné, resp. krajský soud vůbec druhou částku nezohlednil. Stěžovatel nemá jiný způsob, jakým prokázat polepšení a sebereflexi zaručující, že povede řádný život. Soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nehodnotily částečně odškodnění poškozených jako projev polepšení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Těžiště stěžovatelovy argumentace tvoří námitka, že obecné soudy neústavním způsobem zohlednily jeho trestní minulost a opomenuly důkazy svědčící o jeho nápravě. Této námitce však nelze přisvědčit. Soudy zvážily kritérium stěžovatelovy trestní minulosti v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, kterou krajský soud v napadeném rozhodnutí obsáhle ocitoval, pročež lze na jeho rozhodnutí plně odkázat. Judikatura Ústavního soudu klade důraz na zhodnocení trestní minulosti odsouzeného vůči budoucí prognóze, přičemž za hlavní je považováno odhalení subjektivní příčiny trestné činnosti a posílené motivace odsouzeného se podobnému chování vyvarovat [srov. např. nálezy ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69) nebo ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Takovému požadavku soudy dostály, neboť posoudily nejen rizikové okolnosti minulé trestné činnosti, nýbrž i jeho problematický náhled na spáchanou trestnou činnost a jeho snahu (soudy hodnocenou jako krátkodobou a účelovou) nahradit způsobenou škodu. Vzhledem ke druhu páchané trestné činnosti (opakovaná majetková) lze naopak stěžovatelův stav "bezvýchodné nemajetnosti" hodnotit jako rizikový faktor pro jeho propuštění na svobodu, zvláště není-li u stěžovatele zřejmá jasná reflexe společenské škodlivosti jeho chování. Všechna negativní kritéria zvážená soudy jsou ústavně konformní a odpovídající ustálené rozhodovací činnosti soudů (trestní minulost, sebereflexe a náhrada škody). Je plně v diskreci soudů zvážit, zda tato negativní kritéria převažují za pozitivní. Skutečnost, že je stěžovatel v obtížné důkazní situaci při doložení prognózy vedení řádného života, není sama o sobě důvodem pro jeho propuštění. Nadto stěžovateli soudy v souladu s aktuální judikaturou Ústavního soudu (srov. nález ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 1873/21) poskytly "krátký návod", jaké chování zvyšuje šanci na jeho podmíněné propuštění.
9. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu